Hranice jazyka a identity v těšínském Slezsku

Milena Šipková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Monografie Kevina Hannana Borders of Language and Identity in Teschen Silesia (Hranice jazyka a identity v těšínském Slezsku), Peter Lang Publishers 1996, 246 s., nejnověji zpracovává souhrnnou formou (nejen) jazykovou situaci v jihovýchodním cípu historického Slezska – na Těšínsku. Jde o území po jazykové stránce velmi složité, neboť právě v těšínském Slezsku se odnepaměti setkávaly hranice tří různých politických států, kultur a jazyků.

Hluboký autorův zájem o jazyk, historii a etnické povědomí ve Slezsku, jehož obyvatelé měli vždy s definováním své identity, s popisem svého jazyka i kultury potíže, souvisí zajisté i s tím, že autor sám má předky pocházející ze Slezska (těšínského). Kevin Hannan je americký slavista, který působil jako lektor ruštiny na univerzitě v Texasu (v Austinu). Mimo jiné studoval také v Polsku a v České republice se zúčastnil Letní školy slovanských studií.

[155]Základní cíl práce je lingvistický; svou jazykovou studii o charakteru těšínských nářečí opírá autor o úctyhodně bohatou odbornou literaturu českou, polskou i jinojazyčnou, která se těšínským Slezskem zabývá. Vedle svědomitého studia literatury je však třeba vyzvednout skutečnost, že autor zkoumal přímo v terénu; s výzkumem započal v r. 1983 a od té doby těšínské Slezsko několikrát navštívil.

K označení té části území bývalého Těšínského knížectví, která je dnes součástí České republiky, užívá autor podle polského názvu řeky Olše – Olza pojmenování Zaolzie. V české poválečné lingvistické literatuře bývá tato oblast zpravidla označována jako přechodná nářečí česko-polská. Práce je doplněna schematickými mapkami postihujícími historické území bývalého Těšínského knížectví, začlenění Těšínska do historických hranic Slezska, politické hranice sledovaného regionu po 1. sv. válce a v neposlední řadě též hranice bývalých církevních diecézí. Připojen je chronologický přehled historických událostí a několik jazykových ukázek.

Oblast česko-polských dialektů byla dlouhou dobu předmětem zkoumání jak z české, tak z polské strany. Tato bádání se někdy nevyhnula tendenčnímu (až nacionalistickému) přístupu. Obě strany se snažily dokázat buď polskou, nebo českou autochtonnost těšínského osídlení. Tu se přeceňovala stránka hláskoslovná, tu zase lexikální. Pro polské lingvisty představují těšínské dialekty (včetně těch, jimiž se mluví na území dnešní České republiky) podskupinu slezských nářečí, jednu z pěti skupin polských teritoriálních dialektů. Naproti tomu většina českých lingvistů odlišuje dialekty, jimiž se mluví v polském Slezsku, od dialektů, jimiž se mluví na území Česka. Dnešní bádání – více synchronní – se zaměřuje na sledování současného jazykového vývoje na Těšínsku.

Autorův přístup k tématu vychází z identifikace a definice hranic geografických, hranic politického vývoje, etnografických, církevních a z hranice etnického povědomí, sleduje jejich vývoj a především pak jejich vztah k hranicím jazykovým. Méně pozornosti je věnováno hranicím odrážejícím momenty sociální a ekonomické, protože ty – z historického hlediska – v těšínském Slezsku neměly podstatnější význam. Při popisu těšínských dialektů se nezajímá pouze o charakteristické znaky, které jsou reflexem genetického vývoje, ale snaží se identifikovat také jevy, které vznikly vlivem jazykových kontaktů. Nezkoumá těšínské dialekty v izolaci, nýbrž ve vztahu ke spisovné polštině, češtině a slovenštině. Konstatuje, že jisté rysy těšínských dialektů mají více shod se slovenštinou než s češtinou, což ovšem plyne z celkové archaičnosti jak slovenštiny, tak slezských dialektů (vzhledem k vývoji češtiny, popřípadě ostatních českých nářečí).

Z jednotlivých činitelů, jimiž autor vysvětluje dnešní jazykový stav těšínských dialektů, se tu zmíníme jen o některých. Skutečnost, že Těšínsko bylo historicky pohraniční oblastí, pomáhají vysvětlit podmínky zeměpisné. Z etnografického hlediska je Těšínsko regionem přechodné kultury. Etnografie moderního těšínského Slezska vykazuje charakteristické rysy společné jak s polským územím, zejména se zbývajícími částmi Slezska a hornatého Malopolska, tak s Moravou. Evidentní jsou rovněž vlivy valašské a zčásti i slovenské.

Otázku jazykového vývoje vidí autor ve světle nejnovějších výzkumů lingvistických a sociolingvistických. Přestože některé sociolingvistické přístupy mají tendenci podceňovat význam a vliv spisovných jazyků, autor si všímá toho, že spisovný jazyk [156]měl v těšínském Slezsku velký vliv, a to zejména při formování etnického povědomí místních obyvatel.

Při řešení otázky původní etnické příslušnosti starých slezských kmenů na Těšínsku autor vychází především z hodnocení hláskoslovných a morfologických rysů těšínských dialektů; ty podle něho ukazují, že první slovanští obyvatelé těšínského Slezska byli spojeni s komunitami mluvícími lechickými jazyky. Jiné jazykové jevy však naopak hypotézu o přímém genetickém vývoji z lechické skupiny zpochybňují. Jak prokázal už A. Kellner (1947), slovní zásoba vykazuje spíše starobylý český charakter mluvy na Těšínsku. K. Hannan považuje však shody v lexikální rovině za důsledek jazykového kontaktu. Autor zpochybňuje fakt, že české lexikální prvky, charakteristické právě pro nejzákladnější vrstvu slovní zásoby, tedy nejen tzv. slova kulturní, mohou být dostačujícím důkazem o původní příslušnosti nářečí na Těšínsku (především v jeho západní části), k českému národnímu jazyku. Z diachronického hlediska odrážejí rysy hláskové, morfologické, syntaktické a lexikální podle autora historický vývoj Těšínského knížectví: nejranější období se vyvíjelo shodně se skupinou lechickou a následující (české) období začalo, když se knížectví dostalo do politické a kulturní sféry vlivu českých zemí. Geografická vzdálenost od center zdrojů většiny jazykových změn vysvětluje, proč těšínské dialekty zůstaly v mnoha ohledech archaické; vnitrosystémových inovací je málo.

Pokud jde o současnou situaci v regionu, dospívá autor k následujícím závěrům. Navzdory rozdílům v etnickém povědomí a spisovných jazycích spojoval občany z těšínského Slezska ještě na začátku 20. století společný běžně mluvený jazyk, který je nejčastěji nazýván po našymu. Teprve v souvislosti s uspořádáním hranic z r. 1920, kdy bylo území dřívějšího Těšínského knížectví rozděleno mezi Polsko a Československo, začala se prohlubovat jak jazyková, tak kulturní diferenciace: do dnešní doby se vytvořily tři etnolingvistické skupiny: (1) etničtí Poláci v Polsku, (2) etničtí Češi v Zaolší a (3) etničtí Poláci v Zaolší.

Na polské straně hranice dnes převládá spisovná polština a polské etnické povědomí. Přestože teritoriální dialekty přežívají, jsou postupně vytlačovány spisovnou polštinou. Dialekty však přesto požívají u místního obyvatelstva prestiže a signalizují regionální solidaritu mezi mluvčími.

Politická a etnická situace je komplikovanější v Zaolší, které v tomto století bylo nejprve součástí Rakouska-Uherska, později Československa, načas Polska a Německa a v současné době České republiky. Postavení češtiny v Zaolší bylo posíleno politikou československé a české vlády a zčásti i imigrací ze Slovenska. Vlivem škol a masmédií probíhá jazyková a kulturní asimilace. Spisovné jazyky tak pomohly podle autora „vytvořit“ ze Slezanů buď Poláky, nebo Čechy. V meziválečném období vzrostl počet obyvatel v Zaolší, kteří se považovali za Čechy.

Vliv spisovné češtiny a jejích mluvených variet je dnes v Zaolší pociťován všude. Starší autochtonní obyvatelé mluví jednak varietou spisovné češtiny, jednak dialektem nazývaným po našymu.

Jazyková situace je v Zaolší podle autora nejkomplikovanější mezi etnickými Poláky. Kterýkoli mluvčí může užívat teritoriální dialekt, mluvenou varietu spisovné češtiny [157]a polštiny i jeden nebo více interdialektů. Mezi mladými zmíněných tří skupin těšínského Slezska je tradiční dialekt nejlépe uchován u zaolšských Poláků a nejméně u etnických Čechů. U těch je stále zřetelnější omezení počtu situací, v nichž se mluví po našymu. Přesto bychom chtěli upozornit na to, že nejen starším občanům na Těšínsku slouží místní dialekt dosud i mimo intimní, rodinnou sféru, tedy nezřídka i na veřejnosti (např. na úřadech, v obchodech apod.). Tím se Těšínsko nápadně odlišuje od tzv. českého Slezska, tj. Opavska, Ostravska, Frýdecka, Frenštátska, a není zvláštností, že občané s dokončeným středním i vysokoškolským vzděláním běžně mluví v domácím prostředí místním dialektem.

Autor dochází k zjištění, že mladí na obou stranách politické hranice se dnes více zajímají o zlepšení životní úrovně a o národy na Západě než o své sousedy za řekou Olší. Od druhé sv. války už téměř neexistuje podpora myšlenky slezské národnosti.

Je s podivem, jak badatel ze zámoří zvládl složitou problematiku jazyka, kultury a života Slezanů na obou stranách česko-polské hranice a kolika novými postřehy ji obohatil. Hannanův přístup je nezatížený národnostními aspekty.

Dialekty na Těšínsku jsou už delší dobu mimo zájem českých i polských lingvistů. Hannanova monografie zčásti zaplňuje tuto mezeru v poznávání jazykové (a nejen jazykové) situace na tomto severovýchodním okraji Česka, a může tak přispět k oživení zájmu o tento region. Už proto je třeba ji hodnotit kladně.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 3, pp. 154-157

Previous Eva Balátová: Slovník slovenských nářečí I A—K

Next Jiří Kraus: Minela