Capart

Jiří Rejzek

[Short articles]

(pdf)

-

Výlučně české slovo capart bývá někdy považováno za etymologicky nejasné[1], přestože ve staré češtině je doloženo slovo téhož znění, jehož původ je docela průhledný. Stč. capart je variantou k tapart, tabard ’vojenský nebo aka[216]demický plášť’, ’plášť s dlouhým pruhem splývajícím vzadu na zem’, ’chatrný žebrácký oděv’[2]; východiskem pak je lat. tabardum, nepříliš jasného původu (srov. i angl. tabard ’kytice, krátký plášť, košile přes brnění’). To, co brání některým etymologům uznat kontinuitu stč. a dnešního capart, je tedy jejich velký a zdánlivě nepřeklenutelný významový rozdíl[3].

Významové změny se na rozdíl od změn hláskoslovných nedají postihnout žádnými přesnými pravidly či zákony. Musíme se spokojit s určitými obecnými typy významových posunů, jako je zužování, rozšiřování významu, metaforické či metonymické přenášení ap. Průkazné pro uznání významového přechodu bývají i sémantické paralely, tedy obdobný prokazatelný posun v některém konkrétním jazyce. A konečně podceňovat nelze ani významový vliv paronym a vůbec formálně podobných slov. Podívejme se nyní z tohoto hlediska na naše slovo capart.

K výrazné obměně významu zjevně došlo již ve staré češtině. Posun ’hodnostářský plášť’ – ’žebrácký oděv’ objasníme nejsnáze metaforickým přenesením – plášť s dlouhým splývavým pruhem vzadu mohl připomínat roztrhaný žebrácký oděv. Posun byl podpořen jistě i tím, že tento druh pláště – nošený hlavně ve 14. st. – postupně vycházel z užívání.

Další, pozdější významy nacházíme v Jungmannově slovníku: ’onuce, cancor, kus šatu’, ’drobné peníze’, ’škrabanina, odránka’, ’vše, co neznamenitého, chatrného, maličkého jest’. Vidíme, že zde došlo k posunu ’žebrácký oděv’ – ’hadr, cár’ – ’maličkost, něco nepatrného’. V prvním případě jde o snadno pochopitelnou metonymii (srov. např. chodit v hadrech), ve druhém o generalizaci významu (srov. např. angl. rag ’hadr, cár, kousíček, ždibec’).

Výkladové slovníky tohoto století (Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého) už neuvádějí významy ’plášť’, ’žebrácký šat’ ap., mají však opět několik významů navíc. Vedle dnes v podstatě jediného užívaného významu ’malé dítě’ jsou to i nář. ’mrzutost, různice’ a ’zdráhání, cavyky’, které spolu, zdá se, souvisejí, jejich vztah k ostatním významům však není zcela jasný. Je zajímavé, že v němčině existují homonymní, spolu zřejmě nesouvisející Hader₁ ’hadr’ a Hader₂ ’hádka, různice’.[4] V našich nářečích (konkrétně v chodském) by pak mohlo jít o sémantický kalk. Na druhé straně stojí za pozornost Jungmannem uváděné cáry ve významu ’cavyky’ (jako domněnka se tedy nabízí i vývoj cár ’cosi roztřepeného’ – ’různice, hádka’ – ’cavyky, zdráhání’).

Poslední význam ’malé dítě’ se zdá být zúžením významu ’něco nepatrného, maličkost’. Takovýto posun je jistě možný, domníváme se však – také vzhledem k tomu, jak rychle v současném jazyce tento význam vytlačil ostatní – že na změnu významu silně působilo i hláskově blízké sloveso capat ’jít drobnými krůčky (o dětech)’.

[217]Vidíme tedy, že slovo capart prošlo – jistě i díky své neobvyklé formě – značným sémantickým vývojem, který však ve většině případů dokážeme uspokojivě vysvětlit. Odkrytím historicky dobře doložených mezičlánků tak můžeme v jednom významovém řetězci spojit dva zdánlivě neslučitelné významy ’hodnostářský plášť’ a ’malé dítě’. Ukazuje to, že nejen formální, ale i sémantický vývoj může být – především u expresivních slov – značně komplikovaný.

---

[1] Viz V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1971, s. 81, J. Holub – S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968, s. 110; oba však uvádějí starší významy ’cár, maličkost’ (Machek spojuje nepřesvědčivě s r. carapiť, Holub – Lyer mají za nejasné), Machek navíc údajně homonymní ’hádka, různice’, jež mu je nejasné.

[2] Viz Malý staročeský slovník, Praha 1979, s. 508.

[3] Z lat. tabardum vycházejí Holub – Kopečný ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého, Praha 1952, s. 83, vývoj významu však nechávají bez komentáře.

[4] Viz např. F. Kluge, Etymologisches Wörterbuch der Deutschen Sprache, 22. vyd., Berlin – New York 1989, s. 285.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 4, pp. 215-217

Previous Petr Nejedlý: Co ve slovnících nenajdete: zhůvěřilost

Next Anna Jirsová: Máte kontakty na správné lidi?