O krejčích a krejčových

Zdenka Hrušková

[Drobnosti]

(pdf)

-

S krejčími měly české mluvnice odedávna potíže. Začaly již při jejich pojmenování. I pro naše předky šili sice oděvy, ale jejich pojmenování nevycházelo ze slovesa šít, které nám dalo jak ševce, tak švadleny (původně ovšem švadlí), nýbrž od krájení sukna, které se původně dálo nožem, a teprve později noži složenými v nůžky, ale to jsme už mluvili o stříhání. V takové němčině to měli jednodušší: tam totiž schneiden znamenalo jak krájení, tak stříhání. Pro nás však bylo krájení sukna základní činností výrobce oděvů. Protože šlo původně jen o muže – obyčejné švadleny na tak důležitou činnost nestačily –, odvodil se název výrobců oděvů příponou vyhrazenou mužským jménům činitelským. Takovou starou příponou byla přípona -čí, jak ji máme dosud v několika starých názvech dějového činitele, např. lovčí.

Od slovesa krájet, vlastně z jeho kořene bylo tedy odvozeno mužské činitelské jméno krajčí, na němž ještě každý mohl dobře poznat, která je základní činnost jeho nositele. To však netrvalo dlouho. 14. a 15. století bylo dobou hojných hláskoslovných změn; tak po přehláskách a v ě, á v ie, u v i došlo také na změnu spojení aj, dostalo-li se do téže slabiky, v ej. (Pro naši útěchu zůstal 2. p. mn. č. vajec, kde hranice slabiky jde mezi a a j, kdežto všechny ostatní tvary vycházejí z vej-, protože slabičná hranice je tu až za j: vejce, vejci, vejcím, vejcích atd.) Podobně z krajčího vznikl krejčí, a tím se i jeho souvislost se slovesem krájet narušila: dnes sotva který uživatel jazyka, pokud se o tom nedověděl ve škole při probírání historického hláskosloví, přijde na to, od jakého základu je jméno krejčí odvozeno (ledaže by mu to mohlo napovědět německé Schneider, stále průhledné).

[163]Časem se však krejčovského řemesla ujaly i ženy a tu vznikla další potíž. Přípona -čí byla totiž – po starých hláskových změnách – nejen mužského, ale i ženského rodu, a mohla tedy utvářet i jména ženského pohlaví. Byla tedy krejčí – v tomto případě ovšem skloňovaná podle ženského vzoru „paní“ – i přirozeným pojmenováním pro ženy krejčovského povolání. S tím se však ženy natrvalo nesmířily, a tak si vynutily nové, další odvození tentokráte výrazně ženskou příponou -ová, a vznikla krejčová. Toto řešení má však jeden háček: přípona -ová – jak ukazuje právě její základ -ov- – je příponou typicky přivlastňovací, a to přivlastnění muži, jak dobře ukazuje dnešní vzor přídavných jmen přivlastňovacích otcův (z otc-óv), otcova, otcovo. Proto také útvary odvozené touto příponou od jmen mužů označují především manželky a dcery těchto mužů (jakožto jejich majetek), a to je ovšem pro dnešní emancipované ženy kámen úrazu (připomeňme si např. paní učitelovou, radovou nebo starostovou).

Na další potíž se slovem krejčí narazíme při jeho skloňování. Původní substantivní skloňování mužských jmen na -í podle vzoru „Jiří“ totiž zaniklo (zachovaly se jen zbytky, např. o svatém Jiří, na svatého Jiří), a proto se jména tohoto druhu přimkla k měkkým adjektivům vzoru „jarní“ a začala se skloňovat podle nich: a tak se např. dlouho udržované družstvo krejčí (které vhodně zahrnovalo jak mužské členy podle vzoru „Jiří“, tak ženské členy podle vzoru „paní“) změnilo na družstvo krejčích. K tomu podstatně přispěla i ta okolnost, že vznikla i přídavná jména s příponou -čí (jako vůdčí), z nichž část se substantivizovala, např. průvodčí, dozorčí – a zde ovšem adjektivní skloňování je původní. Dnes má i jméno krejčí jen adjektivní tvary mužského rodu: krejčího, krejčímu, krejčích atd. – a samozřejmě i adjektivní tvary ženského rodu, pokud se jich ovšem ještě tu a tam užívá.

Tolik tedy, pokud jde o obecné jméno krejčí.

Ale jako se vůbec původních názvů povolání v jazyce využilo pro vlastní jméno osoby, tzv. příjmení, stalo se tak i u jména krejčí. A přesto, že příjmení Krejčí je u nás velmi časté (jak ukáže např. letmý pohled do kteréhokoli telefonního seznamu), i zde přetrvávají – v poněkud jiné podobě – potíže, které jsme poznali u (příslušného) jména obecného. Ne sice ve skloňování, příjmení Krejčí se skloňuje stejně jako obecné jméno krejčí, tedy podle adjektivního vzoru „jarní“: Krejčího, Krejčímu, Krejčím. Myslíme tu na příjmení mužské. Ženské příjmení se odvozuje běžnou přechylovací příponou -ová: Jana Krejčová a skloňuje se pak přirozeně podle adjektivního vzoru tvrdého „mladá“. Ale některé nositelky tohoto příjmení nepřestávají ani v této přechýlené podobě cítit původní význam přivlastňovací, a proto se dožadují základní podoby Krejčí: tedy Jana Krejčí, s Janou Krejčí. Odůvodňují to tím, že přece obecná podoba krejčí může být i ženského rodu, především pak tím, že přídavná jména měkká, podle nichž se jméno krejčí i Krejčí skloňuje, mají i v ženském rodě podobu na -í. I když vlastní emancipační motiv nemůžeme přijmout – pak bychom se totiž vůbec museli vzdát přechylování ženských podob od mužských – posledně uvedený důvod je i pro jméno vlastní – Krejčí přesvědčující; proto nemůžeme ani tyto formálně nepřechýlené, anebo spíše skrytě přechýlené podoby odmítat. Přiřazují se tak k ženským příjmením typu Dolejší, Hořejší, Tachecí atp., u nichž na roz[164]díl od tvrdých adjektivních typů Tichý, Veselý, Balý atp., v základní nominativní podobě není přechýlení vyjádřeno, pozná se až v ostatních pádech. U apelativ vzoru „jarní“ a v příjmeních typu Dolejší je v jedn. čísle tato přechýlenost realizovaná pouze jejich nesklonností: pana Dolejšího, ale paní Dolejší. A tedy také pana Krejčího, ale paní Krejčí (samozřejmě vedle Krejčové). Oporou pro podobu Krejčí je tu ovšem i ta okolnost, že podoba Krejčová může poukazovat i k podobě Krejča, rovněž dosti časté.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 3, s. 162-164

Předchozí Emanuel Michálek: Sedmé nebe

Následující Milan Malinovský: Pozice větných adverbiálií