Žena — jazyk — literatura

Marie Čechová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V září 1996 se sešla na toto téma na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem první konference svého druhu u nás, třebaže jde o tematiku mnohde ve světě běžnou.

Téma vyvolalo značný zájem u odborníků z oblasti literární vědy i jazykovědy, takže se na konferenci setkalo na 100 účastníků; literární vědci pracovali ve dvou sekcích: Obecné otázky a současná literatura, Literární historie; 3. sekce byla jazykovědná.

Konference měla mezinárodní charakter, referovali na ní vedle Čechů a Slováků i Poláci, Ukrajinci, Švédové, Angličané, Egypťané, Kanaďané a Američané, takže česká odborná veřejnost se mohla seznámit s řešením ženské problematiky v zahraničí, včetně extrémních návrhů feministek i názorů protifeministických.

Převážná část autorů volila věcný přístup, držela se vymezeného tématu, jen některé referáty se pohybovaly na okraji vymezeného okruhu, ale i ty přispěly k celkově rozmanitému obrazu „ženského“ světa, jak se jeví v jazyce – řeči a v literatuře.

[148]Referenti založili svá vystoupení na zkušenosti, na významu a analýze textů a na jejich konfrontaci. Účastníci prokazovali, že svět mužů a žen není protikladný ani vzájemně uzavřený. Jen výjimečně se vyskytlo vyhrocené feministické stanovisko: „… v českém jazyce bují projevy sexismu.“ To vzbudilo polemické reakce, ozvalo se např. konstatování, že respektování požadavků feministické lingvistiky by destruovalo český jazykový systém, neboť vzdálenost rodově nepříznakových maskulinních kategorií (typ student řádně plní své povinnosti × studenti a studentky řádně plní své povinnosti) od rodu biologického (sexu) je tak velká, že si uvedenou vázanost uživatel běžně neuvědomuje. Feministická lingvistika tyto skutečnosti nerespektuje a vyžaduje „zrovnoprávnění žen“ v jazyce (viz např. odmítání německého všeobecného podmětu man, popř. jeho nahrazení dvojicí man/frau). V řečové praxi by realizace uvedených požadavků vedla mj. k nefunkční nadbytečnosti, neboť vždy by bylo nutné uvádět: autoři a autorky, referenti a referentky (a jak by se řešil problém pořadí?!).

Řadu referátů – po zahajovacím vystoupení děkanky D. Moldanové, iniciátorky a hlavní organizátorky konference, a oficiálních hostů – uvedla filozofickou úvahou na téma Proč právě žena? profesorka filozofie J. Pešková.

Na plenárním zasedání odezněly referáty Vl. Macury, ředitele Ústavu české literatury: Libuše jako národní hrdinka, E. Petrů: Portrét světice v české literatuře, v lingvistickém příspěvku M. Jelínka zazněla meditace nad otázkou: Existuje obecný styl ženský a mužský?, v referátu M. Marouškové úvaha o úloze jazykově vzdělané ženy v kulturní historii.

V sekci jazykové sledovali referenti jazykový systém z hlediska vztahu mluvnického a biologického rodu (P. Hauser, J. Hubáček, M. Maroušková), a to i z pohledu konfrontačního (M. Basaj, K. Kamiš, Ch. El-Bltagi aj.), analyzovali ženská antroponyma (L. Kuba), pojmenování žen ve frazeologii (P. Mitter), komunikaci mužů a žen – vzájemnou i výlučnou – v různých oblastech, např. odborné (N. Kvítková), zvláště v oblasti pedagogické (M. Čechová, L. Zimová, K. Rysová), publicistické (Arm Saber) včetně reklamy (Fr. Uher), běžně dorozumívací – a to i nespisovné, až argotické (M. David). Interpretovány byly texty feministek (I. Nebeská) a umělecké texty ženských autorek (E. Bajzíková, A. Debická), texty o ženách (G. Balowská). Ženy byly charakterizovány jako autorky, jako adresátky, ale i jako mluvčí za mužského partnera (J. Hoffmannová). Staročeskému a novočeskému oslovování žen věnovaly pozornost M. Racková, I. Kolářová a ve vyhroceně formulovaném příspěvku tázajícím se, zda jsou u nás ženy diskriminovány, také J. Valdrová.

Závěr jednání jazykovědců vyzněl ve smyslu: variantnost v komunikaci žen a mužů závisí na kognitivní schopnosti individuální a je spjata i s kulturním vývojem (nejen s odlišnostmi sexuálními), avšak způsob řeči má nepochybně sexuální podtext projevující se v užívání nejen prostředků verbálních, ale i paralingválních i extralingválních (jako je úsměv, postoj, pohyb), doprovázejících řeč.

Literární sekce přinesly vedle analýzy textů současných autorek a literárněhistorických exkurzů i příspěvky vztahující se k literárnímu kontextu cizímu. Uplatnění srovnávacího hlediska vedlo k ozřejmění české problematiky z nového úhlu. Konference [149]si položila otázku, co je ženská literatura, ale nenalezla na ni jednoznačnou odpověď. Snad na ni odpoví další výzkum. Z jednání konference vydává katedra bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem sborník Žena – jazyk – literatura, který si tam mohou zájemci o ženskou problematiku v jazyce a literatuře zakoupit.

Několik z příspěvků otiskuje ve zkrácené nebo jinak upravené podobě časopis Český jazyk a literatura v roč. 47, ev. 48.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 3, s. 147-149

Předchozí Světla Čmejrková: Jak psát?

Následující Eva Balátová: Slovník slovenských nářečí I A—K