Kamerawoman, nebo kameramanka?

Milada Voborská

[Drobnosti]

(pdf)

-

Téměř před čtyřiceti lety se začalo ve sportovních rubrikách novin objevovat slovo rekordmanka. Mnozí čtenáři se pozastavovali nad tím, zda je to správné pojmenování pro ženu, když druhou částí složeného slova rekordman, od kterého bylo slovo rekordmanka odvozeno, je slovo man, tj. anglicky ‚muž’ (viz F. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině. Praha 1964, s. 135–136), ale také obecně ‚člověk’. V současné době to bylo užití slov kamerawoman a jazzwoman, které nás přinutilo k opětovnému zamyšlení nad tímtéž problémem, tedy nad správností těchto pojmenování.

Slova jako sprinter, kameraman, rekordman byla do českého jazyka přejata už dříve a do našeho jazykového povědomí se dostala bez větších problémů. Přijala přitom koncovky českého skloňovacího systému a snad nikdo se nad tím nepozastavil, i když se samozřejmě objevily připomínky, zda by podobná slova neměla být nahrazována českými ekvivalenty.

Přirozeným procesem českého jazyka je ovšem také přechylování, tedy tvoření ženských jmen od jmen mužských pomocí přípon. Díky němu máme mistra (světa) a mistryni (přípona -yně), krále a královnu (přípona -ovna), druha a družku (přípona -ka) atd. Přípona -ka pak běžně funguje i u přejatých a odvozených slov. Proto existují dvojice barman – barmanka (ženský rod v angličtině není barwoman, nýbrž barmaid), narkoman – narkomanka, pyroman – pyromanka, pivotman – pivotmanka, kleptoman – kleptomanka a také již zmiňované rekordman – rekordmanka a další, užívané už zcela běžně. Není tedy důvod, proč by tuto řadu neměly rozšířit dvojice kameraman – kameramanka, jazzman – jazzmanka (příp. džezmen – džezmenka).

Domníváme se, že ženská pojmenování jako kameramanka, džezmenka apod. tedy odpovídají zákonitostem přechylování v českém jazyce a že se zakrátko vžijí, tak jako se to stalo s výše uvedenými pojmenováními téhož typu.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 2, s. 106

Předchozí Jan Balhar: Nevšední spis o česko-polských jazykových kontaktech

Následující Milan Harvalík: O zdrobňování a o jednom dialektismu