„... svůj jazyk prožíváme“

Marie Čechová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

[1]Řadu populárně vědeckých prací o češtině obohatila nová kniha, a to S. Čmejrkové, Fr. Daneše, J. Krause a I. Svobodové Čeština, jak ji znáte i neznáte (Academia 1996).

Na 259 stranách obsahuje 88 esejí rozdělených do sedmi oddílů: 1. Od jazyka ke komunikaci, 2. Devatero lučních květů – desatero slovních druhů, 3. Jak ještě poměřujeme slova, 4. Jak tepe srdce češtiny, 5. Nač musí stačit dnešní čeština, 6. Závěrem trochu historie a 7. Několik listů z bohemistického archivu, za tyto oddíly je přiřazen dodatek obsahující promyšleně stratifikovaný výběr doporučené studijní literatury. Volba názvů oddílů ani jednotlivých esejí není nahodilá, svým živým, často obrazným, výpovědním charakterem připomínají starší, velmi (zvláště učiteli a žáky) oblíbené Jelínkovo-Styblíkovo Čtení o českém jazyku (1971) – a přidáváme: nejen tím.

Většina esejí je zaměřena na řešení praktických otázek, nad kterými stojí uživatel češtiny, chce-li se vyjádřit nejen „správně“, tj. spisovně, ale také výstižně, vhodně, tudíž vytříbeně, kultivovaně. Nepochybně podněty k nim autoři získávali z dotazů pro jazykovou poradnu, nebo jako vysokoškolští učitelé a překladatelé.

Výrazně komunikačně a stylově/stylizačně jsou orientovány oddíly 1, 4, 5.

Oddíly 2 a 3 se převážně zabývají vybranými okruhy jazykového systému: slovními druhy i s jejich morfologickou stránkou a lexikem – při zvýraznění jejich funkčního aspektu.

Zbývající dva oddíly se záslužně soustřeďují na výklady z historie češtiny, na podání portrétů nejvýznamnějších (už nežijících) lingvistů a význačných institucí zabývajích se studiem češtiny (samostatná esej k 70 letům Pražského lingvistického kroužku a k 80 letům existence Naší řeči).

Nejen uvedená celková charakteristika knihy, ale i autorská předmluva k ní dokládají, že tvůrci neusilovali o systematické výklady systému jazykového ani stylového, ale že se snažili – a nutno říci se zdarem – vytipovat aktuální, pro uživatele problémové nebo jinak zajímavé tematické okruhy a ty z různých stran osvětlit.

Kniha nemá hlavního autora, je souborem volně ložených esejí. To může být výhodné i nevýhodné zároveň. Začněme nevýhodami: jednotlivé výklady nejsou vzájemně slaďovány, korigovány, takže se některé motivy pravděpodobně i nezáměrně opakují (např. sporné autorství Barákovo a Nerudovo…, zdvořilostní formy a oslovování, historická fakta nebo myšlenky některých připomínaných lingvistů), avšak nevýhoda se může obrátit ve výhodu, jde-li o adresáta nezasvěceného, který potřebuje ozřejmit jev z různých úhlů a v různých kontextech. Závažnější by bylo nekoordinování názorů na různé jevy. Naštěstí takové situace v knize nenastávají, snad až na ojedinělé dílčí [143]případy: např. slovo admirál je na s. 87 označeno jako původně arabské, na s. 97 je uvedeno mezi slovy špan. a franc. původu; nebo na s. 216 autor vítá nový pohled na češtinu barokního období, připomínají se „pozoruhodní básníci, přesvědčiví kazatelé… a znalci jazyka“, kdežto v sousední eseji na s. 217 se konstatuje úpadek národní kultury v tomto období a ten se dokumentuje na pokleslé češtině a chudé a omezené literatuře. Avšak díky „nevýhodě“ pouhého řazení autorských textů se stává četba knihy esejí známých a výrazných osobností pro čtenáře zasvěcené málem detektivní záležitostí. Forma eseje totiž umožnila rozvinout i v odborné oblasti individuální styl, jímž se od sebe autoři vzájemně odlišují, takže nejen podle tematiky, ale i podle stylu lze se pokoušet určovat autorství a srovnávat autory navzájem. Zpravidla je např. relativně snadné poznat lehký, vtipný styl S. Čmejrkové – související samozřejmě často i s vybraným tématem (hra s jazykem, reklama…) a naproti tomu vážnější tón výkladů Danešových, i když i jeho texty v této knize prozrazují snahu oprostit se od strohé věcnosti odborné… Kniha esejí totiž vznikla obdobně jako starší výběry Jazykových koutků (1. výběr 1949) z pořadů vysílaných rozhlasem v l. 1993–96 a texty si ponechaly – pokud ji měly – přirozenou mluvnost.

Uvědomujeme si, že jde o knihu určenou široké veřejnosti, takže i její formulace musí být srozumitelné, nepříliš zatížené terminologií a méně kondenzované. To vše se autorům podařilo docílit, snad tím je odůvodněna na některých místech určitá vágnost, ev. nepřesnost v užívání některých termínů nebo v jejich vymezení (s. 66: tázací a vztažné příslovce typu kudy, kam, kde, odkud a zájmenná příslovce; s. 186–187, s. 113 vymezení argotu a slangu (toho jako familiární řeči); užití termínu koncovka na s. 64…), naopak bychom přivítali některé nové myšlenky, ev. i označení, např. výraz plný tvar pro složený tvar adjektiv (což je termín pro dnešního uživatele neprůhledný a i nepochopitelný).

Chceme vyzdvihnout z hlediska užitečnosti a relativně nových pohledů např. výklady o vyjadřování stupňů nejistoty/jistoty pomocí výrazů sotva, asi, možná, snad, zřejmě ano, určitě ano…, poučení o moderních výzkumných metodách včetně počítačových, informace o feministické lingvistice, charakteristiku podnikatelské češtiny a současného řečnictví, úvahy o konverzační češtině, ale i praktické nenásilné rady bez zbytečného mentorování v různých oddílech, zvláště v oddíle 2. Ve výčtu bychom mohli pokračovat, ale přenecháme na čtenáři, aby si ho doplnil o další položky.

Autoři živost svého podání zvyšovali i zajímavými exkurzy, citáty vybraných osobností ze sféry vědecké – především z lingvistiky – včetně méně známých výroků, z oblasti umělecké – od K. Čapka, J. Voskovce a J. Wericha apod. i citáty ze starší literatury (např. P. J. Šafařík) i z moderní poezie (K. Šiktanc, J. Palivec) – včetně lidové slovesnosti (např. v eseji Čeština vánoční). K textu patří i výstižné ilustrace výtvarné založené na obměňování motivu brýlí a využití iniciál číslic označujících pořadí oddílů. Kniha nás potěší tedy svou stránkou výtvarnou, grafickou a technickou: je téměř bez tiskařských/písařských chyb. Avšak nemůžeme si odpustit kritická slova o volbě typu písma. Bez hlubší rozvahy je voleno písmo polotučné – nejen, jak bychom to očekávali, pro klíčová slova, ale i pro jednotlivé zdůrazňující výrazy, takže ze stránky vystupují, na stránce trčí, např. mezi s. 30–39 je pltč. vytištěno jediné slovo, obdobně mezi [144]s. 116–123 pouze slova: dá – nedá, hodí – nehodí… Obdobný způsob najdeme místy i u kurzivy. Avšak uvedené rysy vertikálního členění jsou jen zanedbatelným kazem na kráse této knihy.

Informaci o knize Čeština, jak ji znáte i neznáte a naše komentáře ukončeme pro nás češtináře povzbuzujícími a – věříme – pravdivými slovy jejich autorů: „… se kultura jazyka a kultura vyjadřování stávají součástí společenské prestiže a pracovní a společenské úspěšnosti.“ (J. K.)… „vědecké získávání poznatků je veskrze a od počátku do konce komunikačním procesem, na němž má jazykové vyjádření podstatný podíl.“ (F. D.)

---

[1] Pro název jsme si vypůjčili slova Fr. Daneše z recenzované knihy (s. 28).

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 3, pp. 142-144

Previous Dana Davidová: Jazykový kód neoficiálních projevů na území českého Slezska

Next Jiří Rejzek: Eseje londýnského bohemisty