Nevšední spis o česko-polských jazykových kontaktech

Jan Balhar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vzájemné ovlivňování češtiny a polštiny, dvou územně sousedících blízkých slovanských jazyků, patří k jevům naprosto běžným a jeho sledování bylo předmětem bádání četných jazykovědců nejen z obou zainteresovaných stran. Janusz Siatkowski, pracovník Ústavu slavistiky Polské akademie věd a profesor varšavské univerzity, žák českých profesorů B. Havránka a V. Vážného, patří k znalcům problematiky česko-polských jazykových kontaktů nad jiné povolaným. Jako slavista širokého rozhledu, jako znalec staropolských literárních památek i českých a polských dialektů měl pro studium bohemismů v polštině ty nejlepší předpoklady.

Janusz Siatkowski vydal už dříve obšírný dvoudílný spis Bohemizmy fonetyczne w języku polskim (Wroclaw 1965 I, 1970 II), kromě toho však od r. 1959 publikoval řadu větších i menších studií, v nichž se obíral vzájemným působením obou jazyků. Tyto jeho práce vyšly v různých periodikách a sbornících v Polsku i v cizině a byly těžko dostupné, proto byly autorem uspořádány v soubornou publikaci Czesko-polskie kontakty językowe, nakl. Energeia 1996, 272 stran.

V publikaci se dočteme především o projektu věnovaném českým vlivům na polštinu a o kritériích umožňujících rozhodnout, které jazykové jevy lze vůbec považovat za bohemismy, dále o různých jejich typech, o bohemismech všeobecně rozšířených a naopak různě omezených, sporadických, víceméně náhodně užitých apod. Je třeba upozornit, že autor značnou váhu při určení českých prvků přikládá jejich výskytu nebo absenci v polských dialektech, zejména v dialektech malopolských a slezských.

Ovlivňování polštiny českým spisovným jazykem bylo nejintenzivnější v 15. a zejména pak v 16. stol. Je tedy přirozené, že tomuto období věnuje Siatkowski nejvíce místa.

Vedle větších studií (např. o bohemismech v jazyce Jana z Koszyczek, autora ze 16. stol., o českých prvcích v modlitební knížce sestry Konstance) zařadil autor do svého výboru i menší příspěvky (např. bohemismy v Rejově Katechismu, ve spisku Historie rzymskie z r. 1543, články věnované jednotlivým výrazům, např. bohemismům ručnice, jménu Wacław, slovům žaden, wspaniały, spolegliwy). Pozoruhodná je stať o českých vlivech na polský morfologický systém a zejména o vlivu českého jazyka jako arbitra nejen na polskou flexi. Siatkowski v ní doložil, že mnohé jevy, které se vyskytovaly [104]pouze v některých polských dialektech, převládly v polském spisovném jazyce možná jen díky tomu, že měly oporu ve spisovné češtině, že čeština tu vystupovala jako arbiter při rozhodování mezi dvěma či více formami. Ve spisovné polštině pak zvítězil ten výraz, který se vyskytoval i v češtině. Nešlo jen o jevy hláskoslovné (např. nedostatek mazuření, zachování skupení chw- místo zjednodušeného f-), ale i o rozšíření některých koncovek, např. nom. pl. -owie, dat. pl. mask. na -um, tvar infinitivu na -ti, stažené formy přivlastňovacích zájmen mego, memu aj. S myšlenkou arbitra lze jistě souhlasit, musím však upozornit, že někdy bude velmi nesnadné rozhodnout mezi skutečně přímým přejetím a s působením arbitra. S úlohou arbitra lze počítat jen v těch případech, kdy autor nějaký výraz nebo tvar shodný se spisovným jazykem českým znal také ze svého dialektu. Podle mého soudu nemusel to být častý případ.

Pozoruhodné je pojednání o situaci mluvy českých menšin v okolí Kudova na Kladsku, u Střelína, na jazykovém ostrůvku u Zelova a v lašských nářečích na Ratibořsku a Hlubčicku. Autor na základě vlastních terénních výzkumů potvrzuje starší zjištění, že ve výše uvedených lokalitách došlo po druhé světové válce k značné migraci obyvatelstva a že původní česká nářečí jsou nahrazována spisovnou polštinou s ojedinělými prvky českými a zanikají. Jen málo početný český ostrůvek v okolí Kucova u Lodzi nepřestává si uchovávat český charakter.

Bohemismy v nejstarší, teprve se formující spisovné polštině jsou tématem dvou příspěvků. Autor zde mimo jiné přichází s hypotézou, že se v nejstarší křesťanské terminologii objevují také prvky přejaté přímo ze staroslověnské liturgie, tedy bez prostřednictví českého. Nejsem přesvědčen, že z křesťanských jmen východního obřadu (Juda, Toma, Kliment, Maciej) a ze tří výrazů (sumnienie, miłosirdy, zbawiciel), jež chybí ve spisovné češtině, lze vyvozovat existenci slovanské liturgie v již. Malopolsku.

Závěrečné kapitoly přinášejí shrnutí autorových výzkumů, pojednávají o metodických postupech uplatněných při analýzách, o kritériích pro stanovení skutečných bohemismů u tak blízce příbuzných jazyků, o specifikách hláskoslovných, slovotvorných i lexikálních přejímek, uvádějí také přehled příslušné literatury a její hodnocení, ale i pojednání o charakteru a chronologii českých vlivů.

Závěrem pro ilustraci přikládám několik příkladů zjevných bohemismů:

1. formy bez nosovek, např. chuć (místo chęć), huba (gęba), kus (kęs),

2. nedostatek polské změny e > o, ě > a, např. obieta, ofiera, wymienka,

3. skupení trat, tlat místo pol. trot, tlot, např. błagac, straž, władac, trapić,

4. souhláska h, např. czyhać, hańba, hardy,

5. střídnice -lu-, -łu- místo -el-, např. kluzawy, chłuba,

6. formy s pomocným slovesem, např. vysłuchał jsem, vysłuchał jsi,

7. stažené tvary přivlastňovacích zájmen, např. mego, twemu místo mojego, twojemu,

8. infinitiv na -ti (-ci), např. dati,

9. ze slovotvorných jevů např. subst. na -’atko (mładziatko), na -stwie (podobenstwie), adj. se sufixem -telny (czytelny), s předponou pře- (przepiękny).

10. České vlivy v slovní zásobě jsou zvlášť výrazné a dobře se sledují od nejstarších dob po 19. stol. K starým přejímkám patří např. výrazy ołtarz, mnich, męczennik; [105]popłatek, starosta, utok. Pro 15. stol. jich Siatkowski napočítal na 800. Od konce 16. stol. příliv bohemismů slábl, pozdější jsou spíš výjimečné, např. lump, masarz, pawłacz, a zcela nové např. robot, spolegliwy, styki.

Je nepochybné, že až dosud nikdo nepojal problematiku česko-polských jazykových vztahů v takové šíři a nezpracoval ji na základě tak bohatého, nově shromážděného materiálu jako Siatkowski. Některá starší zjištění autor potvrdil, někdy došel k přesvědčivým závěrům odlišným. Siatkowski přiznává češtině značný vliv při formování spisovné polštiny, nicméně některé jevy a výrazy až dosud považované za bohemismy vyložil z domácích zdrojů. Jeho knížka mj. dobře dokumentuje vysokou úroveň češtiny 15. a 16. stol. Zbývá stejně detailně probádat česko-polské jazykové vztahy v 19. stol. Ukázalo by se, že tehdy zase polština sehrála významnou roli při formování novodobé spisovné češtiny.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 2, s. 103-105

Předchozí Iwona Juchełková, Jiří Zeman: Práce o fungování polštiny v současných společenských podmínkách

Následující Milada Voborská: Kamerawoman, nebo kameramanka?