Pozice větných adverbiálií

Milan Malinovský

[Drobnosti]

(pdf)

-

[1]Téměř ve shodě s konstatováním L. Uhlířové, pokud jde o otázku větných adverbiálií a jejich pozice v klauzi (popř. souvětí), zjišťujeme, že v češtině je finální pozice těchto komentujících výrazů vzácná, až ojedinělá, nikoli však vyloučená.[2] V našich výpiscích pocházejících vesměs z novin a časopisů posledních let se u finálních pozic větných adverbiálií nesetkáváme s příliš rozsáhlým repertoárem, máme-li na mysli počet rozdílných jednotek (jsou to výrazy: bezvýsledně, bohužel, doslova, doslovně, hloupě, jistě, marně, možná, naštěstí, ovšem, pochopitelně, přirozeně, samozřejmě, snad, třebas, určitě, zřejmě[3]), z hlediska jejich frekvence je pořadí na prvních pěti místech toto: samozřejmě, pochopitelně, ovšem, zřejmě, bohužel.

Ve většině jde o výrazy, kterými mluvčí vyjadřuje svůj postoj (popřípadě i postoj někoho jiného) k obsahu promluvy, srov. Popularita má svoje výhody i nevýhody, samozřejmě., jindy jimi vyjadřuje komentář k formě toho, co sděluje a definuje, za jakých podmínek promlouvá, srov. … podvědomé podezření části veřejnosti, že naše „moderní“ architektura není schopna se postavit vedle historické architektury, aniž by ji neznehodnocovala (řečeno tolerantně). V našich nálezech jsou pouze tři doklady (a navíc vždy pouze po jednom výskytu) těchto ’stylových’ větných adverbiálií: doslova, doslovně, tolerantně (řečeno). Vysvětlení mizivého počtu finálních pozic tkví zřejmě v tom, že právě užitím stylového adverbiália často na samém začátku promluvy mluvčí jakoby předem předznamenává, v jaké poloze se promluva ponese, srov. výrazy jako bez obalu, krátce/zkrátka, mezi námi, na rovinu, otevřeně, popravdě, stručně(ji), upřímně, vážně, zjednodušeně(ji) (řečeno).

Lze shrnout, že na rozdíl od běžných případů, kdy jsou takové (ať již postojové, nebo stylové) adverbiální výrazy obvykle začleňovány dovnitř klauze – nezřídka mají též povahu parentetickou –, přičemž [165]obvykle předcházejí tu část výpovědi, kterou svým komentujícím významem zasahují, pozice finální mívá dodatkový charakter a znamená často výrazové zeslabení.

Dalo by se předpokládat, že právě tato dodatková povaha sledovaných finálních větných adverbiálií se v písmu odrazí užitím nějakých grafických prostředků, nejspíše čárkou, a tím se dodatkový charakter výrazu jaksi podtrhne; naše nálezy však ukazují na to, že kromě čárky (což je přístup nejčastější), popř. pomlčky nebo závorek (a výjimečně i středníku) někdy nebývají takové výrazy od předchozí výpovědi odděleny nijak.[4] Nejhojněji se bez čárky vyskytují výrazy zřejmě a samozřejmě.

Ukažme si na několika příkladech případy různých grafických vyznačení (resp. nevyznačení) oddělení větného adverbiália od přechozí výpovědi.
(1) čárkou:
Desku provázejí překlady, v nichž si překladatelky popletly podstatná jména la torre a il toro, takže překládaly věže jako býky. Mimo jiné perličky, samozřejmě. / Von dědeček byl po týdle stránce dobrej, ale nakonec stejně jaksi vo ten svůj závod přišel, pochopitelně. / Bohužel, zvolna začínáme docházet k přesvědčení, že to jsou všechno jen formální zdvořilosti a že ve skutečnosti doma o nás nikdo nijak zvlášť nestojí. Snad s výjimkou našich peněz, ovšem. / Předseda sněmovny, pokud je demokrat a pokud sněmovna byla demokraticky zvolena, nemůže v ruce držet hůl, jíž by použil k zahnání poslanců do houfu. Nejsou to ovce, naštěstí.
(2) pomlčkou:
Samozřejmě bychom zde mohli uvažovat i o jiných zhoubných vlivech, které se podílejí na formování charakteru mladého člověka, ale o tom již bylo napsáno dosti – bezvýsledně. / Tento „jiný“, tmavý chlapec prožil válku na polském venkově, aby unikl lágru a jisté smrti, ale rodiče netušili, že smrt bude o chlapce ukládat ještě obmyslněji a krutěji. Byl na stálém útěku před soustavným ubíjením – doslovně.
(3) závorkami:
V hornickém Sokolově hrajeme v plaveckém bazénu Vančurovo Rozmarné léto, ale není to recese (bohužel).
(4) bez grafického vyznačení:
Závěrem dodávám, že prací lékařů neopovrhuji, a budu se snažit, abych jejich služeb potřeboval co nejméně. V dobrém slova smyslu samozřejmě. / Co mají lékaři podle Jaromíra Slomka dělat? S nablýskanými skalpely a s holým zadkem honit noblesu zřejmě. / Celkem se mi zamlouvali ruští autoři přelomu století. To znamená Merežkovskýho sem čet, Andrejeva mám hrozně rád, i toho Zamjatina třebas.

Všechna excerpta ze sledované oblasti mají větnou strukturu oznamovací kromě jediného případu, v němž větné adverbiále je součástí věty imperativní: A tak berte, bohužel, tuto ukázku jen jako upozornění na dalšího výborného Vonneguta a těšte se na překlad pana Kořána.

Na závěr poznámka konfrontační. Že je finální pozice větného adverbiále pro češtinu vskutku značně atypická, lze doložit mj. i tím, když porovnáme překlady např. anglických textů do češtiny. Z více než dvou tisíc excerpt pořízených na [166]tomto poli z rozmanitých jazykových stylů vyplývá, že koncové větné adverbiále v textu anglickém (kde je finální pozice výrazně běžnější než v češtině; Jespersen ji nazýval ’afterthought’)[5] bylo do češtiny koncovou pozicí přeloženo pouze osmkrát (v originále šlo v polovině případů o výraz of course, v šesti případech šlo o přímou řeč); bylo-li by takto překládáno častěji, potom by v čtenáři překlad patrně zanechával dojem cizosti, popř. poplatnosti originálu. Srovnejme překladatelské přístupy na několika ukázkách, v nichž český překlad
(1) zachovává finální pozici:
„This is a living-room, of course.“ – „Tohleto je obývák, samozřejmě.“ / You might as well live ina jungle with wild animals. You’d be better off, in fact. – To už může člověk žít rovnou v džungli se šelmama. Nakonce by se vám vedlo líp, fakt. / “It hurts my wife to see me, very naturally.“ / „Ženu to bolí, když mě tak vidí, přirozeně.“
(2) začleňuje větné adverbium do výpovědi, popř. na její začátek[6]:
“Other names will have to be considered, of course.” – „Bude samozřejmě třeba uvážit i jiná jména.“ / And the girl was her daughter, certainly. – A ta holka je každopádně její dcera. / “The same money would have bought me a Bren perhaps.” – „Za ty peníze bych byl snad koupil bren.“ / “Some of our friends show a singular instinct for preferring mediocrity. Like elects like, of course.” – „Někteří naši přátelé s obzvláštním instinktem tíhnou k prostřednosti. Ovšem, vrána k vráně sedá.“ / What could a saint possibly have in common with rogue? Innocence perhaps. – Co asi může mít darebák společného se světcem? Snad je to nevinnost.

---

[1] Protože nám zde nejde o pohled slovnědruhový, dáváme přednost terminologicky čistšímu označení větné adverbiále před konvenčním označením větné adverbium.

[2] L. Uhlířová, Knížka o slovosledu, Praha 1987, s. 77: „Důležité je, že existuje jedna slovosledná pozice, v níž příslovce vyjadřují vždy jen kvalifikaci slovesného děje, tj. v níž nikdy nemohou mít význam komentující. Touto pozicí je pozice na konci věty.“ Autorka zde výslovně pojednává o adverbiích odvozených od adjektiv. V obdobném duchu se Uhlířová vyjadřuje i v Mluvnici češtiny 3, Praha 1987, s. 563; zde (za určitých okolností) finální pozici větných adverbiálií připouští.

[3] O některých z těchto výrazů platí, že v gramatikách, popř. slovnících bývají traktovány jako adverbia, jindy jsou zařazovány mezi částice, případně k oběma slovním druhům; to má pak závažné důsledky syntaktické.

[4] Takto neoddělené dodatečně připojené výrazy větných adverbiálií čteme tu a tam i u renomovaných stylistů, např. u Jiřího Hanáka.

[5] Poznamenejme, že britští gramatikové poslední doby užívají pro pojem větné adverbiále výraz disjunkt (srov. R. Quirk et al., A comprehensive grammar of the English language, Londýn 1985).

[6] Je to mj. též způsobeno skutečností, že čeština na rozdíl od angličtiny poskytuje více možností slovosledných pozic díky gramatické volnosti slovosledu.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 3, s. 164-166

Předchozí Zdenka Hrušková: O krejčích a krejčových

Následující Vážení čtenáři,