Co ve slovnících nenajdete: zhůvěřilost

Petr Nejedlý

[Short articles]

(pdf)

-

Příklad první, tramvajový: „Von je úplně blbej, von provádí takový zhůvěřilosti, jo? (= viď?)“ „No jo (= ano!), von je to debil.“ (Laskavý čtenář promine…)

Příklad druhý, fakultní: „Paní docentko, koukla jste se na tu mou kapitolu?“ „No, Mirku, když vy tam máte takový zhůvěřilosti…“

Příklad třetí, rozhlasověkomentátorský (Český rozhlas 6. 11. 1995): v souvislosti s možností odmítnout v rámci administrativní stávky lékařů příbuzným nemocného právo na informaci o jeho zdravotním stavu „David Rath nepopřel, že o této zhůvěřilosti uvažoval.“

Zhůvěřilost. Často bývá tento výraz ve spojení s ukazovacím zájmenem takový vyjadřujícím větší míru dané vlastnosti. Z kontextu lze soudit, že nejde o nic pěkného a že pojmenování je mírně expresivní. Jinak však zůstává slovo neprůhledné.

Zalistujeme-li v pomyslné historii české hudby tzv. středního proudu, narazíme mj. na tento písňový text: … náhodně v krámě / vášnivé dámě / padl jsem za trofej, / tvrdila pevně: / „Přijdu tě levně, / nezoufej!“ / Jenže potom v naší vile / chovala se zhůvěřile… (L. Štaidl – R. Černý: Trezor). Za povšimnutí stojí textařova rýmovnická inovace: obvykle se padá za oběť slečniny vášně, nikoli za trofej. Můžeme být proto v silném pokušení považovat také příslovce zhůvěřile za rýmem vynucený neologismus, který se – jistě také díky popularitě svižného Trezoru a jeho interpreta K. Gotta – ujal. Vždyť zkuste jinak vyjádřit jedním slovem, že počínání našeho bližního je příliš suverénní, příliš důvěrné (ať už ve vztahu k lidem či k dané problematice) a přitom – s odpuštěním – zhovadilé, buranské. Prostě – zhůvěřilé.

Tato důmyslná spekulace nesoucí se tak trochu v obrozenském duchu má jednu vadu – nelze ji o nic opřít. Moderní jazykověda však vyžaduje zkoumat vnitřní souvislosti slova s jinými lexikálními jednotkami. Lexikolog se proto nejprve obrátí k výkladovým slovníkům (Příruční slovník jazyka českého (PSJČ), Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého, Slovník spisovné češtiny, příručka Z. Sochové a B. Poštolkové Co ve slovnících nenajdete). Bohužel bezvýsledně. Nejspíš není toto expresivum považováno za spisovné, třebaže zmíněné slovníky neberou hledisko spisovnosti příliš rigorózně. Zhůvěřilost neobsahuje ani slovník Jungmannův.

Co ve slovnících (spisovného jazyka) nenajdete…, hledejte v Ouředníkově Šmírbuchu jazyka českého. (I když to není slovník, ale půvabná sbírka lexikálních kuriozit a občas dokonce především ukázka autorovy úctyhodné tvůrčí, překladatelské potence.) Jenže – také nic.

Se slovníky bychom tedy nepochodili, kdyby… kdyby nebylo Česko-německého slovníku Františka Št. Kotta (I. díl vyšel 1878), této „nastavované kaše“ české lexikografie.

Ten v pátém dílu (1887, s. 428) zaznamenává jednak slovakismus zdůvěřiti < zdúveriti ‚svěřit’, jednak moravismus zdůvěřiti se ‚zbortit se’. Na něj odkazuje v dalších dokladech: z novobydžovského [214]úzu („prof. J. Košťál“) zhověřiti se ‚zbortit se’ (Kott V, s. 475), z Bartošova 2. dílu Dialektologie moravské (1895, s. 426) zhuvěřelý ‚zbortěný’ (Kott, 1. dodatek, 1896, s. 510) a z Bartošova Dialektického slovníku moravského (1906) zhóvěřený ‚zdůvěřilý’ (Kott, 3. dodatek, 1906, s. 680).

Novější doklady nám poskytne bohatý lexikální archiv někdejší Kanceláře slovníku jazyka českého a nynějšího Ústavu pro jazyk český:

Dne 10. května 1944 uveřejnil František Trávníček v Jazykovém zákampí Lidových novin (s. 4) odpovědi čtenářů na jeho dotaz, zda znají slovo zhouvěřit (a jeho varianty) a s jakým významem. Čtenáři, převážně brněnští, uváděli doklady na užívání tohoto slova na jižní Moravě a částečně ve východních Čechách: hřebík, který leze křivě do dřeva, se „Hanákovi… zověří“; „zhouvěřelé dřevo znamená na Tišnovsku ztrouchnivělé, zpuchřelé“; „v Marefách u Bučovic je zuvířit pokroutit“; „na Německobrodsku a Přibyslavsku se říká zdouvěřit se o prkně = prohnout se“ atd.

Rysy důvěry a zborcenosti („zdůvěřilé dřevo“) nemají významově nic společného. Sotva tedy můžeme předpokládat původnost podoby s -d- (předpona do-, dů-) či primárnost abstraktního významu odvozeného z kořene věr-.

Naopak si lze představit primární podobu s náslovným zh-, k níž druhotně vznikla podoba zdůvěřiti. Je přece známo, kolikrát si uživatel hláskoslovně a tvaroslovně přizpůsobuje a nově slovotvorně a sémanticky vykládá motivačně neprůhledné slovo (obvykle se ne zcela výstižně užívá termínu „lidová etymologie“; někteří badatelé mluví přesněji o adideaci). Slovo pak nabude nového významu, nově se zapojí do slovní čeledi, popř. si vytvoří čeleď vlastní. K nejznámějším příkladům takového vývoje patří hřbitov vzniklý z dřívější podoby břítov (přejato z německého frithof) a metatezí připodobněný k hřbieti. Stejně tak se nejasné zhůvěř- mohlo v úzu proměnit na mnohem průhlednější zdůvěř-.

Za prvotní tedy považujeme tvar zhůvěřiti. Náslovné h- po předponě z- je původu protetického[1]. Kořen nalezneme ve staročeském adjektivu uvirý ‚křivý’, dodnes žijícím v poměrně častém příjmení Uvíra. Významový posun mezi rysy ‚křivost’ a ‚zborcenost’ je minimální.

Samo adjektivum uvirý najdeme u Jungmanna, v podobě uvírý u Kotta, a také v Machkově Etymologickém slovníku jazyka českého: obšírný výklad nás mj. poučí, že jsme v PSJČ měli hledat heslo zuvířilý nebo dokonce zouřivělý, které však – jak Machek poznamenává – je zpracováno nepřesně.

Vezmeme-li však v úvodu citované doklady na dnešní užívání slova zhůvěřilost, nemůžeme je vyložit pomocí kořene s významem ‚křivý’. Měřeno Bartošem, textař Černý by dialektismu zhůvěřilý ‚zborcený’ vlastně nerozuměl. Sotva budeme písňový text chápat tak, že podbízivá slečna se mistru Gottovi ve vile zbortila sešlostí věkem. A ten student? Píše snad svou diplomku na zteřelý papír? Jistě ne.

Slovo zhůvěřilý pouze prošlo významovým vývojem. Už jsme si ukázali, že ještě v polovině našeho století se v převážně moravských nářečích adjektivum zhůvěřilý ‚zkroucený’ – v nejrůznějších hláskoslovných variantách – udrželo. Jeden do[215]klad se však z Trávníčkova celkem jednotného výčtu vymykal: „zhověřilý člověk značí na Pardubicku zlenivělý“. U tohoto dokladu už zaznamenáváme významový posun: ‚křivost’ → ‚lenost’. Posun je to pochopitelný, motivovaný nikoli velmi uvolněným, pohodlným, „zborceným“ držením těla povalečova, nýbrž společenským negativním hodnocením dané vlastnosti.

Další doklady slova zhůvěřilý apod. v písemném projevu pak pocházejí až z 60. let a také na nich se potvrzuje tento vývoj významu.

Spisovatelka Lenka Hašková uveřejnila 16. prosince 1965 v Rudém právu sloupek Hodiny s kukačkou: „… Věděly jsme již napřed, že u pana znalce nepořídíme, jednak pro svůj morální profil, neboť jsme se zhůvěřile smály v posvátné místnosti kšeftu, a za druhé pro kukaččinu zlomyslnost. Řekne, že je stroj pokažený…“ (s. 3). Rovněž Ivan Kříž v Pravdě o zkáze Sodomy vydané v roce 1968 vypočítával „zmatek a obtíže v zásobování, a to nemluvím o dalších nesnázích a zhůvěřilostech, jako byly množící se rvačky … krádeže“ (s. 421). A ještě jednou Rudé právo, tentokrát z 22. února 1969: „napadl zhůvěřilec chodce boxerem“ (mfa, Haló-sloupek při sobotě, Haló sobota č. 8, s. 2).

Ve všech těchto dokladech můžeme mluvit o obdobném významu – označuje nevhodné, pohoršlivé, až odsouzeníhodné chování, počínání, jednání. Jde o sémaziologickou paralelu, známou z mnoha jiných slov (i z mnoha jiných jazyků) mezi tím, co je nerovné, křivé (co se – řečeno Kottovými doklady – zbortilo), a mezi tím, co je společensky nebo mravně nenáležité, nevhodné, nepřístojné, neslušné, neřádné. Tato sémaziologická paralela je součástí obecné sémantické opozice metaforizační, jaká vzniká mezi vlastnostmi tělesnými a duševními. Čeleď slova zhůvěřilý se tak zařadila do sémantického pole tvořeného slovy levý, křivý apod. (srov. levota, pokřivený charakter, …).

Vidíme tedy, že slovo od Kottových dob nezmizelo, jen dlouho nenašlo pro svoji řídkost, nářeční vázanost a slovotvornou neprůhlednost místa v pracích lexikografů. Doufejme, že v nových slovnících se to změní, protože češtinu rozhodně obohatilo. Jistě zdařileji, funkčněji než „legislativně ošetřená filozofie kapitálového trhu“ a jiné obdobné zhůvěřilosti. („Zhovadilosti“ by mohlo být žalovatelné…)[2]

Petr Nejedlý

 

Ještě dodatečný zdvořilý vzkaz do východních Čech: Nechtíce být pragocentristy, rádi bychom věděli, jak se tohoto slova užívá třeba tam u vás, milí Novobydžovští. Napište, děkujeme.

---

[1] O uplatnění proteze u motivačně neprůhledných slov ve staré češtině viz P. Nejedlý, Čeleď stč. slova ozd, Listy filologické 103, 1980, s. 224–226.

[2] Článek vznikl v souvislosti s projektem Sémantické modely staročeských prefigovaných sloves podporovaným Grantovou agenturou AV ČR (č. 961406) a Grantovou agenturou ČR (č. 405/94/1367).

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 4, pp. 213-215

Previous Milan Jelínek: Jazykověda na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

Next Jiří Rejzek: Capart