Sedmé nebe

Emanuel Michálek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Expresivním slovním spojením být v sedmém nebi dnes rozumíme být velmi šťasten. V češtině staré bylo spojení sedmé nebe výrazem teologicky odborným. Svědčí o tom stč. překlad Pulkavovy kroniky z 2. poloviny 14. století „vyndeta z toho hradu dvě zlatie olivě (tj. vyjdou dvě zlaté olivy), jichžto výsost sedmého nebe dosáhne … . Jedna z těch oliv bude nazvána většie sláva (tj. Václav) a druhé bojové utěšenie“ (tj. Vojtěch) [162]PDČ[1] 5, s. 214. Dvěma olivami jsou zde míněni dva přední patronové českého státu. Tisícileté výročí Vojtěchovy mučednické smrti si právě letos připomínáme. Sedmým nebem se v stč. rozumí nejvyšší, vrcholná část nebeské říše, zpravidla vyjadřovaná spojením nebe nebeské nebo nebe nebes.[2] Kronika Pulkavova tu přejala a do domácího jazyka přeložila text nejstarší latinsky psané Kroniky české kanovníka a děkana kostela pražského Kosmy z počátku 12. století. Citované spojení sedmé nebe je obsaženo ve výzvě kněžny Libuše k založení hradu a města Prahy. V nejstarší česky psané Kronice tak řečeného Dalimila z počátku 14. stol. se ve zmíněném kontextu místo sedmého nebe mluví o království nebeském: „Vyjdetať (tj. vyjdou ze založené Prahy) dvě olivě … Václav bude jmě olivě prvéj a Vojtěch olivě druhéj. Tě (tj. ti) od pokolenie mého (tj. Libušina) vzejdeta (tj. vzejdou) až do královstvie nebeského“.[3]

Za pozornost snad stojí, že novočeské sedmé nebe je spojení neterminologické, kdežto stč. sedmé nebe je výraz odborný. Někdy tomu ovšem bývá naopak; např. „výchoz uhelné sloje“ ’místo, kde na povrch zemský vychází vrstva nebo ložisko’ je v dnešním jazyce termín geologický, kdežto v staré době bylo výchoz neterminologickým označením východu.[4]

---

[1] Zkratky pramenů citujeme podle úvodních statí Staročeského slovníku, vyd. 1968.

[2] Srov. Staročeský slovník, heslo nebe II 2, s. 380; Slovník středověké latiny v českých zemích, heslo caelum 2, s. 467.

[3] Podle edice B. Havránka a J. Daňhelky, kap. 7.

[4] I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Praha 1980, s. 15.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 3, s. 161-162

Předchozí Milan Hrdlička: On a ten

Následující Zdenka Hrušková: O krejčích a krejčových