Časopis Naše řeč
en cz

Jak psát?

Světla Čmejrková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Analýza psaného textu a jeho místa v životě moderního člověka je předmětem zájmu mnoha lingvistických i literárněvědných směrů. Jedním z nich je i směr, který bychom mohli označit jako pragmatický, návodný či přímo výchovný. Dát ucelený praktický návod, jak se písemně co nejlépe vyjadřovat, znamená navázat na někdejší žánr rádců a manuálů, avšak způsobem odpovídajícím současnému stupni lingvistického poznání společenské komunikace. V oblasti psaného korespondenčního styku tento záměr naplnili Jiří Kraus a Jana Hoffmannová[1] z Ústavu pro jazyk český, a pojali při tom do svého zorného pole jak korespondenci soukromou, tak úřední, a v neposlední řadě i korespondenci uměleckou, literární.

Někdejší příručky typu „Jak psát dopisy“ mívaly charakter záchranných kruhů vrhaných na pomoc bytostem tonoucím v nezvyklém živlu psanosti a volajícím po receptu, jak sestavit žádost na úřad či jak třeba poprvé v životě napsat kondolenci. Uživatel [146]knížky „Písemnosti v našem životě“ je většinou velmi odlišný: ať už je jeho povolání jakékoli, pohybuje se od školních let aspoň částečně ve světě popsaného a potištěného papíru. Nemusí být právě intelektuál, stejně se točí v prostoru denního tisku, rozrůstajících se oddílů inzerce a anonce, obchodních letáků, technických návodů, administrativních formulářů a úředních oznámení. A tak jestliže někdejší příručky směřovaly k tomu, aby pro bytosti spíše živelné stanovily určité formální mantinely a poskytly základní poučení, má dnešní příručka poslání jiné.

Formálních šablon má současný člověk až až, vězí v nich od rána do večera, a chápe-li se péra, je schopen poměrně snadno šablony reprodukovat, násobit a množit je až do podoby byrokratického jazyka zcela bezobsažného a nečtivého (příznačnou ukázku přináší příručka v oddíle Stylové normy na s. 26: úřední dopis se hemží šroubovanými substantivizovanými výrazy převzetí odpovědnosti, spoluodpovědnost za zajištění, poskytnutí součinnosti při zajištění, potvrzení převzetí odpovědnosti na úkor činných tvarů slovesných, jež by mohly objasnit, oč dopis vlastně žádá); dnes jde proto také o to, vytrhnout pisatele z mechanismů, jimiž je zaplaven, vrátit jeho vyjádření k věcnosti, prostotě, původnosti – a to ovšem znamená k původní, originální tvořivosti. Příručka si neklade za cíl jen naučit uživatele řemeslně „psát“, ale chce pisateli i dodat odvahu k uvolněnosti, k vymanění se z šablon byrokratického jazyka a k opuštění prázdných klišé – srov. příznačný oddíl Zaměření dopisu na adresáta: „možnosti ’zlidštění’ úředních dopisů“.

Rozpětí recenzované knížky osciluje mezi ukázkami věcného, střízlivého projevu a doklady originálnosti, jíž k nám promlouvá korespondence významných osob minulosti a přítomnosti připojená v závěru. Rozsah od střízlivosti až po fantazii a uvolněnost je tedy dán především základními dvěma žánry: dopisem oficiálním coby doménou věcnosti a dopisem osobním, nabízejícím prostor subjektivnosti, případně i výstupům z jazykové normy. Vztahu stereotypního vyjádření a neotřelého, zajímavého způsobu podání je věnována např. podkapitolka Současné obchodní a úřední dopisy: mezi formálností a subjektivitou. Analyzované doklady ukazují, že oba póly se mohou i setkat v takovém šťastném případě, o jakém je řeč ve výborné ukázce na s. 18: do závazného střízlivého a neosobního živlu oficiálního dopisu náhle jakoby z pólu opačného pronikne sugestivní „lidský hlas“: nabídka konciliantního řešení přijatelného pro obě strany je ukončena bezprostřední výzvou „Co Vy na to?“. Zmiňme při této příležitosti, že i v ukázkách dopisů oficiálních autoři zřejmě pracují nejen s texty fingovanými, nýbrž – což zasluhuje zvláštního uznání – s dobře shromážděnou korespondenční empirií.

Knížku napsala dvojice lingvistů, a různé informace a pokyny se přirozeně sbíhají do ohniska jazykového, které kulminuje v kapitolkách Jazykové normy. Pravopis. Slovní zásoba, tvarosloví, skladba až po Spisovnost a nespisovnost. Zde oceňuji především míru, kterou autoři dokázali najít mezi doporučenou jazykovou normou v oficiálním dopise na jedné straně a liberálně uvolněným prostorem pro osobitost v soukromém dopise na straně druhé. Nicméně i při tomto lingvistickém úběžníku své knížky stačili autoři myslet téměř na všechno, s čím se může pisatel setkat, když sedí nad prázdným listem a v rozpacích hryže své pisátko.

[147]A tak jsou autoři nejen poradci jazykovými (srov. zejména kapitolky Hromadění podstatných jmen. Nevlastní předložky. Opisné pasivum aj.), ale i rádci společenskými (tak trochu Guthy Jarkovskými z konce tisíciletí – viz např. kapitolka Zdvořilost v dopisech). Jsou zasvěcenými konzultanty z oboru „administrativa“ (úprava hlavičky dopisu a celého dokumentu podle platných norem), a dokonce i instruktory z oblasti „poštovnictví“ (úprava adresy aj.). Na obálce knihy jsou uvedeny hlavní typy písemností, jimž se pak autoři uvnitř knihy věnují: Poptávka, nabídka, objednávka, urgence, reklamace, upomínka, předvolání, výpověď, plná moc, potvrzení, přihláška, žádost, stížnost, odvolání, doporučující dopis aj. Předností „Písemností v našem životě“ je pečlivost a komplexnost. Díky těmto kvalitám si knížka nepochybně najde mnoho „vděčných“ uživatelů.

Nejvíce ze všeho však autoři vedle své odbornosti lingvistické prozrazují zájem literární: zmíněná již závěrečná část obsahuje ukázky z korespondence Zdeňka ze Šternberku (15. stol.), K. H. Máchy, Karla Havlíčka, Jana Nerudy, Vítězslava Hálka, Růženy Svobodové, Karla a Josefa Čapků, Josefa Hory, Vítězslava Nezvala, Haškovy ženy J. Mayerové, Ferdinanda Peroutky, Václava Havla, Ludvíka Vaculíka, Oty Pavla, Milana Kundery. Ukázky literární korespondence tak rozšiřují bohaté dokumentační zázemí knížky a dodávají dnešním stylizačním doporučením z pera autorské dvojice i další, historický rozměr (srov. např. též kapitolku Dopisy v historickém čase. Soukromé dopisy našich předků a dopisy dnešní).

Tzv. kritické výhrady lze mít sotva – tím spíše, že tam, kde by bylo možno začít diskutovat, autoři sami upozorňují na to, že jde o oblast čtenářovy volby, kde mohou nanejvýše dodat osobní, tj. subjektivní doporučení. Zůstává pocit z práce vykonané s vkusem, citem a velkou pečlivostí.


[1] J. Kraus, J. Hoffmannová, Písemnosti v našem životě, Fortuna, Praha 1996, 160 s.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 3, s. 145-147

Předchozí Jiří Rejzek: Eseje londýnského bohemisty

Následující Marie Čechová: Žena — jazyk — literatura

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1