Eseje londýnského bohemisty

Jiří Rejzek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Londýnského bohemistu Davida Shorta asi není třeba naší odborné veřejnosti příliš představovat. Jeho odborný zájem o češtinu, podložený perfektním zvládnutím praktického jazyka, je úzce spjat s pedagogickou činností na Londýnské univerzitě. Ta vydala pod názvem Essays in Czech and Slovak Language and Literature (School of Slavonic and East European Studies, University of London 1996, 215 s.) soubor osmnácti článků, ukazujících šíři autorova záběru a určených anglicky mluvícím zájemcům o bohemistiku. Dvě třetiny z nich již byly publikovány dříve v různých časopisech a sbornících (zde vycházejí v revidované a aktualizované podobě), zbytek tvoří ústně pronesené přednášky a věci nové.

Články 1–6 a 17 se zabývají jazykem literárních děl. Už zde bychom mohli sotva najít větší rozptyl autorů a témat. Na jedné straně Hus jako lingvista v České nedělní postile (1), na druhé rozbor jazyka průměrné normalizační prózy V. Stuchlého Měsíc jde nahoru (5), jazyk Turbiny Čapka-Choda (2) i rozbor avantgardního dramatu z konce 60. let Na ostří nože A. Vostré (4), otázka lingvistické autencity v Čapkových Hovorech s TGM (3) i rozbor slovenské experimentální prózy Súpis dravcov K. Horáka (6). Do tohoto tematického okruhu patří i poznámky k motivu řečové terapie v české literatuře (17). Je třeba podotknout, že v některých případech (4, 6) jde nejen o jazyk, ale i o celkový rozbor literárního díla.

Dvě studie z filologie 19. stol. – o pojetí sloves pohybu (především z hlediska vidu) v Jungmannově slovníku (7) a o málo známé Šebkově České frazeologii (8) – naznačují, kam směřuje Shortův hlavní zájem: k českému slovesu, jemuž jsou věnovány i čtyři další články. Autora zajímají zvláště oblasti, které jsou v pohybu a střetává se v nich obecná a spisovná čeština. To je případ zajímavé studie o vývoji koncovek 3. os. pl. prézentu (9) i článku o příčestí minulém sloves 1. a 2. třídy (tvary nes – nesl, tisk – tiskl – tisknul ap.) (10). Pedagogickou zkušeností s anglickými studenty jsou zřejmě inspirovány příspěvky o klasifikaci některých vidově derivačních tříd (11) a o algoritmu pro tvoření imperativu (12). Morfologie jména je zastoupena článkem o českém [145]a slovenském vokativu (13). Zvlášť podnětná je studie o slovnědruhové charakteristice českého a slovenského oba, v níž autor na základě srovnání s anglickými ekvivalenty zpochybňuje tradiční řazení k základním číslovkám a několik let před vydáním Mluvnice češtiny poukazuje na pronominální charakter tohoto slova (14). Pestrý soubor témat dotvářejí studie lexikálně-sémantická (o českých a slovenských ekvivalentech anglického too a many) (15), fonologická (o distribuci českého a slovenského slabikotvorného /l/) (16) a lingvisticko-politologická (o „westernizaci“ češtiny a estonštiny v obchodu a reklamě po pádu komunismu) (18).

Je zřejmé, že v publikovaném různorodém souboru vesměs nejde o zásadní studie (i když některým nelze upřít originalitu a podnětnost) a autor je za takové ani nevydává, často hovoří o ”poznámkách” k danému tématu ap. (svědčí o tom ostatně i slovo „esej“ v titulu knížky, i když nejde o eseje v pravém slova smyslu). Stejně tak se upřímně vyrovnává s handicapem vlastním každému cizímu bohemistovi, totiž tím, že není přímo „u zdroje“ a k některé literatuře k tématu se dostává se zpožděním. Zvláště u původních přednášek zaujme autorův svěží jazyk, v němž se projevuje i pověstný anglický humor (např. když Šebkem uváděný příklad běžného úzu Včera, když jsme nejlépe spali, počali bouřiti na dům interpretuje jako dobovou reálii – typické chování c. a k. rakouské tajné policie).

Shortovy články či eseje přinášejí – jako každý podobný pohled zvenčí – cennou inspiraci především z hlediska vztahového. I když tato anglická verze asi české čtenáře osloví jen okrajově, doufejme, že splní svůj účel u anglicky mluvících zájemců o češtinu v nejširším slova smyslu.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 3, s. 144-145

Předchozí Marie Čechová: „... svůj jazyk prožíváme“

Následující Světla Čmejrková: Jak psát?