O jazyce a literatuře ve sborníku Pedagogické fakulty v Plzni

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Necelý rok po konferenci uspořádané na počátku května 1995 k sedmistému výročí založení města Plzně vychází s podporou nadace Evropské Comenium sborník přednesených referátů pod názvem Kultura, historie a současnost Plzně (neprodejný tisk, 180 s., red. Viktor Viktora). Společenský význam dodala konferenci i skutečnost, že ve dnech jejího konání proběhly v Plzni i oslavy čtyřicátého výročí osvobození města vojsky generála Pattona. Nebylo by však na místě vysvětlovat vznik sborníku pouze těmito vnějšími událostmi. Naopak, četné příspěvky jsou nepochybně výsledkem soustavné vědecké činnosti pracovníků (a spolupracovníků) fakulty, v tematickém okruhu starší české literatury a jazykovědného zkoumání, jehož počátky lze datovat obdobím vzniku plzeňské humanistické kultury doprovázené zejména rozvojem knihtisku a vyspělého městského školství, lze dokonce sledovat ucelenou a promyšlenou badatelskou koncepci, na níž se podílí celý kolektiv autorů.

Již úvodní referát Jana Skutila Jan Dubravius a Konrád Celtes vyzdvihuje zejména vztahy domácího humanistického centra, jehož představitelem byl plzeňský rodák, později olomoucký biskup Jan Dubravius (1486–1553), se zahraničím – s Vídní, Itálií, s německými městy (zvl. Norimberkem, kam chodili četní absolventi plzeňské školy pokračovat v univerzitních studiích, těsné byly i vztahy mezi tiskárnou plzeňskou a norimberskou). Právě ve Vídni Dubravia ovlivnil přední evropský humanista Konrád Celtes (Celtis), autor prací o poetice, rétorice, básník, knihovník a historiograf. Po návratu do Čech Dubravius vydává významné latinské alegorické dílo Marciana Capelly De nuptiis Philologiae et Mercurii (Svatba Filologie s Merkurem) i tvorbu vlastní, zejména latinskou Historii českého království. Plzni raného humanismu je věnován i referát Viktora Viktory. Na pozadí kulturního rozvoje města, určovaného aktivitou knihtiskařů a vyspělostí místního školství, si všímá zajímavé osobnosti kněze, básníka a učitele Simona Boučka-Fagella a vyzdvihuje vzhledem k dobovému kontextu výjimečnou, hluboce subjektivní až existenciální povahu jeho tvorby, odrážející intimitu, nezvyklou erotičnost a chod každodenních starostí. Pro poznání dějin prakticky zaměřené filologie velice objevný je příspěvek Václava Boka, který se zabývá česko-německými jazykovými příručkami vydávanými na počátku 15. století tiskařem Janem Peckem v Plzni. První z nich je latinsko-německo-český slovníček nazvaný Velmi [38]užitečná kniha mládencům, kteří v latinským, českým i německým jazyku prospívati chtí s poctivostí, novotě se vší pilností opravená a tištěná (Plzeň, 1526). Na toto dílo navazuje trojí vydání německo-české konverzační příručky Krátké a gruntovní naučení …, zpracované v obou jazykových verzích velice pečlivě a uvádějící užitečné dialogy, převážně určené cestujícím kupcům. O něco obsáhlejší je česko-německá konverzace (s poučením o výslovnosti ještě podrobnějším, než jak je uvádí Peck) Ondřeje Klatovského z r. 1540, která od svého prvního vydání v r. 1540 vyšla do konce 16. stol. asi celkem desetkrát.

Vyspělou úroveň barokního kazatelství v českém jazyce dokládá příspěvek českobudějovického autora Milana Davida uvádějící stylistický a kompoziční rozbor slavného kázání P. Adama Kratochvíle nazvaného Nový koráb Noemový a předneseného v květnových dnech r. 1718 při výročí, které připomnělo konce husitského obležení Plzně dne 9. května 1434. Kázání, o němž se ve své Historii literatury zmiňuje Josef Jungmann, se vyznačuje bohatstvím rétorických ozdob, dobovou rozkolísaností mluvnické (tvaroslovné) normy i četnými výskyty lexikálních archaismů i neologismů.

Jazykovědné zaměření převládá i v referátech věnovaných vývoji češtiny staršího a středního období. Jiřina Chudková rozebírá jazyk Pamětí (nejstarší česky psané plzeňské kroniky) Šimona Plachého z Třebnice, který byl v letech 1606 až 1609 plzeňským městským radním, Eva Pasáčková zkoumá slovotvorně utvářená podstatná jména z administrativně právních listin uveřejněných v Listáři královského města Plzně, který vydal ve dvou svazcích z r. 1891 a 1905 Josef Strnad (nejstarší zjištěný dokument je z r. 1397). Na základě zkoumání charakteristických rysů hláskoslovných (výskyt protetického v-, diftongizace ú – ou, ý – ej, úžení é – í), syntaktických a lexikálních dochází J. Chudková k závěru, že kultivovaný písař Plachý se při psaní vědomě přidržoval knižního stylu charakteristického pro veleslavínské období, který se odlišoval od normy běžně mluveného jazyka této doby, tj. konce 16. a počátku 17. století. Rovněž E. Pasáčková se přiklání k názoru, že v jazyce listin, které zkoumala, se odrážejí funkční prostředky příznačné pro náročnější vyjadřování odborné a administrativní.

Odborným názvoslovím v Základech měřictví čili Geometrie plzeňského profesora matematiky Josefa Vojtěcha Sedláčka (1785–1836) se ve svém příspěvku zabývá Lumír Klimeš. Autor vychází z porovnání terminologie Sedláčkova díla s pracemi jeho současníků, např. s Vydrovými Počátky aritmetiky nebo s Jungmannovým Slovníkem, uvádí důvody, které vedly k zániku termínů Sedláčkem uváděných, a shrnuje termíny, které se z jeho doby zachovaly (činitel, čitatel, předpona, odvěsna, čtverec, obdélník, hranol, ohnisko a mnohé další). Onomastické téma městské onymie Plzeňské uliční názvosloví zajímavým způsobem zpracovala Helena Chýlová, stylizační schopnosti plzeňských žáků základních škol na poměrně rozsáhlém materiálu zkoumá Zdeněk Suda.

Ve sborníku jsou zastoupeny i zajímavé příspěvky literární. Známý literární teoretik Aleš Haman rozebírá vztah Jana Nerudy k plzeňskému dramatikovi Bernardu Guldenerovi, Bohumil Jirásek se zabývá osobností spisovatele Miloslava Nohejla, Josef Petřina fejetonistickou tvorbou Karla Klostermanna, Věra Chmelíková [39]pohádkami plzeňských učitelů Jana Františka Hrušky a Jiřího Kajera. Sborník ještě doplňují přehled nedlouhé, ale významné historie plzeňského divadla Alfa od Ladislavy Lederbuchové a podrobně doložený pohled na plzeňské střední školství v období první světové války od L. Gruberové a I. Macháčkové.

Soubor referátů otištěných ve sborníku reprezentuje práci učitelů Pedagogické fakulty v Plzni dobře a výstižně. I když se soustřeďuje na problematiku převážně regionální, mnohé poznatky by si zasloužily větší ohlas, než jaký může náklad jednoho sta výtisků sborníku poskytnout. Rádi bychom tedy na závěr vyslovili přesvědčení, že se jmény mnohých autorů a s výsledky jejich badatelského působení se častěji setkáme i v časopisech, které jsou schopny oslovit větší počet čtenářů. Např. Naše řeč autory podobné úrovně vždy ráda uvítá.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 1, s. 37-39

Předchozí Jana Pleskalová: Publikace o pomístních jménech v Čechách

Následující Milan Harvalík: Sborník z konference o cestách a cestování