Časopis Naše řeč
en cz

Práce o fungování polštiny v současných společenských podmínkách

Iwona Juchełková, Jiří Zeman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Publikace S. Grabiase Język w zachowaniach społecznych (Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej, Lublin 1994, 336 s.) představuje jednu ze základních sociolingvistických prací analyzujících fungování polštiny v současných společenských podmínkách. Je pokusem uspořádat dosavadní pohledy na sociální povahu jazyka, nepřímo se však dotýká i řady obecně sociolingvistických problémů. Její autor, profesor lublinské univerzity, přitom využívá výsledků vlastního mnohaletého studia polských sociolektů a fungování polštiny v konkrétních společenských situacích.

Svůj výklad rozdělil S. Grabias do čtyř kapitol. Nejobecnější z nich je první kapitola, která sleduje cestu lingvistiky k sociolingvistice a hledá důvody, proč zájem o sociální charakter jazyka vedl ke konstituování dvou různých, avšak navzájem propojených disciplín – sociolingvistiky a sociologie jazyka. Tento postup autorovi umožňuje analyzovat hlavní proudy, které určovaly současný pohled na sociální aspekty komunikace.

Teze o sociálním původu jazyka prostupuje téměř všechny moderní lingvistické teorie. Výzkum jazyka ze sociálního hlediska však vyrůstal na hranicích dvou disciplín, které měly odlišné metody zkoumání – lingvistiky a sociologie. Od lingvistiky se postupovalo k sociolingvistice a od etnografie, antropologie a sociologie k sociologii jazyka.

Na vznik sociolingvistiky měly největší vliv evropský strukturalizmus a generativní gramatika. Proto se sociolingvistické výzkumy od počátku ubíraly dvěma cestami, přičemž obě byly reakcí na nedostatky strukturalizmu. Evropská sociolingvistika navazovala na učení Saussurovo a na činnost Pražského lingvistikého kroužku, který se věnoval výzkumu rozvrstvení národního jazyka a ovlivňoval až do konce 60. let prakticky celou evropskou sociolingvistiku. Od přelomu 60. a 70. let se podle Grabiase zájem lingvistiky začal přesouvat z langue k parole a výzkum se zaměřoval na výpověď v komunikačních situacích. V Americe byl vývoj sociolingvistiky ovlivněn reakcemi na teorii Chomského a vyústil v Hymesovu etnolingvistiku.

Výzkum vlivu sociálních situací na jazykové chování však nebyl jen lingvistickou doménou; za předmět svého bádání si jej určily i jiné disciplíny. Autor vymezuje tři odlišné pohledy na tento problém: filozofický, který se soustřeďuje na úlohu jazyka v procesu poznání (viz u Herdera, Humboldta), etnografický, zajímající se o principy organizace sociální komunikace (analyzovány jsou koncepce Sapira, Whorfa a Bernsteina), a sociologický. Větší pozornost je věnována Fishmanovu pojetí předmětu sociolingvistiky a sociologie jazyka: sociolingvistika se orientuje na jazykové aspekty společenské komunikace (a využívá hlavně lingvistických metod), kdežto sociologie jazyka zkoumá společenské uspořádání jazykové komunikace, tj. popisuje jazykové chování člověka a ovlivňování jazyka člověkem (přitom užívá metod, které ji sbližují se sociologií, historií, antropologií a etnografií).

Druhá kapitola přináší přehled sociolingvistického myšlení v polské lingvistice od počátku 20. století (přesněji od prací J. Baudouina de Courtenay). Podle autora měli [102]polští lingvisté vždy na zřeteli společenskou podmíněnost jazykového vývoje. Lingvistické bádání se ubíralo dvěma směry. První z nich (sociologizující lingvistika) se orientoval na výzkum sepětí společenských jevů a jazyka (vztah národa a vývoje jazyka, popis spisovného jazyka a jeho variet, jazykové kontakty apod.) a na výklad společenských jevů na základě vývoje jazyka. Druhý směr (aplikovaná sociolingvistika) zahrnul jazykovou kulturu a jazykovou politiku.

O polské sociolingvistice je podle Grabiase možné hovořit od počátku 70. let. Vycházela z tradic dosavadního výzkumu polštiny a zaobírala se širokým spektrem klasických sociolingvistických témat. Snažila se popsat jazykovou situaci v Polsku, zaměřovala se na vztah spisovného jazyka a teritoriálních dialektů, na městskou mluvu (Krakov, Poznaň) a sociolekty vybraných sociálních skupin (vojáci, studenti, námořníci apod.). V posledním období se do centra pozornosti výzkumu dostal vztah polštiny a dalších jazyků (zvláště němčiny) a fungování polštiny za hranicemi Polska. Stranou zájmu nezůstaly ani obecné problémy sociolingvistické metodologie a sociolingvistického výzkumu.

Jak nejnověji ukázal W. Lubaś,[1] důležitým tématem polské sociolingvistiky od počátku 80. let byl jazyk totalitní moci (tzv. nowomowa, newspeak) a s ním spojené problémy jazyka propagandy a jazyka médií. Tato problematika však zůstala v recenzované publikaci jen naznačena.

Vliv sociálních faktorů na jazyk se nejvýrazněji odráží v sociolektech, a proto jim S. Grabias věnuje třetí, nejrozsáhlejší část své práce. Kapitola je pojata jako souhrn vědomostí o jednom z centrálních témat sociolingvistické teorie: čtenář zde najde přehled pojmů a termínů, jimiž byly sociolektové jazykové variety popisovány, typologii polských sociolektů a inventář jejich jazykových prostředků.

V druhé části kapitoly se autor pokouší analyzovat ze sociolingvistického hlediska dva sociolekty polštiny – studentský slang (slang teenagerů) a zlodějskou mluvu – a všímá si, jak tyto sociolekty ve svém lexiku odrážejí představu světa u jejich uživatelů a které systémy hodnot nabízejí. Sociolekty totiž zahrnují kromě slov týkajících se člověka a jeho světa vůbec také výrazy, které souvisejí bezprostředně s daným prostředím, profesí apod. Tuto skutečnost autor dokumentuje na frekvenci slov dvou sémantických okruhů (člověk, společnost) v obou slanzích a porovnává ji se stavem v neutrální slovní zásobě.[2]

Poslední kapitola je věnována sociální determinaci jazykového chování. Autor v ní analyzuje sociální jazykové chování, vyvozuje jeho hlavní pravidla a popisuje důsledky, [103]které přináší jejich ignorování (např. při výuce cizího jazyka) nebo neschopnost je užít (při mentální poruše vedoucí k řečové patologii).

Autorovi se podařilo přehledně a srozumitelně přiblížit souvislosti mezi jazykem a sociálním jednáním jeho uživatelů. Velký podíl na jasnosti výkladu má – zejména ve třetí a čtvrté kapitole – vhodně volený příkladový materiál, který zahrnuje nejen jednotlivé výrazy, ale i celé výpovědi a dialogy.


[1] W. Lubaś, The recent interests of Polish sociolinguistics, in: Sociolinguistica 9, Tübingen 1995, p. 141–146.

[2] Celá tato část přináší řadu zajímavých a statisticky podložených údajů. Tak např. v neutrální slovní zásobě se člověka týká 43,4 % slovní zásoby (z toho 16,7 % jeho fyzické činnosti a 15,9 % duševní činnosti), společnosti 43,9 % (nejfrekventovanější je oblast společenských kontaktů – 30,4 %). Ve studentském slangu se člověka týká 47,7 % slov (představují velmi širokou škálu témat), společnosti 52,2 % (nejčastěji organizace studia – 17,2 % a zábavy – 13,5 %). V zlodějské mluvě se člověka týká jen 13,4 % slov (převážně zloděje), naopak společnosti 81,1 % (s nejčastějšími tématy krádeže – 51,8 % a vězení – 25,3 %).

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 2, s. 101-103

Předchozí Milan Harvalík: Kolokvium o uličním názvosloví

Následující Jan Balhar: Nevšední spis o česko-polských jazykových kontaktech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1