Časopis Naše řeč
en cz

Publikace o pomístních jménech v Čechách

Jana Pleskalová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S pomístními jmény, názvy polí, lesů, vod, hor, cest a jiných neobydlených objektů, přicházíme nejčastěji do styku, když se potřebujeme orientovat v krajině. Většinou nám slouží jako orientační body, o nichž dále nepřemýšlíme (Kamenný vrch, Za hřištěm), ale najdou se mezi nimi i taková, která vzbuzují naši zvědavost. Mezi ně patří např. Bojišťata, Cecemín, Čertova skála, Ďamka, Hejk, Mže, Na Habrku, Říp, Smrtínoha, Umrlčí.

Soubor pomístních jmen (anoikonym) užívaných na našem území je materiál velmi zajímavý a rozmanitý. Jeho nejstarší vrstvu představují už dávné výtvory obyvatel, kteří zde sídlili před příchodem Slovanů a zanechali po sobě jména některých terénních útvarů a vod (Vltava …). Během tisícileté existence češtiny se konstituovaly základní typy pomístních jmen a v jejich rámci vznikala většina názvů neobydlených objektů, které bylo třeba pojmenovat; naznačený proces pokračuje i v přítomnosti.

Tento vzácný materiál má velký význam pro jazykovědná a historická bádání, a proto neudivuje, že se už v minulém století začaly ozývat hlasy volající po soustavném soupisu pomístních jmen z českých zemí. Prvenství bývá přisuzováno F. X. Prusíkovi, jenž vybídl ke sběru těchto jmen a poskytl k němu metodický návod[1]. Se stejným požadavkem pak přicházeli další badatelé, ale uplynulo téměř sto let, než došlo k jeho splnění. Stalo se tak zásluhou pracovníků a pracovnic Ústavu pro jazyk český AV ČR (dále ÚJČ), kteří s pomocí několika tisíc dobrovolných spolupracovníků v terénu provedli v letech 1963–1980 tuto akci na celém území našeho národního jazyka. Jejím výsledkem je půl milionu dokladů pomístních jmen z Čech a dvě stě tisíc z Moravy a Slezska. Tento rozsáhlý materiál se nachází na pražském a brněnském pracovišti ÚJČ a je postupně zpřístupňován širší vědecké veřejnosti. Vedle řady průběžně vycházejících studií byly zahájeny přípravné práce na Slovníku pomístních jmen, jímž by měla být završena počáteční etapa výzkumu této třídy proprií. První krok učinily pracovnice pražského onomastického oddělení ÚJČ L. Olivová-Nezbedová (která se mimo jiné významně zasloužila o zdárný průběh soupisové akce v Čechách) a J. Matúšová vydáním Indexu lexikálních jednotek pomístních jmen v Čechách a Retrográdního indexu lexikálních jednotek pomístních jmen v Čechách (Praha 1991). – Na brněnském pracovišti téhož ústavu vzniklo dílo obdobné povahy a vedle něho ještě monografie zachycující v úplnosti tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku[2].

[35]Recenzovaná publikace Pomístní jména v Čechách[3] autorek L. Olivové-Nezbedové, M. Knappové, J. Malenínské a J. Matúšové je dalším dokladem toho, že v pražském onomastickém oddělení ÚJČ jsou pomístní jména systematicky zpracovávána. Po vydaných indexech lexikálních jednotek přichází na řadu dílo zaměřené na vybrané úseky anoikonymické problematiky: na jazykovou stránku pomístních jmen a na možnosti jejich využití jinými vědními obory. Teoretickým východiskem všech studií jsou tradiční metody Šmilauerovy onomastické školy, v některých případech doplněné o Majtánovu strukturní analýzu pomístních jmen[4], materiálovou bází je pak vzpomínaný soubor anoikonym z Čech. Autorky přirozeně navazují na výsledky svých předchozích bádání.

Kniha obsahuje 15 statí rozdělených do tří tematických okruhů. První z nich nese název Obecně o pomístních jménech v Čechách a zahrnuje dvě studie z pera L. Olivové-Nezbedové. Jedná se o úvodní kapitoly Pomístní jména v Čechách, jejich obecná charakteristika a jejich význam pro vědní obory a Soupis pomístních jmen na území Čech v letech 1963–1980 přinášející cenná, mnohdy málo známá fakta z dějin sběru a zpracovávání anoikonym.

Druhý, nejrozsáhlejší okruh byl nazván Jazyková stránka pomístních jmen. K němu máme několik obecněji zaměřených připomínek, jež vyplývají z našich zkušeností s anoikonymickým materiálem z Moravy a Slezska (na území ČSR), viz poznámku 2. Pomístní jména jsou útvary starobylé, mnohá z nich pocházejí z období staré češtiny a byla utvořena na pozadí apelativ se stejnou nebo podobnou slovotvornou motivací. Autorky se však při popisu jejich jazykové stránky jen zřídka opírají o historické gramatiky, studie z historické slovotvorby a lexikologie, o staročeské a etymologické slovníky. Příležitostné údaje o starším stavu jazyka jsou většinou čerpány z publikací o českých nářečích (v užším smyslu) a o toponymech. Domnívám se, že exkurz do určitého období staré češtiny by byl v některých případech žádoucí. Mám na mysli zejména hodnocení hláskových změn, řešení morfologické problematiky, stanovení funkcí jednotlivých slovotvorných formantů a jejich využití, charakteristiku archaické přípony -jь, která je v této podobě bez vysvětlení uváděna mezi sufixy dodnes produktivními.

Těžiště úvodní kapitoly Pomístní jména v Čechách vzniklá ze jmen vlastních odvozováním příponami (L. Olivová-Nezbedová) spočívá v představení inventáře užívaných sufixů. V připojeném stručném pojednání o ztrátě produktivity některých přípon je třeba časově vymezit označení doba stará a starší.

Kapitoly Hláskosloví a Tvarosloví pomístních jmen napsala J. Matúšová. Oceňujeme, že při hodnocení nářečních podob postupuje obezřetně a že též počítá s možností chybného zápisu (zejména v souvislosti se ztrátou jotace a krácením dlouhých samohlásek). Je přirozené, že ve svých výkladech vychází z českých dialektů, ale jak bylo naznačeno výše, nebylo by ani zde na škodu zasazení některých jazykových změn do [36]historického rámce. Autorka by se tak vyvarovala nepřesných formulací. Např. přímo z podoby hora vyvozuje variantu hůra, ačkoliv ta mohla vzniknout jen ze staročeské varianty hóra. Dodáváme, že do skupiny jmen se samohláskou e místo spisovného a nepatří žleb, protože obě slova žlab i žleb jsou spisovná[5].

Pro výklad jmen typu Nový domka, ty Vohrada poskytuje cenné podněty stať A. Fiedlerové Nástin vývoje pomnožných jmen v češtině (SaS 36, 1975, s. 266–284).

V článku K zaniklým apelativům v toponymii Čech se J. Malenínská zamýšlí nad využitím některých výrazů v místních a pomístních jménech. Na základě srovnání s geografickou terminologií a toponymií ostatních slovanských jazyků odhaluje v českých toponymech starobylé geografické termíny v češtině jinak nedoložené (čelo, bedro, žebro, mech, vír, brloh). Tato zjištění jsou cenná a nepochybně přispějí ke korekci některých výkladů. Je pravděpodobné tvrzení, že základem názvu obce Čelina je spíše geografický termín čelo ’příkrý svah hor, místo s čelní polohou k jiným topografickým objektům’ než antroponymum Čela. Ale výklady z osobních jmen nelze odmítat jen na základě nepřesných údajů o jejich existenci v češtině. Např. osobní jména Čela i Číla autorkou považovaná za nedoložená mají z období staré češtiny spolehlivé doklady[6]. – V komparatisticky zaměřených studiích by neměly scházet rekonstruované praslovanské podoby slov, o nichž se pojednává (ovšem důsledně uváděné s hvězdičkou). V našem případě jde o základní geografické termíny, jejichž praslovanské východisko by bylo užitečné i pro naznačení staročeských variant vývojově starších (řebro) a mladších (žebro).

Stranou pozornosti nezůstala ani osobní jména v pomístních jménech v Čechách. Byla důkladně analyzována M. Knappovou, přední odbornicí v antroponomastice. Anoikonymy německého původu se velmi podrobně zabývala J. Matúšová, zvláštní stati byly věnovány jménům hor, vodních toků (J. Malenínská) a cest (L. Olivová-Nezbedová).

Dílo uzavírá oddíl Pomístní jména jako pramen pro jiné obory. Pro archeologii a dějiny osídlení je důležitá kapitola Zaniklé osady v Čechách a pomístní jména, v níž L. Olivová-Nezbedová zobecnila výsledky vlastního dlouholetého bádání a v úplnosti představila svou metodu určování zaniklých osad na podkladě pomístních jmen. Názvy zbývajících kapitol již samy naznačují, co v nich čtenář najde: Odraz majetkových a právních poměrů v pomístních jménech, Odraz historických událostí v pomístních jménech (M. Knappová), Stopy dolování a zpracování nerostných surovin v pomístních jménech (J. Matúšová).

Kniha je doplněna bohatým poznámkovým aparátem, seznamem literatury, rejstříkem, mapkou se sítí orientačních bodů a ukázkou vzorového soupisu pomístních jmen z Ronova nad Doubravou.

[37]Publikace Pomístní jména v Čechách přináší řadu cenných poznatků, z nichž si mohou vybrat leccos zajímavého nejen jazykovědci a badatelé v jiných vědních oborech, ale též učitelé různých stupňů škol a zájemci o češtinu a historii. Dílo vypovídá o způsobu zpracování českého anoikonymického materiálu, přispívá k hlubšímu poznání tohoto druhu proprií a v neposlední řadě představuje důležitý mezník na cestě k Slovníku pomístních jmen v Čechách.


[1] F. X. Prusík, Vyzvání v příčině topických jmen, Krok 1, 1887, s. 232.

[2] R. Šrámek, J. Pleskalová, Heslář slovníku pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku, Ústav pro jazyk český AV ČR, Brno 1993, rukopis; J. Pleskalová, Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku, H+H, Jinočany 1992 (na materiálu 38 000 pomístních jmen).

[3] L. Olivová-Nezbedová, M. Knappová, J. Malenínská, J. Matúšová, Pomístní jména v Čechách, o čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest, Academia, Praha 1995, 520 s. Dílo vzniklo v rámci grantu AV ČR.

[4] M. Majtán, Štruktúrne typy slovenských chotárnych názvov, in: IV. slovenská onomastická konferencia, Bratislava 9.–10. 11. 1971. Red. M. Majtán, 1973, s. 147–160.

[5] Slovník spisovného jazyka českého 8, 19892, s. 489.

[6] J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Academia, Praha 1964, s. 49, 201; Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I (805–1197). Ed. G. Friedrich, Pragae 1907, 387, s. 382.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 1, s. 34-37

Předchozí Jitka Malenínská: K obsahově-sémantické rekonstrukci zaniklých apelativ hrochot a kyta a jejich využití v toponomii

Následující Jiří Kraus: O jazyce a literatuře ve sborníku Pedagogické fakulty v Plzni

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1