Časopis Naše řeč
en cz

Slovník slovenských nářečí I A—K

Eva Balátová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dlouholetá práce slovenských dialektologů na velkém korpusu nářeční slovní zásoby slovenského jazyka přináší své plody. Po ukázkovém svazku[1] vyšel v roce 1994 první díl Slovníku slovenských nárečí (dále SSN).[2] Tento svazek obsahuje kromě heslové části A–K (s. 51–933) také předmluvu a pasáž nazvanou Koncepcia a realizácia Slovníka slovenských nárečí, v níž jsou uvedena základní teoreticko-metodologická východiska díla, prameny SSN, dále hodnocení slovní zásoby zpracované v SSN a popis struktury heslové statě.

Toto dílo navazuje na dlouhou tradici výzkumu slovní zásoby slovenských nářečí.

Po léta plnil úlohu nářečního slovníku slovenštiny Slovenský slovník z literatúry aj nárečí (1923) Karla Kálala a Miroslava Kálala. Jednalo se však o diferenční slovník slovensko-český.

V. Vážný zkoumal slovenská nářečí především z hlediska jazykovězeměpisného. V letech 1921–1938 organizoval výzkum s 26 dotazníky, v nichž byly četné otázky týkající se slovní zásoby. Výsledky jeho zkoumání mají dodnes dokumentační hodnotu.

Po druhé světové válce byly často součástí nářečních monografií soupisy nářečních slov.

Od roku 1953 se začala v Ústavu slovenského jazyka SAV budovat kartotéka nářečního slovníku. Nejdříve jen nesoustavně, protože hlavní práce se v slovenské dialektologii soustředily na Atlas slovenského jazyka. Později byly práce na získávání nářečního lexika systematičtější a organizovanější. V abecední kartotéce se znovu upravil materiál – heslová slova se zapsala podle zásad pospisovňování (standardizace). Od roku 1971 vznikala i tematicky uspořádaná kartotéka; té se využilo při koncipování hesel s bohatými heteronymickými řadami.

Materiál pro SSN se získával přímým výzkumem v terénu, výběrovou excerpcí z rukopisu i publikovaných prací (diplomové práce, disertační práce, časopisy, národopisné sborníky atd.) a úplnou excerpcí textů archivovaných v dnešním Jazykovedném ústavu Ľ. Štúra. Pro výzkum nářeční slovní zásoby byly sestaveny speciální dotazníky, např. zednický, truhlářský, kovářský, obuvnický, včelařský, vinohradnický, salašnický.

V SSN se využívá i materiálu shromážděného staršími dialektology. Nejstarší lexikální materiál v kartotékách SSN jsou excerpce z Dialektického slovníku bošáckého Ľ. V. Riznera [150]z roku 1913. Toto dílo je určitou vstupní časovou hranicí pro SSN. Samostatný fond tvoří rukopisný turčianský slovník V. Vážného, do kartoték byl zařazen slovník prievidzského nářečí J. Vavra a bánovský slovník A. Jánošíka.

Nezanedbatelnou část SSN tvoří dotazníkový materiál, údaje o územní diferenciaci slovenských nářečí lze čerpat ze čtyř svazků Atlasu slovenského jazyka. První svazek Hláskosloví a druhý svazek Flexe sloužily hlavně pro ověření správnosti zápisů u exemplifikačních dokladů, třetí svazek Tvoření slov a čtvrtý svazek Lexikum tvořily pramennou základnu slovníku. Atlasu bylo použito také pro lokalizaci (hlavně v případech výskytu slov na větším areálu).

Již v roce 1980 vyšel Ukážkový zväzok Slovníku slovenských nárečí. V letech 1981–1987 byla koncipována hesla pro první svazek SSN. V té době byl v kartotéce více než jeden milion lístků. Ačkoliv byl tento díl slovníku připraven do tisku už na konci osmdesátých let, začal se v roce 1990 nově přepisovat do počítače. Tato technicky pokrokovější metoda autorům umožnila provádět změny a úpravy až do poslední chvíle před vydáním; poskytovala však i možnost k přesnějšímu provázání hesel a odkazů. Nicméně na rozdíl od ukázkového svazku a např. Slowniku gwar polskich chybí v SSN proodkazování mezi výrazy určitého sémantického okruhu, např. mezi synonymy, příp. heteronymy nebo kohyponymy.

Idea sestavit tzv. úplný slovník – tezaurus z území celého národa je teoreticky diskutabilní a prakticky nerealizovatelná. Proto byl zvolen typ diferenčního slovníku abecedně řazeného, který ovšem vychází z bohaté materiálové základny.

Základem slovenského národního jazyka jsou dva relativně stabilní strukturní útvary – spisovný jazyk a místní nářečí. (V tomto ohledu je situace v slovenštině jednodušší než v češtině.) Nářeční lexikum je souhrn lexikálních jednotek nářečí jako územně a funkčně ohraničeného útvaru národního jazyka. V SSN je nářeční lexikum rozděleno do několika skupin:

1. výraz, který má jednoznačný ekvivalent ve spisovném jazyce (např. bandurky, krumple ’brambory’);
2. nářeční slovo, které má izolexou vymezenou oblast užívání a zároveň tvoří složku slovní zásoby spisovné (např. oblički ’ledviny’);
3. výraz označující územně situované jevy, které celý národní kolektiv nepoužívá a nezná, tedy lidové termíny etnografika (např. komárnik ’část koliby, kde se skladují různé produkty’);
4. nářeční slova bez územního ohraničení (zároveň i spisovná), tj. celonárodní jádro slovní zásoby (např. dom, hlava, kosa).

SSN zpracovává apelativní slovní zásobu slovenských nářečí. Obsahuje slovní zásobu značně diferencovanou po stránce hláskoslovné, morfologické i slovotvorné. Podává obraz jazykovězeměpisné, sémantické a stylové diferenciace nářečního lexika a zachycuje dynamiku v nářečním systému.

SSN nezahrnuje nářeční lexikum ze slovenských enkláv v cizině, ani slovník dětské řeči. Pokud jsou uváděna expresiva, jsou to jen ta, která překročila hranice idiolektu a jsou běžná na celém území slovenského jazyka (např. papať, hačať). Vedle apelativ se registrují také apelativizovaná vlastní jména typu dobra, janko, kača, matej apod., která se v příslušných významech začlenila do územně diferencovaných heteronymických řad (např. mišo ’stoleček na vyzouvání bot’). Z osobních jmen jsou hesly pouze [151]ta, která jsou členem lexikalizovaných spojení nebo frazeologismů (Adamovo jablko, Áronov prút).

Lidová terminologie je v SSN zahrnuta bez omezení; jde o termíny týkající se domácí či domácké, ne však profesionální řemeslnické výroby. Lidová terminologie tvoří systém, v jehož centru jsou terminologizované lexikální jednotky (i dvouslovné názvy rostlin a zvířat, které vznikly lexikalizací frazeologických jednotek). Speciální reálie (předměty a jejich části), typické jevy lidové kultury apod., které se vážou na určitou oblast (např. salašnictví, vinohradnictví), mají často různý způsob výroby a zpracování, což se nutně odráží i v pojmenování, v hesle pak hlavně v jeho exemplifikaci. Cizí terminologii SSN zaznamenává v omezené míře, zachycuje především starší přejímky, které jsou už hláskově a tvaroslovně, popř. slovotvorně adaptované.

V SSN se vychází z teze (s. 13), že „pri bežnom komunikačnom akte jeho pôvodca používa jazykové prostriedky s rozličnou útvarovou charakteristikou. V súčasnej bežnej dorozumievacej praxi nositeľov nárečí [… ] sa stretávajú (a miešajú) rozmanité prostriedky národného jazyka, ktoré si však napriek tomu ponechávajú svoju útvarovú charakteristiku a zostávajú teda spisovnými, nárečovými, slangovými a pod.“ V teorii SSN není tedy nářečním slovem každý výraz, který lidé mluvící nářečím použijí při svém projevu. Podle autorů status spisovnosti nových slov (např. atom, televize, silón) nemění ani to, že bývají nářečně obměňována. Proto v nářečním slovníku takováto slova nejsou. Naproti tomu už jmenovaný Slownik gwar polskich tato slova zaznamenává.

SSN obsahuje slovní zásobu z různých časových období. Vzhledem k tomu, že spodní časovou hranicí je rok 1913 a slovník byl doveden až do současnosti, jedná se o diachronní typ slovníku. „Za synchronní popis slovní zásoby se pokládá rozpětí asi 50 let.“ (Z. Sochová 1995)[3]

V heslech SSN není uveden přesný původ materiálu, pochopitelně zde nejsou prameny. Jako jednoduché a přiměřené (zvl. pro čtenáře) se k lokalizaci dokladů užívají názvy obcí s připojenou zkratkou okresu. Ze srovnání se Slownikem gwar polskich vychází SSN jako přehlednější, ale méně přesný, neboť v polském díle jsou prameny uváděny detailně.

V prolegomenech jsou obsažena i pojednání o synonymech, heteronymech, homonymech, tautonymech, polysémních slovech atd. Za nezbytné považujeme na tomto místě upozornit české čtenáře, že v naší terminologii je tautonymie totéž, co se ve slovenské nazývá heteronymií; tedy jeden význam se ve více nářečních oblastech vyjádří rozdílnými výrazovými prostředky. (Toto pojetí u nás propracoval J. Filipec.) Tautonymii naopak SSN pojímá jako případ, kdy jistý lexém vyjadřuje v různých nářečních oblastech rozdílné významy. V SSN je přehledně vytčeno šest typů územně determinovaných synonymicko-heteronymických a homonymicko-tautonymických vztahů:

a) lexém je ve stejném významu na celém území (la’d, seno);
[152]b) vícevýznamový lexém používaný na celém území národního jazyka má územně diferencovaný výskyt jednotlivých významů, proto má v různých oblastech nestejně rozvinutou sémantickou strukturu (baba, babka, dedo);
c) jistý lexém vyjadřuje v různých oblastech odlišné významy (např. žito 1. zsl, jstrsl ’pšenice’, 2. vsl a jinde ’žito’, 3. turčianské nářeční ’ozimý porost’);
d) v jedné nářeční oblasti se jeden význam vyjadřuje dvěma i více lexémy přibližně stejné konotace (cicík, sklenica ’rampouch’);
e) tentýž význam se ve dvou nebo více nářečních oblastech vyjadřuje odlišnými lexémy (maselnica, gbelík, dbanka);
f) v jednom nářečním systému (v jedné oblasti) se jedním výrazovým prostředkem označují dva (i více) denotáty, mezi nimiž není žádná souvislost (např. hrad 1. ’zámek’, 2. ’ledovec’).

Zpracování heslové statě (s. 29n.)

Heslová slova jsou v hláskově a pravopisně normalizované podobě seřazena abecedně. Heslovým slovem je vždy jen jednoslovná lexikální jednotka, a to ve svém základním gramatickém tvaru. Nářeční lexikální jednotky, které nemají příslušný spisovný formální ekvivalent, se uvádějí v pospisovnělé podobě (respektují se realizace příslušných hláskových změn a etymologií). Nářeční lexémy bez formálních znaků nespisovnosti se neupravují. V nářeční podobě zůstávají i slova s nejasnou etymologií.

Jako „spoluheslá“ jsou označena hesla v případě, že není z lexikografických důvodů možné zařadit pod jedno heslové slovo všechny tvarové nebo hláskové varianty. Abecedně vzdálená spoluhesla se uvádějí i na příslušném místě jako hesla odkazová.

Za heslovým slovem následuje slovnědruhový kvalifikátor, dále foneticky transkribované nářeční varianty heslového slova. Tyto varianty jsou uvedeny znovu v dokladové části, kde se i lokalizují. Pravidelné nářeční obměny se však neregistrují. Domníváme se, že zde by bylo vhodné výrazně čtenáře upozornit na nezbytné vlastní doplnění pravidelných obměn podle Atlasu slovenského jazyka.

Protože SSN zpracovává materiál strukturního, normovaného, ale územně diferencovaného a nekodifikovaného útvaru národního jazyka, je uvádění tvaroslovných údajů (gramatických tvarů) z tohoto hlediska těžko realizovatelné. Nepřímé informace o příslušném paradigmatu přináší dokladový materiál. Tato problematika je také zpracována v Atlase slovenského jazyka II, Flexia.

Ze stylistického hlediska hodnotí SSN nářeční lexikum:
a) z hlediska přítomnosti citového příznaku (expresiva, pejorativa, hypokoristika, slova vulgární apod.);
b) z hlediska vázanosti na jistý terminologický významový okruh (hlavně domácí řemesla se zkratkou remes. nebo se zkratkami konkrétních řemesel, dále jsou zde také názvy živočichů a rostlin – zool., bot.);
c) z hlediska frekvence (řídké se zkratkou zried., jedná se o slova funkčně i územně ojedinělá, sporadicky doložená);
d) z časového hlediska. Zastaralá i zastarávající slova mají zkratku zast. Máme za to, že lépe by bylo označit obě kategorie zvlášť, a to i kvůli dlouhému časovému rozpětí v daném materiálu. Nová slova, hlavně ze spisovného jazyka, mívají zkratku nov. [153]V SSN chybí označení slov, která užívá jen nejstarší generace nebo která žijí již jen v povědomí u této generace. To považujeme za nedostatek.

SSN je výkladový slovník. Definice jsou v spisovném jazyce. Vlastně se jedná i o specifický druh překladového slovníku, v němž základním typem výkladu je spisovný ekvivalent. Polysémní slova mají číslované významy seřazeny podle logické posloupnosti, dále podle rozšířenosti, výskytu, frekvence. Nejprve se uvádějí přímé, potom přenesené významy (oproti ukázkovému sešitu není označeno), nejdříve neutrální, potom stylisticky příznakové. Užívá se i sémantizačního zpřesnění výkladu – např. domnožiť 1. ’vypestovať’ (o rastlinách).

SSN je i dokladový slovník. V dokladech, zpravidla širší kontext nebo typické spojení, jsou slova a slovní spojení uváděna v nářeční podobě. Přestože některé typy exemplifikace nemají výpovědní hodnotu, nepomáhají zpřesnění významu hesel (např. moja mi priňesla dvadecufku), představují cenné údaje o nářečí a stávají se jakýmsi archivem mluveného jazyka.

Ustálená slovní spojení jsou vyložena u všech složek. V heslové stati se uvádějí za zvláštní značkou přímo v příslušné nářeční podobě s lokalizací (dvorní gazda, salašní gazda), za pomlčkou následuje výklad. V rámci hesla tvoří relativně samostatně zpracované oddíly s dvouslovnými názvy rostlin, živočichů atd.

Nářeční frazeologie se definuje jako souhrn frazémů, které a) chybějí v celonárodním frazeologickém fondu (vyjadřují osobité, zvláštní samostatné obsahy, místní skutečnosti a jevy); b) jsou obměnou celonárodní frazeologie. V SSN jsou zapsány přímo v nářeční podobě a označovány specifickou značkou. Uvádějí se u všech plnovýznamových členů frazeologické jednotky. Za nimi je vždy uvedena lokalizace a výklad, varianty se vysvětlují společně. Přísloví a pořekadla jsou v SSN na konci části s frazeologickými jednotkami, jejich výklad není povinný, význam většinou vyplývá z významu použitých slov.

V SSN se klade důraz na určení oblasti výskytu lexikální jednotky nebo jejího významu. Oblast výskytu lexikální jednotky se určuje souhrnně před výkladem významu zkratkou nářeční oblasti (není obligátní součástí) a u každého exemplifikačního dokladu je závazně konkrétní a přesný lokalizační údaj, tj. název obce a zkratka okresu.

Tradiční členění slovenských nářečí představené v Atlasu slovenského jazyka I se zachovává, upraveny byly jen názvy se složkou horno-, dolno- na severo-, jiho-.

V SSN se provádí také hnízdování slov, ale vzhledem k značné územní variabilitě, distinkci i k frekvenci se tak děje jen velmi omezeně. Je-li přihnízdované slovo abecedně vzdáleno od heslového slova, je v SSN na příslušném místě v abecedě odkaz.

Vzhledem k získanému materiálu, kulturně-společenským ambicím a cílům slovníku není možné užívat přesnou vědeckou transkripci. Autoři proto volí zásady tzv. věrné čtenářské transkripce, která má podpořit publicitu díla. (Používá se transkripce s jistými omezeními, např. se nezapisují různé stupně otevřenosti hlásky ä, zúžená výslovnost é, ó, místo ô se píše ou, neoznačuje se slabičné dlouhé i krátké r, l, znělá varianta souhlásky ch se píše jako h, neoznačuje se palatalizace labiál a velár atd.)

[154]Za velký klad slovníku považujeme jeho vyspělou grafickou úpravu. Lepší tiskařská technika přinesla (oproti ukázkovému svazku SSN) výrazné zpřehlednění, možnost užívání ustálených modelů heslového odstavce a orientačních grafických značek i více typů písma. Propracovanější je také systematické pojednání o stylistických hodnoceních slov a polysémii, homonymii atd. Naproti tomu byl v ukázkovém svazku podrobnější popis získávání materiálu a příprav koncepce.

SSN se právem řadí mezi podobné nářeční lexikografické práce světové. Česká jazykověda si na tomto místě musí přiznat, že dosud obdobné dílo nemá. Jediný slovník většího území – Bartošův Dialektický slovník moravský (Praha 1906, 566 stran), rozsáhlý regionální slovník s bohatým materiálem jazykovým i národopisným – je koncipován jako sbírka zvláštností, jíž navíc chybí přesnější zeměpisná lokalizace. (Např. u polysémních slov nejsou zahrnuty významy shodné se spisovným jazykem.) Heslová slova z hanáckých nářečí jsou představena víceméně ve spisovné formě, jiná v nářečí, v dokladech jsou pak všechna v nářeční podobě. Často chybí exemplifikace. Bartošův Slovník neuvádí stylistické hodnocení. Není pochyb, že na Slovensku vzniká dílo vzorné. Až přistoupí čeští dialektologové k sepisování Slovníku českých nářečí, nepochybně budou mít v SSN solidní vzor.

Závěrem lze říci, že Slovník slovenských nářečí splňuje všechny požadavky, kladené na „moderní“ nářeční slovník, jak je např. v naší dialektologii vymezila Z. Sochová (1995)[4]: klade důraz na kvalitu materiálu, jeho přesnou lokalizaci, zjištění frekvence jednotlivých jevů, přesný fonetický popis, výstižné stanovení významu, doklady a ukázky skutečné živé řeči. Svou péčí o nářečí si slovenská jazykověda zaslouží náš obdiv. Zásluhou autorského kolektivu vznikl slovník trvalé hodnoty.


[1] Slovník slovenských nárečí, Ukážkový zväzok, Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1980 (284 stran). Zpracoval autorský kolektiv pod vedením Ivora Ripky.

[2] Slovník slovenských nárečí I A–K, Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1994 (936 stran, náklad není uveden). Vědecký redaktor Ivor Ripka, redakce: F. Buffa, A. Ferenčíková, J. Nižnanský, I. Ripka.

[3] Z. Sochová, Nářeční lexikografie, in: Manuál lexikografie, H+H, Jinočany 1995, s. 260.

[4] Viz d. cit. v pozn. 3.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 3, pp. 149-154

Previous Marie Čechová: Žena — jazyk — literatura

Next Milena Šipková: Hranice jazyka a identity v těšínském Slezsku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1