Časopis Naše řeč
en cz

K obsahově-sémantické rekonstrukci zaniklých apelativ hrochot a kyta a jejich využití v toponomii

Jitka Malenínská

[Články]

(pdf)

-

[1]Starobylou vrstvu pomístních jmen tvoří jména, jejichž základem jsou apelativa v češtině jinak vůbec nedoložená. Apelativní doklady lze najít pouze v jiných slovanských jazycích. Je zřejmé, že i v češtině sice takové apelativum muselo existovat (jinak by pomístní jméno nemohlo vzniknout), ale ani nejstarší památky českého jazyka je nezachycují.[2]

Komparace patří v onomastice, jak známo, k běžné pracovní metodě. Sama povaha onymického materiálu, který svými lexikálními bázemi a derivačními prostředky obvykle přesahuje rámec dnešních národních jazyků, přímo ke komparačnímu pohledu vybízí. Význam komparace bývá pak zpravidla dvojí: a) s její pomocí se podpoří výklad (etymologie) nějakého propria, který na základě informací omezených jen na znalosti o jednom jazyce nebo jen o jeho současném vývojovém stavu není možný; b) prostřednictvím srovnávacího pohledu začleňujeme studovanou oikonymii do geneticky širších souvislostí, v našem případě do slovanských.[3]

Předmětem našeho příspěvku budou apelativa hrochot a kyta, jejichž někdejší toponymické významy v češtině upadly v zapomenutí.

Příčinou těžkostí rekonstrukce lexiky získané historickou analýzou místních a pomístních jmen je především to, že je potřebné zjišťovat pouze ty prvky obsahově-sémantické struktury slova petrifikovaného za název, které se v rámci [27]pojmenovacího procesu v daném čase aktualizovaly.[4] Při rekonstrukci je třeba uplatnit tzv. věcně-obsahovou argumentaci, resp. verifikaci. Jde tu o vyhledávání mimojazykové dokumentace, např. záznamů ve starém rukopisném materiálu, popisů geografické situace v historických dobách, která by měla poskytnout argumenty pro obsahově-sémantickou rekonstrukci vykonávanou jazykovědnými metodami, ověřit ji anebo aspoň zvýšit její reálnost.[5]

Jménem Hrochot se označovala ve starých dobách část Hřebenů, severovýchodní části Brdské vrchoviny. Nynější Hřebeny se dříve nazývaly též Dobřišské hory neb Království (1538) aneb Baštinské hory (1610).[6]

A. Sedláček vymezuje Hrochot následovně: „Hrochot nazýval se díl království na počátku Hřebenů mezi Mníškem a Litní, kdež posud jest myslivna téhož jména nad Svinary a Hodyní. L. 1346 in silvis dictis Hrochot prope Hostomycz…, 1410 dva lány lesa Chrochonto ke vsi Řítka příslušného“.[7]

S plurálovou podobou Hrochoty se setkáváme poprvé v dokladu ze 16. století: „ok. 1578 (v užívání zámku) Mnissku … díl lesu proti Gdayczinie Hrochoty řečený …“.[8]

V pramenech 18. století se setkáváme též s podobou, ve které počáteční h- v konsonantické skupině hr- již zaniklo – Rochot. V rustikální fasi tereziánského katastru z r. 1713 pro Kytín se uvádí louka Obeczna na rochotie.[9]

V pozdější době bylo oronymum přeneseno na jméno osady, která byla v těchto místech založena. K r. 1845 se ve vlastivědě F. C. Wattericha[10] setkáváme se zmínkou o vísce v lesích u Chouzavy jménem Rochota, vzdálené od Dobříše 2 hodiny, ve které je 15 domů a 50 obyvatel. V práci Sommerově z r. 1849[11] se uvádí pro tuto vísku s 9 domy a 47 obyvateli jméno Rochot, Rochota[12]. O další [28]historii této osady informuje Retrospektivní lexikon obcí[13]: „Rochota v r. 1850 pod názvem Rochota též Rochoty osada obce Dobříš v okr. Dobříš, v r. 1869 pod názvem Rochot a Skalka osada obce Dobříš v okr. Příbram, v r. 1880 pod názvem Rochota a Skalka osada obce Dobříš v okr. Příbram, v dalších letech jako osada zanikla.“ V Místopisném slovníku Kotyškově z r. 1895[14] se uvádí: „Rochoty, samota, katastrální i místní obec, okres zastupitelský a okres (soudní) Dobříš …“

V r. 1968 zpracovatel soupisu pomístních jmen pro Dobříš[15] uvádí: „Rochoty – název myslivny a fořtovny v brdských Hřebenech; jméno neznámého původu. Podle zpracovatele soupisu pomístních jmen pro katastrálně sousedící Kytín[16] se Na Rochotě jmenuje od r. 1930 zdejší chatová osada. Na Rochotě se říká též lesům a lukám v Kytíně.

Pro srovnání uvádíme ves Hrochoť, která se nachází v hornatém terénu středního Slovenska, na svazích Poľany.[17] První písemné zmínky o ní jsou k letům 1424 (Horhagh), 1479 Horhagh aliter Chrochot.[18]

Příruční slovník jazyka českého I (Praha 1935–7, s. 971) uvádí apelativum hrochot, považované za archaismus, ve významu ’hřmot, rachot, třeskot, chrochtání, chroptění, chrapot’.

K praslovanskému heslu *grochotъ uvádí V. Šmilauer vedle všeslovanského významu ’Lärmen, Krachen’ též význam ’felsiger Ort’, doložený v srbochorvatštině.[19]

Podrobně se srbochorvatským apelativem gröhot zabýval ve své disertaci G. Wippel.[20] Uvádí tyto významy: skála; místo s četnými skalami; drobné kamení, např. v potocích či na úpatích hor. G. Wippel uvádí též variantu gröhota, dnes v severní Dalmácii gröta ’země posetá kamením, resp. skalami’.

Geografické významy tohoto slova nacházíme však i v jiných slovanských jazycích.

[29]V polštině nářeční slovo grechot znamená ’sutí pokrytý svah, suťové pole’. V huculském dialektu Karpat znamená gréh’it ’štěrk, suť, drobné kamení’.[21]

T. A. Marusenko zaznamenává mezi ukrajinskými geografickými apelativy také grechit s významem ’drobné kamení, holá skalnatá hora, kamenité pole’.[22]

V případě zaniklého toponymického významu českého apelativa hrochot a jeho podob v jiných slovanských jazycích se setkáváme s významovým přenosem zvuk → kamenité místo, tedy zvuk způsobený pohybujícím se kamením → svah pokrytý sutí, drobné kamení, zvětrávající skaliska apod.

Pro starou dobu existovalo pro celé pohoří Hřebeny nebo jeho část označení Brdo, „1346 silvae regiae in Pirdo“.[23] Jak bylo výše řečeno (viz pozn. 6), Hrochot bylo někdejší oronymum vztahující se k části Hřebenů mezi Mníškem a Litní. O skalnatém terénu svědčí i samotné jméno Brdo. Apelativum brdo je v češtině doloženo též v toponymickém významu ’zalesněná vyvýšenina, obvykle se skalnatým vrcholem’.[24] V geografické literatuře je Brdská vrchovina charakterizována mj. vrcholovými skalisky a sutěmi.[25]

V cenném rukopisném pramenu z 18. století – topografickém popisu k josefskému mapování českých zemí, který je prvním systematickým popisem našich území[26] je zachycena sídelní lokalita Rohota. K ní nacházíme v tomto vojenskogeografickém textu zevrubný popis: „Drey von Holtz erbaute Jägerhäuser, jedes gute 1/2 Stund von einander auf dem felsigen Gebürge Rohota … Dieses große durchaus schütter, doch mehr gebüschig, als hochstämmig bewaldete Gebürge erstrecket sich von Ginetz … bis über Mnischek hinaus … über drey Stund in die Länge, und von Chlumetz bis Dobržiž … bis zwei Stund in die Breite; hat viele hohe Berge, die voller Steinklippen und felsigen Racheln und vielfältig mit vielen tiefen, theils felsigen, theils sumpfigen Grüngen durchschnitten sind …“.[27]

Se zaniklým významem apelativa hrochot ’drobné kamení’ se patrně setkáváme v pomístním jménu Na rachotech, Na rochotech. Tak se jmenuje pole v Hostivici na Unhošťsku.[28]

[30]Názvy onomatopoické nacházíme častěji v hydronymii než v oronymii. Zvuk vody v souvislosti se spádem toku je vyjádřen např. v hydronymech Hluk, Hluček, Mumlava, Bublava, Sopotnice (sopot ’šumící voda’[29]).

V našem příspěvku se zaměříme též na zaniklý topolexém kyta, který starší ani novější slovníky češtiny v toponymickém významu rovněž nezachycují.

Nejstarší doklad nederivované podoby tohoto topolexému uvádí A. Sedláček[30] z urbáře liběšického. K r. 1669 se zde zmiňuje Dlouhá dubová kyta, les u Úštěku na Litoměřicku.

Kytín je v toponymii Čech doložen jednak jako místní jméno, jednak jako jméno pomístní. Ves Kytín, poprvé zmíněná k r. 1321 (Kytin), se nachází v Brdech, severovýchodně od Dobříše. K výkladu jména A. Profous uvádí: „Jm. Kytín vzniklo přivlastň. příponou -ín z příjm. *Kýta, které povstalo buď ze stč. kyta, y f. ’hrozen, svazek, Traube, Bündel, Strauß’, stsl. kyta ’ramus’ (z demin. kytka bylo příjm. 1435 Johannis Kytka …) anebo spíše z kýta ’Keule, Schinken, Schlegel, Hinterbacken’.“[31] Doklad na osobní jméno Kyta je až v Dodatcích k Profousovi (1389 Vitko Kitha).[32]

I přesto, že je osobní jméno Kyta zachyceno v historických pramenech, nelze zcela vyloučit možnost, že místní jméno Kytín je původu deapelativního, podobně i níže uvedená pomístní jména.

V Hlásné Třebani, která se nachází v Podbrdí, je zachycena v rustikální fasi tereziánského katastru louka W Kytinie.[33] Podle tohoto tvaru není možné jednoznačně určit, zda je výchozí podobou Kytín či Kytina. Pod Kytínem se říká loukám v obci Dýšina na Plzeňsku.[34] Podle zpracovatele soupisu pomístních jmen pro Dýšinu se tak jmenují podle polohy v blízkosti kopce zvaného odedávna Kytín. Uvádí, že v tereziánském katastru je zápis o loukách v Dýšině, které nesou název Na Kytině, Na Kytvě. Ve Zborovech na Klatovsku se Kytiny nazývají zahrady, pole a louky situované nad vsí.[35] V Bušovicích u Rokycan je [31]pomístní jméno Kytín.[36] Tato poloha je v studii M. Kozáka ze začátku století označena v kytíně.[37]

O užívání výrazu kyta starou češtinou ve významu majícím souvislost s přírodou se podrobně pojednává v práci Dědictví řeči.[38] Uvádí se zde mj., že slovem kyta, jež je praslovanského původu a z něhož vznikla i naše kytice, se setkáváme v našich textech od 14. století. Slovo kyta bylo ve staré češtině původně názvem pro svazek užitkových rostlin; objevuje se vždy ve spojitosti se zemědělskými plodinami a se zeleninou (například se mluví o ’kytě lnu’ či ’kytě konopí’). Teprve v 16. století se kytka objevuje i jako název pro svazek několika květin. „Historie slov kyta, kytka, kytice upozorňuje, že se nedá u našich předků předpokládat týž estetický vztah ke květinám, jaký je dnes obvyklý.“[39]

Dále se pokusíme za pomoci jazykové komparace prokázat, že v případě toponym vycházejících z apelativa kyta se setkáváme ještě s významem geografickým.

Ve své práci Příručka slovanské toponomastiky uvádí V. Šmilauer k praslovanskému heslu *kyta též význam ’Büschel’, tedy lesík, pro bulharštinu, makedonštinu, srbochorvatštinu, horní lužickou srbštinu, polštinu a ukrajinštinu.[40]

K tomu pouze dodáváme: Ve své studii o srbochorvatských topolexémech uvádí V. Mihajlović apelativum kita s významem ’vrchol kopce nebo planiny’.[41]

Pro bulharštinu dokládá E. A. Grigorjan apelativum kitka, které má mj. význam ’nevelký lesík na vyvýšeném místě’.[42]

Paralelu nacházíme i ve staré polabštině. R. E. Fischer zachytil ve své studii apelativum kyta/kytina ve významu ’lesík’.[43]

Při sémantické rekonstrukci topolexému kyta v češtině si povšimneme především nejstaršího dokladu z urbáře liběšického z r. 1669 Dlouhá dubová kyta, kdy je takto označen les u obce Ostré[44], v hornaté oblasti Úštěcka v severních Čechách. Označení dubová kyta je patrně významově totožné s označením du[32]bový lesík, přičemž morfologie terénu dává tušit, že lesík byl lokalizován nikoliv v rovině, ale na orografickém objektu.[45]

Absence detailního popisu geografické situace v historických dobách znemožňuje stanovit přesný sémantický obsah topolexému kyta. Po provedení jazykové a dostupné mimojazykové analýzy se jeví jako nejpravděpodobnější význam ’lesík na vyvýšeném místě’.

Ke slovotvorné stránce jména Kytín poznamenáváme, že i původně posesivní typ -ín sloužil pod vlivem analogie též k tvoření toponym deapelativních, např. Třemšín, Lbín.

Třemšín, vrch (827 m) a zříceniny hradu jihovýchodně od Rožmitálu pod Třemšínem, okres Příbram. – Poprvé je doložen jako jméno hradu, pocházejícího asi z konce 13. století, r. 1349 (Beness de Trzemssin). Bylo to prvotně pojmenování vrchu (podle hojného výskytu střemchy, lid. třemcha, analogickou příponou -ín).[46]

Dále je např. doloženo k r. 1562 návrší Třemšín u Stříbra.[47]

Nejstarším deapelativním toponymickým dokladem na -ín, který se podařilo zjistit, je oronymum Lbín, na současných mapách Holý vrch, situovaný severně od Litoměřic. Tato hora je poprvé zmíněna v zakládací listině vyšehradské: „Ok. 1088 sp. 12, Sitinicih villa – a fonte, qui exiit de monte Lbin …“.[48] K tomuto orografickému objektu A. Sedláček uvádí: „Lbín ok. 1150 (1088) hora tam, kde je nyní ves téhož jména sev. u Litoměřic.“[49] Toto místní jméno vykládá A. Profous takto: „Toto jméno zde vzniklo z app. leb (v. d.) napodobením místních jmen na -ín na označení hory lysé jako lysá (holá, t. bez vlasů) leb-ka.“[50]

U topolexému kyta se setkáváme patrně s prastarým významovým přenosem motivovaným podobou: velký chuchval, svazek, třapec[51] → chocholka lesa (Příruční slovník jazyka českého I, s. 1052) → les na vyvýšeném místě (zaobleného tvaru). Apelativum chochol jako orografický termín s významem ’vrchol vyvýšeniny’ dokládá již Latinsko-český slovník Klementinský (Onomasticon) z roku 1455.[52]

I když velká část současné toponymie a geografické terminologie ve slovanských jazycích vznikla podle modelu anatomické stavby člověka, např. oko, bok, [33]hřbet, rameno, pata, šíje, hlava, kloub, čelo, bedro, žebro[53], metaforická spojitost s apelativem kýta doloženého již ve staré češtině ve významu ’stehno’ je méně pravděpodobná. Na závěr analýzy topolexémů hrochot a kyta konstatujeme, že tyto toponymické termíny v češtině s významem ’suť, drobné kamení, kamenité pole, možná též skalnaté místo’ v prvém případě a ’lesík na vyvýšeném místě’ v případě druhém – jsou důkazem dávné toponymizace společné pro několik slovanských jazyků.[54]


[1] Níže uvádíme abecední soupis mezinárodních onomastických termínů použitých v příspěvku a jejich významy: hydronymie – soubor hydronym na jistém území, v jistém jazyce, v jisté době atd.; hydronymum – vlastní jméno vody, např. jezera, rybníku, řeky, potoka, vodní nádrže aj.; morfologie – v geografii nauka o tvarech zemského povrchu; oikonymie – soubor oikonym na jistém území, v jistém jazyce, v jisté době atd.; oikonymum – místní (sídlištní) jméno; onymie – soubor vlastních jmen na jistém území, v jistém jazyce, v jisté době atd.; orografie – horopis; oronymie – soubor oronym na jistém území, v jistém jazyce, v jisté době atd.; oronymum – vlastní jméno pro tvar vertikální členitosti zemského povrchu – např. pro pohoří, horu, údolí, nížinu apod.; proprium – vlastní jméno; topolexém – slovo nebo kmen užívaný v zeměpisných jménech; toponymie – soubor toponym na jistém území, v jistém jazyce, v jisté době atd.; toponymum – vlastní jméno neživého přírodního objektu a jevu (hora, voda, les, neobdělávaná půda atd.) a toho člověkem vytvořeného objektu, který je v krajině pevně fixován (město, ves, komunikace atd.).

[2] Viz K. Oliva, Zaniklá apelativa v současných pomístních jménech, NŘ 63, 1980, s. 243.

[3] Viz R. Šrámek, Principy srovnávacího studia slovanské oikonymie, Slavia 60, 1991, s. 113.

[4] Viz R. Krajčovič, Z archaickej lexiky slovenskej ojkonymie, Jazykovedné štúdie XVIII, Z dejín slovenského jazyka, Bratislava 1983, s. 39.

[5] Viz R. Krajčovič, K sémantickej rekonštrukcii najstaršej slovenskej lexiky, Jazykovedný časopis 34, 1983, s. 156–162.

[6] Viz A. Sedláček, Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy, Praha 1920, s. 165–166.

[7] Viz A. Sedláček, d. cit. v pozn. 6, s. 166.

[8] A. Profous, J. Svoboda, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny IV, Praha 1957, s. 759.

[9] Tereziánský katastr pro panství Mníšek, obec Kytín, Berounský kraj, Státní ústřední archiv Praha, inv. č. 344.

[10] Viz F. C. Watterich, Handwörterbuch der Landeskunde des Königreiches Böhmen, Prag 1845, s. 1030. Pozn.: Číselné údaje uváděné F. C. Watterichem o počtu domů a obyvatel jsou zřejmě příliš vysoké – srov. s údaji uváděnými J. G. Sommerem (viz pozn. 11).

[11] Viz J. G. Sommer, Das Königreich Böhmen statistisch-topographisch dargestellt, 16. Band, Berauner Kreis, Prag 1849, s. 232.

[12] O lidovém plurálu na -a v pomístních jménech viz J. Matúšová, Hláskosloví pomístních jmen, in: L. Olivová-Nezbedová, M. Knappová, J. Malenínská, J. Matúšová, Pomístní jména v Čechách, O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest, Praha 1995, s. 150n.

[13] Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850–1950, II/1, Praha 1978, s. 452.

[14] V. Kotyška, Úplný místopisný slovník království Českého, část topografickostatistická, Praha 1895, s. 1214.

[15] Viz Soupis pomístních jmen pro Dobříš z r. 1968, Archiv pomístních jmen onomastického úseku Ústavu pro jazyk český AV ČR, Praha.

[16] Viz Soupis pomístních jmen pro Kytín z r. 1964, Archiv pomístních jmen onomastického úseku Ústavu pro jazyk český AV ČR, Praha.

[17] Viz Malá československá encyklopedie 2, Praha 1985, s. 856.

[18] Viz Vlastivedný slovník obcí na Slovensku, sv. I, Bratislava 1977, s. 459.

[19] Viz V. Šmilauer, Příručka slovanské toponomastiky, Praha 1970, s. 73.

[20] Viz G. Wippel, Die geographischen Appellativa im Serbokroatischen, Dissertation, Berlin 1957, s. 112.

[21] Viz P. Nitsche, Geographische Terminologie des Polnischen, Slawistische Forschungen 4, Köln – Graz 1964, s. 50.

[22] Viz T. A. Marusenko, Materialy k slovarju ukrajinskich geografičeskich apelljativov (nazvanija rel’jefov), Poles’je, Moskva 1968, s. 224.

[23] Viz A. Sedláček, d. cit. v pozn. 6, s. 166.

[24] Viz L. Vorlová, Orografický termín ’brdo’ a jeho využití v toponymii, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 18, 1977, s. 92–106.

[25] Viz Zeměpisný lexikon České socialistické republiky, Hory a nížiny, Praha 1987, s. 123.

[26] Viz O. Kudrnovská, Josefské mapování českých zemí a jeho topografický popis (s rozborem popisu pražské sekce), Historická geografie 24, Praha 1985, s. 55–103.

[27] Texty k Josefskému mapování, Sectio CXLI, Berauner Kreis, No: 39 Rohota, fol. 283, Mapová sbírka University Karlovy, Praha.

[28] Viz Soupis pomístních jmen pro Hostivici z r. 1974, Archiv pomístních jmen onomastického úseku Ústavu pro jazyk český AV ČR, Praha.

[29] Viz V. Šmilauer, O jménech našich řek, NŘ 30, 1946, s. 163.

[30] Viz A. Sedláček, d. cit. v pozn. 6, s. 196.

[31] Viz A. Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny III, Praha 1951, s. 471.

[32] Viz J. Svoboda, V. Šmilauer, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny V, Praha 1960, s. 218.

[33] Tereziánský katastr pro panství Karlštejn, obec Hlásná Třebaň, Berounský kraj, Státní ústřední archiv Praha, inv. č. 325, fol. 96.

[34] Viz Soupis pomístních jmen pro Dýšinu z r. 1978, Archiv pomístních jmen onomastického úseku Ústavu pro jazyk český AV ČR, Praha.

[35] Viz Soupis pomístních jmen pro Zborovy z r. 1974, Archiv pomístních jmen onomastického úseku Ústavu pro jazyk český AV ČR, Praha.

[36] Viz Soupis pomístních jmen pro Bušovice z r. 1977, Archiv pomístních jmen onomastického úseku Ústavu pro jazyk český AV ČR, Praha.

[37] Viz M. Kozák, Názvy pozemků v obcích na Rokycansku, Brdský kraj 6, 1914–1915, s. 210.

[38] Viz I. Němec, J. Horálek, Dědictví řeči, Praha 1986, s. 48–49.

[39] Viz I. Němec, J. Horálek, d. cit. v pozn. 38.

[40] Viz V. Šmilauer, d. cit. v pozn. 19, s. 107.

[41] Viz V. Mihajlović, Prilog rečniku srpskohrvatskich geografskich termina, Prilozi proučavanju jezika 6, Novi Sad 1970, s. 161.

[42] Viz E. A. Grigorjan, Slovar’ mestnyh geografičeskih terminov bolgarskogo i makedonskogo jazykov, Jerevan 1975, s. 97.

[43] Viz R. E. Fischer, Zur Struktur und Semantik altpolabischer Flurnamen in Brandenburg, Zeitschrift für Slawistik 17, 1972, s. 437.

[44] Viz A. Sedláček, d. cit. v pozn. 6, s. 196.

[45] Soubor turistických map, České středohoří, měřítko 1 : 100 000, 5. vydání, Praha 1988.

[46] Viz A. Profous, J. Svoboda, d. cit. v pozn. 7, s. 372; srov. též I. Lutterer, M. Majtán, R. Šrámek, Zeměpisná jména Československa, Praha 1982, s. 311.

[47] Viz A. Sedláček, d. cit. v pozn. 6, s. 178.

[48] Viz A. Profous, d. cit. v pozn. 31, II, s. 493.

[49] Viz A. Sedláček, d. cit. v pozn. 6, s. 194.

[50] Viz A. Profous, d. cit. v pozn. 48.

[51] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 315.

[52] Viz L. Kusáková, Apelativum chochol a jeho využití v toponymii, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 20, 1979, s. 34n.

[53] Viz J. Malenínská, K zaniklým apelativům v toponymii Čech, in: Pomístní jména v Čechách, O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest, Praha 1995, s. 169n.

[54] Srov. F. Cuřín, Metafora a toponymizace v toponomastické terminologii, I. slovenská onomastická konferencia, Sborník materiálov, Bratislava 1968, s. 104–110.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 1, s. 26-33

Předchozí Iva Nebeská: Jak píší české feministky (Kontrasty ve stavbě feministického textu)

Následující Jana Pleskalová: Publikace o pomístních jménech v Čechách

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1