Naše světla

Václav Nerad

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Naše světla. Obrazy z dějin osvěty a práce. Pro mládež řídí Josef Kožíšek. 1. R. Eliáš, T. G. Masaryk. 2. Jan Čeněk, Knížka o mistru Janu Husovi. 3. Olga Klímová, O mistru Janu Husovi. Státní nakladatelství v Praze 1920.

[277]Sbírka Naše světla, která chce ve formě životopisů našich národních velikánů stavěti české mládeži na oči světla, jež by jí svítila na cestu životem, vychází za dozoru a s podporou ministerstva školství a národní osvěty. Příspěvky pro jednotlivé svazečky se vybírají z prací došlých na rozepsaný konkurs a způsob ten zaručuje pořadatelstvu, že může do své sbírky zařaďovati příspěvky co nejlepší nejen obsahem, nýbrž i slovesnou formou. Nepochybujeme o tom, že Naše světla pro svůj obsah, vkusnou úpravu i poměrnou láci budou hojně čtena mezi českou mládeží, a vliv, který zajisté budou vykonávati nejen svým ušlechtilým a zušlechťujícím obsahem, nýbrž i svým slohem a jazykem, jest nám podnětem, abychom si všimli jejich jazykové stránky, které by za těchto okolností měla býti věnována péče přímo ideální. Péče o správnou, čistou a pěknou řeč je také patrná ve všech třech svazečcích dosud vyšlých, není v nich chyb, s nimiž se setkáváme leckdy i u dobrých spisovatelů; a proto si všímáme v následujících poznámkách i lecčehos, nad čím bychom snad v jiných knížkách přivřeli shovívavě oko.

Životopis našeho osvoboditele a prvního presidenta od R. Eliáše je psán slohem lehkým a průzračným, který se zřejmě snaží napodobovati vypravovatelský způsob lidový. Zachovává i některé jeho zvláštnosti nespisovné (na př. absolutivní vztažné zájmeno co), ale nedosahuje jadrného a kořenného půvabu lidových vypravěčů a vybočuje leckdy z tohoto základního tónu do výrazového ovzduší novinářského slohu i s jeho papírovými zvláštnostmi a chybami. Jistě nikdo, kdo má smysl pro nefalšovanou a nemistrovanou češtinu, nebude si přáti, aby se česká mládež naučila z této knížky říkati na př. v důsledcích toho (24) m. prostého proto, že třeba jíti výš a do hloubky nezávisle na děkanech a pánech (21) m. nedbajíc na ně, neohlížejíc se na ně a pod., že nebylo prostředků na další studie (13) m. peněz, že sloužiti jest krásnu a pravdě (22) m. kráse a pravdě, že válka byla vyvolána pro to a pro to (37) m. zdvižena, způsobena a pod., že někdo je pomocníkem nepostradatelným (39) m. nezbytným, že vlak zastavil (44, 46) m. zastavil se anebo že vlak, vůz, průvod a pod. stanul (44, 48, 49, v. N. Ř. III, 186), že válka skončí šťastně (37) m. skončí se, že země obíhá kol slunce (24, 40) m. kolem, okolo slunce a pod. Neříkáme zaťaté rty (42), protože zatíti lze jen něco ostrého (zaťaté zuby, zaťatá pěst), nýbrž sevřené; neříkáme z čista a jasna (29), nýbrž z čista jasna, zbytečná novota jest přídavné jméno prostorný (příbytek 6), za něž máme starší, správnější a obvyklejší slovo prostraný. Nesprávně [278]užívá spisovatel zájmena cosi, které mate se zájmenem něco (myslím, že by bylo třeba cosi dělati 38, tu se cosi ztratí, tam rozbije 7); stejně nečiní rozdílu mezi tvary jich a jejich (mluví s Angličany jich jazykem rodným 39 m. jejich); zbytečný strach má leckdy ze zájmena to (jak by bylo hezké, kdyby žily princezny 34). Se zálibou užívá nespisovných a nelidových nestažených tvarů zájmena svůj a píše k svojí ženě (5), ze svojí knihovničky (11) m. své, mojí starostí (12) m. mou; nezvykle zní 1. p. synci (9) m. obvyklého synkové. Místo »hájiti pravdu« (34) jest správnější »hájiti pravdy«, m. strkati s někým (7) strkati někým (»tak člověkem strkají« píše spisovatel správně na str. 14), m. deputace podává mu chléb a sůl (46) jest češtější zajisté chleba a soli.

Knížečka, v níž Olga Klímová vypravuje patrně drobnější mládeži o životě Husově, je slohem poněkud nejednotná. Úvodem polopohádkovým a polopovídkovým dostala se spisovatelka do onoho poetisujícího, poněkud uměle nasládlého tónu, v němž si v posledních letech zalíbila naše ženská beletrie, ale látka sama na mnohých místech vzpírala se tomuto traktování a knížka je zakončena dost střízlivým historickým náčrtkem náboženských dějin českých po Husovi. Jazykové správnosti je spisovatelka dbalá, a kdyby nepsala nábodeníčko (32) m. nabodeníčko, ve městě (35) m. v městě, bránil Čechy (34) m. Čechů, sepisovati knihy (31) m. spisovati (což abychom začali říkati také sepisovatel?), víra je jim drahou (40) m. drahá, pohádka tak nekončí (5) m. se nekončí, zbytky nekatolíků se scházeli (44, snad tiskovou chybou) m. scházely, byla by knížka její skoro bez chyby, jen na to ještě upozorňujeme, že v záporné větě neříkáme: kněží i lidé se nad tím nepozastavovali (14), nýbrž kněží ani lidé, že nelze říci bez porušení smyslu: oba dva papežové se nevzdali (26), když se nevzdal ani ten ani onen, nýbrž: žádný z obou papežů se nevzdal, a že ve větě »Hus vidí, že jiné ho neočekává« (38) řekl by Čech zajisté spíše »nic jiného«. Větší potíž než s tvary českého jazyka má spisovatelka s jeho lexikální stránkou. Tak píše o člověku, který »otevře jim (vyprávějícím zdem pražským) vnímavě sluch« (11); jak lze něco vnímavě otevříti a jak možno otevříti sluch? Celý ten výraz vznikl patrně křížením výrazů »vnímavě poslouchati«, »poskytnouti n. popřáti sluchu něčemu« a »uši otevříti«. Rovněž tak píše o universitních profesorech 15. věku, že »pečovali o hospodářské a peněžní starosti« (20), matením výrazů »pečovati o hospodářství« a »míti nějaké starosti, věnovati se jim« a pod. O Václavu IV. píše, že [279]v něm vlastnosti jeho otce »jevily se v pravém opaku« (23), což je nemožné (jevily-li se v pravém opaku, nejevily se); správně bylo tedy napsali, že se ve Václavu IV. jevil pravý opak vlastností otcových. Nesprávné je dále psáti, že »těžká vína přetékaly poháry« (23) m. »poháry přetékaly těžkým vínem«, že byly »mše čteny« (29) m. slouženy, že páni nezviklali Husovou pevností (39) m. Husovy pevnosti, neboť zviklati je sloveso přechodné (a spisovatelka by byla právě toho doklad našla u Husa, který si poznamenal: Viklef, Viklef, mnohému ty hlavu zvikleš), že řeč Husových knih je ryze česká (32, viz Naši Řeč II, 244). Zbytečnou novotou je sloveso vděčiti (Husovi vděčíme za jinou důležitou věc 32) místo děkovati, vděčnu býti a pod.; místo doslovně (myšlenky Husovy i Viklefovy bývají doslovně stejné 31) je lépe psáti doslova (viz Naši Řeč III, 226), místo »podávati svátost ve dvojím způsobě chleba a vína« (38) je ustáleno dnes a odedávna »ve dvojí způsobě« (způsob = modus, způsoba = forma). Mimochodem podotýkáme, že se posměšná písnička o arcibiskupovi Zbyňkovi (22) nezačíná slovy »Zbyněk Zajíc Abeceda«, nýbrž nejstarší její zápis (v Starých letopisech 469) má začátek »Zajíc biskup Abeceda«, a jiný, o něco mladší variant »Zbyněk biskup Abeceda«. Na str. 40 se praví, že se na Husovi vyplnilo »staré husitské přísloví, že vítězí ten, kdo poražen (?) tu bývá«; jsou to slova Husova (Erben, Spisy Husovy 1, 166) a zní správně (a ovšem srozumitelněji) »ten vítězí, kterýž zabit bývá« (podle Flajšh. Přísl. II, 768 je to překlad z latiny).

Poměrně nejlepší jazykově i stilisticky je druhá knížka, v níž Jan Čeněk vypravuje osudy velikého Čecha slohem jasným, milým a vážným, prostým všech nevhodných slohových titěrností a strojené poetičnosti. Se stanoviště jazykové správnosti bylo by mu lze vytýkati, že píše o jich povinnostech (37) m. o jejich, o zavládnuvším blahobytu (11) m. o blahobytu, jenž tu zavládl, o mistru Jeronymovi, jenž všude udivoval svou neohrožeností (21) m. jenž všude budil podiv, o odstranění křivdy (25) m. o jejím odčinění n. napravení, o kázáních v přístupné úpravě (38) m. v snadné, srozumitelné úpravě. Neohrožený je sice slovo již zakořeněné, ale Hus ještě vystačil bez něho, ač o té vlastnosti často mluvíval, a tento jeho životopisec ho užívá příliš často, kde by vystačil slovy »statečný, udatný, zmužilý, beze strachu« (= neohroženě) a pod. Totéž platí i o slovese (někomu něco) zazlívati (9), kterého se užívalo v češtině vždycky jen v tvaru zvratném, zazlíti se, a které, znamenajíc státi se zlým, mívalo vždycky při sobě předmět v pádě předložkovém, na koho, proti komu (pro [280]něco); teprve v nové češtině, patrně vlivem německé vazby »jemandem etw. verübeln, verargen«, osvojilo si vazbu i odstín významový, který do té doby slušel rčením »někomu něco za zlé míti, ve zlé vykládati« a pod. Vlivu německému, jak již několikrát v N. Ř. bylo vykládáno, jest přičísti také výrazy rok nato (17), na to přečtena žaloba (51) m. potom (příštího roku, za rok a pod.), za každou cenu (chtěli ho zničiti 42) m. stůj co stůj a pod. Nepřesně užívá spisovatel slova záhy (zpráva se záhy rozšířila 39) m. brzo, rychle, slova čili (Postilla čili Výklad 38, pod. 11) m. aneb, neboli; dialektické beztak (43) klade m. spisovného beztoho.

Všem třem knížkám je společná chyba, že nedbají správného slovosledu, zastrkujíce nepřízvučná slova, kam se jim to právě hodí (tak rozhovořil se I, 5 m. tak se rozhovořil a č., to zdálo se mu I, 15 m. to se mu zdálo a pod., v pozadí modrají se lesy III, 8 a č., později nazývali ho III, 12; že přece snad podaří se mu II, 41 m. že se mu snad přece podaří, a pod. velmi často), nebo zakládajíce souřadný, zvláště zájmenný přívlastek za podstatné jméno beze vší příčiny (spolužáci jeho I, 23, o utrpení jejím I, 39, v oku jeho I, 41 m. v jeho oku, o jejím utrpení a pod., jejich bratr rodný I, 32 m. jejich rodný bratr, vyzval odpůrce své II, 39 m. své odpůrce, zasteskl si po tichém pošumavském městečku rodném II, 11 m. po rodném městečku, neboť »rodné městečko« je ustálené spojení výrazové tak jako »vlastní bratr, vraní oko, drahý kámen« a pod.). Všechny tři knížky mají chyby v interpunkci (na př. Hus vytrvává, i když plameny hranice jej zachvacují a zpívaje českou nábožnou píseň poroučí duši Bohu III, 39; uvažoval, jak nejistý poměr svůj k církvi skončiti a toužil zřejmě po tom, buď se očistiti,… nebo za své přesvědčení zemříti II, 38 a j.). Všechny tři knížky hřeší konečně tu a tam proti Pravidlům českého pravopisu, píšíce na př. stěžovati (komu co, I, 13) m. ztěžovati, péro (I, 30) m. pero, sesmutněl (I, 33) m. zesmutněl, rukopis zelenohorský (I, 34) m. Zelenohorský, bulla (III, 27) m. bula, hory orlické (III, 43, 45) m. Orlické, Jeroným (II, 12) m. Jeronym. V knížce Čeňkově uvázl na str. 31 asi přehlédnutím při korektuře nesprávný přechodníkový tvar ve větě »a tak šířily se myšlenky jeho po celé Praze, slabé posilujíce a bázlivým dodávaje odvahy«.

Naše řeč, volume 4 (1920), issue 9, pp. 276-280

Previous Oproti

Next B.: Z luhů a hor