Jazykový kód neoficiálních projevů na území českého Slezska

Dana Davidová

[Articles]

(pdf)

-

Ústup forem spisovných a jejich nahrazování v běžné denní praxi podobami běžně mluvenými (hovorovými) nebo – většinou motivovaně – nářečními můžeme dokumentovat hodnocením využívání různých prvků v textech provázejících na zkoumaném území rozdílné komunikační situace.

Úlohu bezpříznakového vyjadřování všedního dne berou na sebe tzv. jazykové vrstvy střední, které lze nejvýstižněji charakterizovat jako jistý jazykový standard[1], jenž se ve zkoumaném jazykovém prostředí vyvinul na bázi společných rozvíjejících se interdialektických znaků[2]; jde o regionální dorozumívací kód, v němž se na jedné straně uplatňují základní společné znaky nespisovné mluvy na Moravě, na straně druhé některé příznakové rysy oblastní, tj. slezské. Uplatňující se prostředky jsou tím diferencovanější, čím složitější a komplikovanější jsou nároky příslušného jazykového společenství[3].

Za základní opozice při orientaci v jazykových situacích považujeme protiklady oficiálnost/neoficiálnost a veřejnost/neveřejnost. Jejich kombinací vzniknou různé komunikační situace, v nichž se mohou realizovat čtyři druhy projevů: oficiální veřejné, oficiální neveřejné, neoficiální veřejné a neoficiální neveřejné[4].

V našem příspěvku nás budou zajímat poslední dva typy, tj. projevy neoficiální veřejné i neveřejné.

Na rozdíl od projevů oficiálních, při jejichž realizaci se mluvčí často vědomě snaží o spisovnost, v projevech neoficiálních snaha o spisovnost pozbývá smysl [136]a mluvčí naopak volí kód s ohledem na přiměřenost vyjádření k dané komunikační události v rámci dané komunikační situace.

Neoficiální texty bývají většinou neveřejné, soukromé, realizují se převážně mezi dvěma účastníky dialogu. Veřejné neoficiální texty jsou více méně výjimkou.

Autorem rozebíraných ukázek je týž mluvčí, jehož jazykovým zázemím je nářečí polsko-českého smíšeného pruhu. Je to pětačtyřicetiletý muž s vysokoškolským vzděláním, pracuje jako hlavní mechanik.

Ukázka č. 1 – projev neoficiální veřejný: hlavní inženýr organizuje na pracovišti zájezd do Jugoslávie.

Ukázka je monologický, řízený a připravený neoficiální veřejný projev, realizovaný jako součást komunikační situace (zajišťování životních potřeb), s přímým kontaktem mezi mluvčím a posluchači při uplatnění rozdílné sociální role komunikujících stran.

ˈTag vas ˈchcu přeˈsvječid͜, abyˈste se přihłaˈsili na podňiˈkovy ˈzajez͜ do Jugosłaˈvije. Samoˈzřejmje ne ˈtam, ˈco se ˈvałči. ˈJeli ˈbyzme ˈf červnu, ˈto͜ uš ˈtam je ˈsłunne͜ a ˈteple poˈčasi. Buˈde tam ˈp'ekňe͜, opaliˈme se͜ a vykouˈpame ˈv moři. ˈBył sem tam ˈłoňi, při vyřizoˈvaňi forˈmalid͜ ˈu naz na͜ Arˈmaďe se͜ ˈmjeł ˈjiste poˈťiže, neˈchťeli nas ˈpusťit, že ˈjako ˈje to nebesˈpečne, ’ˈofsem naˈkoneʒ ˈnam to potfrˈďili ’ˈa f tom ˈkfjetnu ˈsme tam ˈjeli͜ a byˈło to perˈfektňi. ˈParta ˈbyła vyˈborna, bezˈvadne͜ ubytoˈvaňi, ˈpokoj z bałˈkonem, ˈtaka teˈrasa, ˈvyhled na ˈmoře, ˈkuseg ˈna płaš, ˈdobre͜ ˈidło. No ˈprosťe ˈzajezd ˈje to vyňikaˈjici, ˈtag vas ˈfšecky ˈzvu. ˈUrčiˈťe se ˈvam tam ˈbude ˈlibid͜ a ˈjisťe mje ˈza to nebuˈdete naˈdavat, ’ˈale hned ˈbudu ˈsłyšet, seš ˈkámoš ’a ˈpozvete mje ˈf te Juˈgošce na crˈvene ˈvino, ˈteda ˈf te͜ Istˈriji. 

Množstvím i rozložením spisovných a nespisovných znaků se podobá neoficiální veřejný projev projevu oficiálnímu neveřejnému, statistické vyhodnocení však svědčí o přibývání nespisovných jevů. Z morfologických nespisovných variant lze uvést uplatnění tvarů sloves 1. třídy měkkého typu MAŽE v 1. os. sg. indikativu prézenta podle vzoru NESE, např. chcu, což je na moravském území navíc podporováno neuskutečněním přehlásky, slovesa typu kopu – kopam přecházejí ve shodě s celonárodní tendencí v běžně mluvené češtině v indikativu prézenta (a také v imperativu) do 5. slovesné třídy, např. vykoupame se v moři; kondicionální 1. os. pl. má nespisovnou podobu byzme – jeli byzme. Z místních znaků foneticko-fonologických se uplatňuje moravská asimilace k vokálům, jedinečně znělým konsonantům a k souhlásce v, moravská výslovnost skupiny m + ě (samozřejmje), legátová výslovnost V+V (bezvadne͜ ubytovaňi), K+V (vyřizovaňi formalid͜ u naz), a to zcela důsledně; nerealizuje se protetické j před i (idlo). Z nářečních znaků se vedle přízvuku na penultimě, krátkosti vokálů, dodržování rozdílů ve výslovnosti i a y dvojího l, nerealizování přehlásek [137]a diftongizace a uplatnění postupné asimilace ve skupině neznělá + v (potfrďili, f kfjetnu) objevila i výslovnost zdvojeného n (slunne počasi) a dokonce měkké retnice (p'ekňe).

 

Ukázka č. 2 – neoficiální neveřejný dialog probíhající mezi nadřízeným a podřízeným (hlavním mechanikem a vedoucím provozu) na neoficiální téma (bolení zubů) v neoficiálním prostředí (v čekárně zubního lékaře).
Uvedený text je náhodný, živelný a spontánní, realizovaný jako součást komunikační situace (mimopracovní), mezi oběma účastníky je přímý kontakt (druhý účastník rozhovoru je dvaapadesátiletý muž, který má středoškolské vzdělání a jeho mateřštinou je rovněž dialekt polsko-českého smíšeného pruhu).

A/ ˈDobry ˈden ˈpane ˈVozňak, poďiveˈjme se, ˈkde se ˈmužem při ponˈďełku ˈpotkat.
B/ ˈDobry ˈden ˈpane͜ ˈinženire.
A/ ˈTak sme se tu ˈsešli ˈjenom ˈdva͜ a ja ˈmysleł ˈže tu ˈbude ˈpłno. ˈNevite, ˈjestli͜ už zaˈčała͜ ordiˈnovat?
B/ ’ˈEšťe ˈsestra nevoˈłała͜, ale doktorˈka͜ uš ˈpřišła, ˈje to͜ ˈasi ˈdesed ˈminut.
A/ ˈNo teť ˈkafe, ˈne, ˈvite, ˈjak to ˈchoďi. – ˈA ˈmy tu ˈbudem ˈčekat. ˈŠak to ˈzname, ˈne?
B/ ’A ˈbat se. ˈBoli vas to?
A/ No ˈboli, to ˈvite, ˈjinag bych tu ˈnešeł. ˈNemam na dokˈtory ˈčas, ˈjen dyž ˈmusim.
B/ ˈJa zaz du na konˈtrołu, ˈjak se ˈchoďi ˈza puł ˈroku, ˈtag ja ˈne ˈza puł͜ ˈale ˈza rok, to ˈstači, ˈne?
A/ ˈNo dyž ˈňiʒ neˈboli, ˈco by nestaˈčiło. To ˈja mam ze zuˈbami ˈstale pataˈlije͜. Od ˈďecka. ’ˈUž se ˈmjeł reˈsekci ˈdvakrat, ˈzadňi mam͜ uš ˈskoro ˈfšecky ˈveŋku, za ˈchvilu to ˈbude na vyndaˈvaci. ˈTo jag muj͜ ˈotec. ˈŽdycky ˈřikał, ˈže by si vindaˈvaci ˈnedał͜. A ˈdyž͜ už͜ o ˈsfoje ˈpřišeł, ˈtag ras ˈpřynes proˈtezu͜ a ˈdobre, ˈnosi je͜ a ˈjag ˈrat.
C/ ˈTak ˈpane ˈVozňak ˈpoťte.
B/ ˈTag ˈnazhle, ˈdršte mi ˈpalce.

 Neveřejnost projevu způsobuje v porovnání s předchozím textem nárůst nespisovných jevů jak hláskových, tak v omezené míře i morfologických a také lexikálních. Častěji než v předchozích projevech se akcentuje předposlední slabika slova nebo taktu, ve srovnání s 1. ukázkou narůstá procento zkrácených vokálů. Uplatňuje se legátová výslovnost ve spojení V+V, K+V a znělá výslovnost před jedinečně znělými, v a samohláskami (např. pane͜ inženire, začała͜ ordinovat, ne za puł͜ ale za rok, mam͜ uš fšecky veŋku, jag muj͜ oteʒ, dyž ňiʒ neboli, jag rat, dyž͜ už͜ o sfoje přišeł). Také skupina m + ě se vyslovuje jako mje (mjeł), objevují se nepřehlasované samohlásky (nosi ju = protézu, za chfilu), skupina neznělá + v se vyslovuje nezněle (za chfilu, sfoje), vyskytuje se dvojí i a dvojí l (mysleł, vyndavaci, co by nestačiło a dokonce přynes). Z morfologických dialektismů [138]jsme zaznamenali koncovku -ami v I pl. (ze zubami) a některá typická místní spojení: jinag bych tu nešeł, od ďecka – od dětství, ras přynes protezu͜ a dobre. Vokativ shodný s nominativem (pane Vozňak) můžeme pokládat za prvek běžně mluvený – hovorový, podobně jako nedbalou výslovnost ve slovech šak = však, ždycky ap. nebo lexikální zkratku nazhle (= nashledanou).

 

Ukázka č. 3 – neoficiální rozhovor mezi dvěma techniky v pracovně hlavního inženýra při čekání na zahájení schůze.
Text je součástí komunikační situace pracovní – doprovodné, komunikace je neveřejná, neformální a bezprostřední, dialog je spontánní a živelný, sociální role jeho účastníků jsou rozdílné (druhý mluvčí je osmatřicetiletý muž, zaměstnaný jako mistr, pocházející rovněž z polsko-českého smíšeného pruhu, který absolvoval odborné učiliště na úrovni střední školy).
A/ ˈFšimnuł sis, ˈže sem ˈfčera ˈnebył͜ u raˈportu, ˈklug mjeł͜ ˈuras, haˈvarka, ˈjeł na ˈkole͜ a ˈvlitnuł do doˈdafky, ˈzustał v bezvjeˈdomi, ˈje v nemocˈňici, ˈje dost połaˈmany͜, ale ˈbude to sna͜ ˈdobre.
B/ No ˈdyš tag młuˈvite͜ o ˈtym ˈsfym syŋˈkovi, ˈtak si spoˈminam ˈdodnes na poˈdobnou přiˈhodu ˈsfou. ’ˈAsi ˈv druhe ˈtřiďe, ˈto je ˈf sedmi ˈletech se mi ˈstał͜ ˈúras, ’u naˈdraži sme ˈmjeli z roďiˈčima zaˈhrátku, ˈjeli zme tam͜ i z baˈbinu͜ a ˈbráchu Marˈťinem, ˈno͜ a ˈz Marťinem sme ˈlezli ˈna strom. ˈByła to ˈňejak ˈtakova ˈvrba ˈnebo co, ˈstará ˈvrba ˈné, ’ale ˈňejaky ˈstrom vyˈsoky͜ a ˈtakovy ˈstarý͜ uš, hm, ˈtata z maˈminu mi ˈfurd řiˈkali͜ aď neˈłozim na ňeˈjake ˈstromy͜ a ˈto, ˈpak šli ˈroďiče ˈpryč, ˈtag zme ˈz brachou vyˈlezli ˈja sem vyˈlezł ˈtedy͜ ˈupłňe͜ až naˈhoru, ˈzłomiła se ˈpode mnou ˈvˈetef, ˈno͜ a ˈpak si pamaˈtuju͜ aˈkorát, ˈjak sem ˈležeł na ˈzemi͜ a ˈjag mje͜ odvaˈželi roˈďiče do nemocˈňice. ˈTam ˈv nemocňici sem si ˈpoležeł͜ ˈasi ˈšes͜ ˈtydnu, ˈmjeł sem ˈdvakrát złoˈmenou ˈruku, ˈvnitřňi krvaˈceňi do ˈbřicha͜ a ˈmoʒ do ˈsmichu mi ne ˈbyło͜ a ˈroďičum ˈtaky ne͜. ˈAle ˈvylizał sem se ˈs toho, ˈtak ten váš ˈsynek se ˈs toho ˈtaky ˈdostane. Z ďecˈkami je ˈprosťe ˈpoťiž, ˈviťte.
A/ ˈTag͜ uš se to ˈschazi, za ˈchfili ˈmužem ˈzačit ˈschuzovat.

Rovněž 3. ukázka potvrzuje přibývání nespisovných prvků v projevech neoficiálních a navíc neveřejných. Krácení samohlásek a přízvuk na penultimě jsou téměř pravidelné ('v druhe 'třiďe, spo'minam; u na'draži, do nemoc'ňice), pokud se objeví délka či přízvuk ve shodě se spisovným jazykem, můžeme mluvit o skutečném rozrušování místního úzu. Téměř důsledně se realizuje legátová výslovnost spojení V+V, K+V (např. tedy͜ uplňe͜ až nahoru, … se mi stał͜ uras) a ještě častěji se vyskytuje znělá výslovnost před jedinečně znělými, před vokály a před v (např. z Marťinem; až nahoru; tag͜ uš; poťiž viťte, a dokonce zme v konkurenci s tvarem sme v poměru 2:1). Také výslovnost skupiny m + ě jako mje je ve shodě s místními zvyklostmi (mjeli, jag mje͜ odvaželi). Rozlišuje se i a y a dvojí l (synek, była, vysoky, vylezł), důsledně se realizuje progresivní spodoba [139]skupiny neznělá + v (tedy o sfym synkovi, sfou přihodu, za chfili), a dokonce se vyskytla i měkká retnice (v'etef). Z morfologických znaků se objevují většinou jen ty, které mají základ v hláskosloví, např. nediftongizovaná koncovka I sg. feminin typu ŽENA (z babinu, z maminu, ale z bráchu // z bráchou), kdežto z koncovek vskutku morfologického původu jsme excerpovali jen -mi v I pl. (z ďeckami) // hovorového zakončení -ma (z roďičima). Za běžně mluvené – hovorové můžeme pokládat i zakončení -u v 1. os. sg. indik. prézenta slovesa pamatovat – pamatuju a tvar l-ového příčestí slovesa fšimnout si v podobě fšimnul si. K obratům běžně mluveným můžeme přiřadit také aď nełozim na ňejake stromy a vylizał sem se s toho.

 

Typickým příkladem neoficiálního neveřejného projevu je ukázka č. 4; náš respondent, pětačtyřicetiletý inženýr, vypráví v rodinném kruhu příhodu z vojny. Jde o neoficiální obsah sdělovaný v neoficiálním prostředí, mezi vyprávějícím a posluchači je neoficiální vztah.

Ukázka představuje neveřejný, přímý, spontánní, živelný monolog, který není součástí popisované komunikační situace.

ˈJo vûm ˈpovym, ˈtak'i ˈpřibjeh͜ o ˈpščołah ale͜ tuž ˈje to, ˈjako že na ˈvojňe to ˈbyło, ˈňe na ˈvojňe͜, ale ˈjag͜ ech ˈbył při ˈvojsku f ’Oloˈmoucu, ’ˈech ˈsłûžył, ˈbyło to ˈv m'eśće, ’ty kaˈsarna ˈkaj my ˈmˈeli, no ˈmy͔ʒy ˈtymi budoˈvami ˈteš ˈsym ˈtam jaˈk'iśi ˈkaštan ˈrosnył, ˈno͜ a ˈjak ˈpřišełˈtyn ˈčas ˈf tu ˈchfile ˈtego ˈ rojyňo śe ˈtych ˈpščûł, ˈtak śe tam uˈsaʒˈił na ˈjednym kašˈtaňe ˈcały ˈrûj, ˈno͜ ale ˈtuš ˈf tak'ich kaˈsarna͜ a ˈv m'eśće ˈto ˈbyło ˈtako ˈ v'elko atˈrakcyj, ˈto ta͜ ˈjagby ’ˈotpust, kumedyˈjanći na ʒ'eˈʒ'ine přyjeˈchali, ˈtak, ˈs tyh vedˈlejših ˈbudov bo ˈvedle ˈbyła ˈštabňo buˈdova, ˈtak ći dustoˈjňicy ˈs tego vyˈlyźli, a ˈfšycy śe ʒ'iˈvali ˈjak ˈtyn ˈrûj, ˈpščûł śeʒ'oł na ˈtym ˈkaštaňe, ˈno͜ a ˈjo mûm, my ˈm'eli na͜ ˈizb'e ˈsyŋka, nazyˈvoł śe, ˈFilip ’ˈa͜ un ˈtymu, ˈpščołûm ˈkapke roˈzum'oł͜, i ˈtuž͜ že ˈby͜ ih ˈzebroł ’a ˈže to ˈspředo͜ a ˈbęʒ'e na goˈřołke, ˈtag my ˈzašli ˈtam ˈbyła ˈtako fajerˈmaňsko draˈb'ina vyˈsuvno, přiv'yźˈli my pot ˈkaštan, vyjechaˈli my ˈs tûm draˈb'inûm ˈpot͜ tyn ˈrûj, ˈno͜ i͜ ˈûn ˈkanśi ˈzegnoł ˈm'ech, ’a ˈže to ˈpujʒ'e ˈtam ˈspředać, ˈtag ˈlos ˈpo tej draˈb'iňe ˈna vyrch, ’a teˈrazy ˈći dustojˈňicy ˈs tego ˈštabu ’a voˈjocy śe ˈ šli ˈʒivać, ˈno͜ i ˈmiły, ˈFilip ˈtam ˈtyn ˈm'ech jaˈkośi ˈtag ňešiˈkovňe ˈpot ty ˈpščoły ˈdovoł, ˈže ty ˈpščoły śe͜ urˈvały͜ a poˈłufka ˈtego ˈroja leˈc'ała ˈna źym, ˈno͜ a teˈrazy ći dustojˈňicy ˈs tego ˈštabu, ˈći to ˈbyła nejˈv'y͔kšo ˈsranda, ˈbo za ˈňim'i nejˈbaržy ˈgnały, ˈa͜ ˈûňi͜ ućeˈkali ˈjak pot kuloˈmetnûm ˈpalbûm, noˈgrûza, ˈpylno ˈpščûł ’na tyh dustojˈňikach.

 Uvedená ukázka představuje čistý dialekt a svědčí o schopnosti autora textu volit jazykový kód podle charakteru komunikační situace.

Objevují se v ní všechny základní znaky nářečí jak foneticko-fonologické, tak morfologické.

Samohlásky se uplatňují pouze krátké, slovní přízvuk je převážně na předposlední slabice, rozlišuje se i a y (było, my, nazyvoł śe, dustojňicy, pščoły, [140]vyjechali) a dvojí l = l a ł (słužył, cały, lećała, gnały), nejsou přehlasovány samohlásky po měkkých konsonantech (např. tego roja = toho roje, f ’Olomoucu), vyskytují se měkké retnice (pov'im, v'elko = velká, na izb'e, drab'ina, m'ech, m'iły), a měkké sykavky (usaʒ'ił śe, v m'eśće = ve městě, kanśi = kdesi); také k' před přední samohláskou je vyslovováno jako měkké (jak'iśi, f tak'ich), souhlásky ť, ď se vyslovují jako asibilované – ć, ʒ' (komedianći, ućekali, lećało, spředać, na ʒ'eʒ'iňe, ʒ'ivali), de, te, ne jako ďe, ťe, ňe (ňešikovňe); charaktieristický je nedostatek j před i (ich = jich = je, na͜ izb'e) a zachování fonému g (s tego, na gořołke, gnały), za slabikotvorné ṛ, ḷ je yr, yl (vyrch, pyłno), neznělá + v > neznělou + f (f tu chfile), místo ă je o (jo = já, tako velko atrakcyj = taková velká atrakce, vojocy, spředo = předá), před nazálou dává toto o û (tedy vûm = vám, mûm = mám, pščołûm = včelám) stejně jako o před nosovou souhláskou (např. ûn = on), předchází-li před nazálním konsonantem e, vzniká y (na zym, sym tam, tyn, rojyňo = rojení), zatímco před tvrdými dásňovými souhláskami se e tzv. dispalatalizací mění na 'o (rozum'oł, s'eʒ'oł); 'ē dává y (přivyzli, vylyzli) jako e před nazálními souhláskami; za nosové ę je y͔ (nejvy͔kšo). Ve shodě s celomoravskými zvyklostmi se vyskytuje v místním dialektu většinou bezrázová výslovnost spojení V+V a K+V (např. no͜ a, pščoly śe͜ urvały͜ a, přibjeh͜ o pščołah͜ ale // občasné výslovnosti s rázem – f 'Olomoucu) a také znělá výslovnost párových konsonantů před jedinečně znělými souhláskami a před v (např. přibjeh͜ o pščołah͜ ale, tuž je to, tag my zašli, tag los = tak lezl).

Z tvaroslovných znaků místního dialektu se v ukázce objevily kromě nepřehlasovaných koncovek měkkého substantivního skloňování (G sg. substantiva roj roja, L sg. f Olomoucu, N sg. rojyňo = rojení) a zakončení o místo á v N sg. ženských adjektiv (fajermaňsko drab'ina vysuvno, nejvy͔kšo sranda, štabňo budova), zmíněných ve výkladu hláskoslovném, některé specifické rysy morfologické, jako zakončení A sg. feminin na e (f tu chfile, na gořołke), v I sg. feminin typu ŽENA, rodových zájmen a adjektiv zakončení -ûm (s tûm drabinûm, pot kulometnûm palbûm), původní singulárová lokálová koncovka neživotných maskulin -e (na kaštaňe), zatímco v G sg. převažuje nepůvodní koncovka -u (s tego štabu), dativní plurálová koncovka substantiv všech rodů -ûm (pščołûm = včelám) a převažující lokálové -ach (o pščołach, na dustojňikach); I pl. všech deklinací má jednotnou koncovku -m'i (za ňim'i, my͔ʒy tym'i budovam'i), A pl. zájmena 3. os. bývá vyjádřen G (že by͜ ih zebrał), skloňování rodových zájmen se ve většině tvarů shoduje s tvarem deklinace adjektivní (např. G sg. zájmena ten – s tego štabu, čas tego rojyňo; G. pl. tych pščûł, s tyh budof, I pl. my͔ʒy tym'i budovam'i), D a L sg. feminin má podobu tej (po tej drab'iňe), L sg. je vyrovnán s I (na tym kaštaňe a stejně na jednym kaštaňe jako s tym = dobrym). Z morfologických zvláštností slovesných tvarů můžeme uvést pro místní [141]úzus charakteristické příčestí minulé sloves 2. třídy typu rosnył = rostl, a sloves 1. třídy typu NESE, PEČE bez koncovky (los = lezl); v minulém čase se ve tvarech 1. os. sg. i pl. užívá pohyblivého osobního morfu -ch (-ech), -chmy (ech słužył = sloužil jsem, jag͜ ech był při vojsku = jak jsem byl u vojska).

Pro úplnost uvedeme ještě některé místní zvláštnosti lexikální: pščoła = včela, kaj = kde, přyjechali = přijeli, vyjechali = vyjeli, spředać = prodat, terazy = teď, nyní, bo = protože, neboť, drab'ina = žebřík, nejbaržy = nejvíce, a další.

Nářeční znaky se vyskytují téměř důsledně, můžeme mluvit o zachovalém místním dialektu. Mluvčí zvolil tento kód zcela záměrně vzhledem k partnerům komunikace a prostředí, v němž se promluva uskutečňuje. Ve svém domácím prostředí mluví svým mateřským dialektem, jakýkoliv jiný způsob komunikace by zde vyzněl nepřirozeně.

Rozbor uvedených čtyř ukázek potvrzuje, že ačkoli mluvčí zmíněné oblasti ovládají spisovný kód, v neoficiálních, neveřejných, soukromých a intimních situacích jej nepoužívají, neboť mají vzhledem ke své jazykové kompetenci možnost volby mezi ostatními útvary národního jazyka (národních jazyků).

Mluvčí tedy může střídat kódy nejen v krajních bodech na ose spisovnost/nespisovnost, ale také v rámci diglosie uvnitř útvarů nespisovných – tradiční teritoriální dialekt/interdialekt, případně v rámci bilingvismu – standardy dvou jazyků (v našem případě čeština/polština nebo čeština/slovenština), nebo jejich dialekty či interdialekty a jejich kombinace.

Rozbor materiálu ukázal, že z hlediska formy projevu ubývá spisovnosti od oficiálnosti a veřejnosti k neoficiálnosti a neveřejnosti, přičemž oficiálnost má v povědomí mluvčích větší prestiž než veřejnost.

Vzhledem k nepřebernému množství nejrůznějších komunikačních situací existuje i nepřeberné množství různých vyhraněných i zcela nevyhraněných typů textů a celý systém zůstává otevřený; kdykoliv do něj můžeme včlenit texty, které budou mít své specifické zvláštnosti vzhledem ke komunikujícím a ke komunikační situaci, a tedy také specifické formy realizovaného obsahu.

---

[1] Standardem rozumíme soubor výrazových prostředků skutečně a pravidelně v současnosti užívaných, které představují základní podobu národního jazyka při společném dorozumívání. Od spisovné češtiny se liší funkčním rozsahem a nedostatkem kodifikace. Zahrnuje v sobě pojem norma v obecné poloze, kde závaznost má povahu vhodnosti, přiměřenosti, nikoliv správnosti.

[2] V této souvislosti je nutno podotknout, že na slezském území se interdialekt teprve utváří a z hlediska strukturnosti se zatím nevyrovná interdialektu českému – obecné češtině. Nelze ani předpokládat, že by dnešní doba a sociální zkušenost poskytly dost času k jeho brzké stabilizaci na území jazykově tak komplikovaném, jako je Slezsko.

[3] Jazykové společenství je chápáno jako skupina, která má společnou aspoň jednu jazykovou varietu a sdílí postoje, normy a pravidla jejího užívání. Repertoár variet odráží repertoár rolí ve společnosti.

[4] S uvedenými protiklady souvisí formálnost/neformálnost, připravenost/nepřipravenost projevu, případně další polarity, jako dialogičnost/monologičnost nebo přímý a nepřímý kontakt komunikantů, které konkretizují jedinečnou komunikační situaci a mohou být zpracovány uvnitř uvedených protikladů základních.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 3, pp. 135-141

Previous Ivana Kolářová: Významy a funkce slov pak a potom v mluvených projevech

Next Marie Čechová: „... svůj jazyk prožíváme“