Postup osídlování Čech očima onomastika

Ivan Lutterer

[Articles]

(pdf)

-

Proces osídlování historického území Čech slovanským obyvatelstvem (tzv. vnitřní kolonizace), jakož i pozdější infiltrace cizího živlu k nám (tzv. německá kolonizace) stojí ve středu zájmu vědců na české i německé straně už více než 150 roků. Přesto však si ještě r. 1957 historik F. Graus postěžoval (Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské II), že z české strany „bylo sice sneseno množství drobnějších faktů, ale k celkovému zpracování kolonizace nedošlo“ (s. 80). I když byl tento Grausův soud až zbytečně přísný, je pravda, že sama historická věda ani archeologie, jež především se u nás otázkami osídlení zabývaly, žádný souvislý obraz rozsahu kolonizace ani jejího časového určení nepodávaly, resp. ani podat nemohly. Historický materiál je totiž zachován jen torzovitě a nezřídka v mladších falzech. Rovněž tak možnosti archeologie jsou omezeny, třebaže nosnost jejích metod je podstatně větší, než je tomu u pramenů historických.

Za tohoto nedostatku přímých dokladů a nálezů historikové již od 50. let minulého století hledali oporu v místních jménech, tedy v kombinaci metody historické s jazykovědnou. Jednotlivé typy místních jmen však přisuzovali příliš přímočaře jen určitým stoletím. Takto schematicky pojímaná zásada, že toponyma jsou přímo závislá na době a jejím společenském pozadí, došla brzy zasloužené kritiky. Někteří badatelé dokonce chronologickou hodnotu slovotvorných typů místních jmen zcela popřeli. O rehabilitaci toponymie jako historického pramene se už počátkem třicátých let pokusil německý onomastik Ernst Schwarz v díle Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle (1931, 2. opr. vyd. 1961). V české vědě vrátil toponymům kredit Antonín Profous svým slovníkem Místní jména v Čechách I–IV (1947–1957). Plně však jejich význam pro studium postupu osídlování naší země prokázal až Vladimír Šmilauer v práci Osídlení Čech ve světle místních jmen (1960).

Autor se v ní na základě zkušeností ze zemí s vyspělou onomastikou pokusil zjistit, zdali je i v Čechách nějak patrna souvislost toponymie s činiteli místními, časovými a společenskými, event. jak a kdy se projevuje. Poučen chybami starších badatelů, kteří pracovali většinou s velkými celky (např. se jmény na -ice/-ovice, kterých je v Čechách na pět tisíc), rozhodl se autor (vzhledem k omezenému repertoáru slovanských odvozovacích přípon) vypracovat nejprve spolehlivější metodiku zkoumání. Rozšířil počet zkoumaných jednotek tím, že nepřihlíží jen k derivačním sufixům, ale též k samým základům toponym a k jejich možným kombinacím s různými příponami. U základů si pak všímá buď [9]jednotlivých jmen, anebo celých jmenných skupin spojených společným způsobem tvoření či významem. Takových „malých typů“, jak je V. Šmilauer nazývá, je přirozeně velký počet. Mnohé z nich jsou však tvořeny příliš malým počtem případů nebo jsou tak rozptýleny, že se k sledování postupu osídlení nedají nijak využít. Z celkového počtu 450 typů, jež autor podrobil důkladnému zkoumání, ukázaly se být skutečně nosné jen 102 typy. Nebylo ovšem pokaždé jednoduché rozlišit, kdy jde o jednotný toponymický typ omezený stejným prostorem a časem, a kdy jde o náhodný konglomerát jmen jen navenek spolu souvisejících. Poměrně bezpečným korektivem se ukázalo zakreslování každého jednotlivého typu do mapy. Tak například zmapováním místních jmen vzniklých z názvů stromů se ukázalo, že tato toponyma nevytvářejí jednotný toponymický typ; naproti tomu jména s prvním členem Sobě- (Soběhrdy, Soběchleby aj.) vytvořila v mapě výrazný areál charakteristický jen pro Poberounčí.

Vázanost jistých jmenných typů na určitou dobu zjišťuje Šmilauer tak, že nejprve zkoumá způsoby tvoření toponym na nejstarším sídelním území, jehož rozsah je už spolehlivě vymezen archeologickým výzkumem. Jde o území na středním a dolním Labi až k Litoměřicům, na Cidlině, Mrlině, Jizeře, na dolní Vltavě pod ústím Berounky, na střední a dolní Ohři a na Bílině, jež tvořilo odpradávna nejúrodnější část Čech, a bylo proto stabilně obydleno počínaje starším neolitem. Typy místních jmen, které jsou příznačné jen pro toto tzv. prazemědělské území, považuje pak za nejstarší ze všech jmen nám známých (v době rozšiřování území směrem do vyšších poloh nebyly už produktivní). Jak se s přírůstkem obyvatelstva postupně zvětšovala původní oblast českých sídel, vytvářely se i některé nové prostředky pojmenování, charakteristické jen pro tato nově získaná území. Tyto typy považuje Šmilauer za prokazatelně mladší. Jako podklad svého zkoumání zvolil si autor Českomoravskou vrchovinu, tedy oblast, která pro nepříznivé klimatické podmínky a malou úrodnost byla prokazatelně kolonizována až v dobách pozdějších. Podle toho pak Šmilauer rozdělil toponymický materiál na dvě části: na jména a jmenné skupiny na Českomoravské vrchovině nezastoupené a na jména na ní zastoupená, tudíž mladší. Tím způsobem se mu vydělil areál typů, které sice hranici nejstaršího sídelního území překračují, ale nezasahují ještě na Českomoravskou vrchovinu. Vzájemným srovnáváním těchto typů s typy omezenými pouze na nejstarší území podařilo se Šmilauerovi stanovit relativní chronologii kolonizačního postupu: čím dále zasahuje některý typ do území nově získávaného, tím je pravděpodobně mladší.

V tomto netradičním přístupu k toponymickému materiálu je jeden z největších přínosů Šmilauerovy práce. K rekonstrukci postupu osídlení českého území však autor nepracoval jen s daty jazykovými: ač lingvista, kombinoval vždy se zdarem filologické údaje s údaji historickými a geografickými, aby tak došel pokud možno i k chronologii absolutní (nejstarší území bylo osídleno do 10. [10]století, konec osídlování českého vnitrozemí je dán lety 1143–1144, od kdy se pravděpodobně datuje počátek kolonizace Českomoravské vrchoviny). O tom, jak fakticky osídlování Čech probíhalo, podává nám Šmilauerovo Osídlení zhruba tento obraz:

K pronikání do okrajových oblastí sloužily jako nejpřirozenější cesty vodní toky (přítoky Labe), proti jejichž proudu směřovali kolonisté postupně až k vrchoviskům řek. Nejdříve se hranice nejstaršího území rozšířily v oblouku od řeky Sázavy přes Vltavu a Berounku k Ohři. Proti proudu těchto řek se však nepostupovalo hned v celé šíři: místní jména nám ukazují, že osídlování šlo zprvu po obou březích Sázavy a od ní po Želivce a Blanici, potom po obou březích Vltavy a povodím přítoků Berounky. Mladší je podle Šmilauerova zjištění osídlení v povodí Lužnice, Otavy a horní části jižních přítoků Mže. V polovině 12. stol. došlo pak k náhlému rozmachu kolonizace, která překročila dosud pevné hranice na severu, východě a jihovýchodě (období Újezdů a Týnů).

V souvislosti s tím, že nápadně pozdnímu osazení jižních Čech, jak se jeví ve světle místních jmen, protiřečí fakta archeologická (vykopávky žárových mohyl dosvědčují velmi rané jihočeské osídlení), klade si Šmilauer zásadní otázku, jak máme vyložit tento rozpor mezi starým osídlením a pozdním rázem tamějších místních jmen. Hypotéza, kterou autor předkládá k úvaze, že totiž místní jména patří až do doby, kdy se pod vedením přemyslovských družiníků přešlo od polostabilních sídel už k sídlům víceméně stabilním (která navzájem nebyla v přímé souvislosti), nedošla sice obecného přijetí (oponoval jí například Dušan Třeštík v ČČH 1961), avšak její cena je hlavně v tom, že upozorňuje na složitý problém, který se dá definitivně vyřešit jen koordinovaným úsilím archeologů, historiků a lingvistů. Nejnovější výzkumy zvláště polských historiků naznačují, že bude asi správnější neposunovat stabilizaci sídel do doby poměrně tak pozdní, nýbrž spojovat ji už s feudálním procesem scelování plužiny, během něhož se osídlení koncentrovalo kolem tvrzí feudálních pánů.

Velkou pozornost věnoval Šmilauer rovněž kolonizaci Českomoravské vrchoviny, kde jsou i kořeny jeho rodu (příjmení Šmilauer je počeštěná podoba něm. Schmillauer, jež má původ v místním jménu Schmilau, čes. Smilov – ves sz. od Štok, tedy čes. Smilovský). Průběhem několika století byla zde kultivována oblast, jež svou rozlohou představuje víc než jednu desetinu celých Čech (zabírá široký pás od Litomyšlska na severu až po Kaplicko na jihu). Tři postupné etapy osazování Vrchoviny zachycuje autor třemi nejvýraznějšími topoglosami -any (navazuje na staré sídelní území a do konce 12. stol. je rozšiřuje směrem východním), topoglosou Lhota, (v 13. stol. posunuje se za staré hranice až o 15 km) a topoglosou -ice (zasahuje daleko do nově získaného území, zvláště na Želivsku). Průběh těchto tří topoglos znázorněný na mapce ukazuje, že postup směrem na Vrchovinu se dál od středního Labe k jihu, po obou březích Sázavy, [11]jež byla hlavní přístupovou cestou, a od horní Vltavy přes Lužnici k východu. Vynalézavým kombinováním příčných topoglos (z osobních jmen jako Jiří, Pavel, Oneš, Bedřich), jež svědčí o příbuzenství zakladatelů, s podélnými topoglosami (z osobních jmen spojených s určitou příponou místní jako -oš+ov, -oň+ov), dosvědčujícími stejnost doby, dospěl Šmilauer k výstižnému obrazu kolonizace Českomoravské vrchoviny, kde jejími nositeli byly v nejstarší fázi hlavně církevní instituce (zvl. pražské biskupství, klášterství želivské a litomyšlské), v mladší fázi pak též světští feudálové (např. páni z Růže, Šternberkové aj.). Otázkou účasti Němců na kolonizaci Vrchoviny se autor podrobněji nezabývá, protože jde o látku zpracovanou již dříve E. Schwarzem. Rovněž tak podíl Moravy na osídlování Vrchoviny musel autor (s ohledem na tehdejší nesourodost ve zpracování toponymie Čech a Moravy) vypustit ze svého zkoumání.

Dovršením zahušťovacího procesu sídelní sítě v 17.–19. století se Šmilauer podrobně zabývá v třetí, nejrozsáhlejší kapitole své knihy. Probírá tu všechny nové osady vzniklé během 300letého období (přibližně od 1600 až do 1945). Od poloviny 16. stol. v důsledku rozvoje především hornictví rozmnožil se rychle počet osad, a to hlavně v okrajových oblastech, méně již ve vnitrozemí. Šmilauer zjistil, že v tomto nejmladším období vzniklo 2300 nových osad, tj. zhruba 15 % z celkového počtu sídel v Čechách. Mohutný kolonizační ruch byl sice zabrzděn třicetiletou válkou (1618–1648), která v Čechách způsobila nezměrné ztráty na obyvatelstvu jednak řáděním cizí soldatesky, jednak morovými epidemiemi, vystěhovalectvím a zmenšením přirozeného přírůstku obyvatelstva, avšak k jeho oživení opět došlo v poslední třetině 18. století. Protože je pro toto období k dispozici dostatek spolehlivých historických dokladů (z nich bylo nejvíce využito Berní ruly z r. 1654 a podrobné mapy J. Ch. Müllera ve Wielandově úpravě z r. 1726), použil Šmilauer v poslední kapitole jako prostředku chronologizace místo jazykové metody „malých typů“ historické metody prvních dokladů (absolutně nejvíce osad vzniklo po r. 1600 v okresech Rokytnice v Orl. horách – 39, Vimperk – 37, Litomyšl – 34). Závěrečná kapitola knihy stala se tak v Šmilauerově podání nejen detailním vylíčením kolonizace českého pohraničí, ale zároveň i neobyčejně plastickým obrazem hospodářského pokroku v Čechách za poslední tři století, jak se postupně projevoval v agrárních reformách fyziokratů (např. v raabizaci panských dvorů, ve velkorysém zúrodňování původní půdy rybniční apod.), v rozkvětu manufakturní výroby, sklářských a železářských hutí, hamrů, v růstu těžby rud a uhlí, dobývání dřeva atd. U většiny sídel založených v 17.–19. století postupuje autor od pouhého stanovení základu daného toponyma i k poznání podnětů, které vedly k pojmenování. Nejčastějším zdrojem pro jména nových sídel bylo (a) přejímání názvu staršího sídla – často s rozlišujícím přívlastkem, (b) přejímání názvu některého přírodního objektu (hory, vody, lesa), (c) pojmenování na počest některé významné osoby, vesměs z kruhů [12]šlechtických, (d) pojmenování hodnotící rozličné stránky osídlení, a to kladně i záporně.

V některých kritikách Šmilauerova Osídlení Čech bylo konstatováno, že jeho obraz sídelněhistorické situace ve středověkých Čechách není úplný, když pomíjí jména německá. Je pravda, že Šmilauer probírá jen česká jména německého původu na Českomoravské vrchovině a že sleduje, jak se v toponymii odrazila kolonizační činnost kláštera v Zlaté Koruně, na níž se vedle Čechů podíleli významným způsobem i Němci. Dál už jen demonstruje na místních jménech západočeského okresu Mariánské Lázně, jak zde německá kolonizace navazovala na českou. Tento pouze výběrový přístup k německé toponymii v Čechách není v žádném případě projevem Šmilauerovy vědecké neobjektivity, jinými slovy pokusem retušovat nějak celá staletí česko-německého soužití. Jestliže se Šmilauer rozhodl německou toponymii v Čechách souhrnně do svého díla nepojmout, vedla ho k tomu střízlivá úvaha, že dříve, než bude možné zpracovat česká a německá jména u nás jako organický celek, bude třeba nejdříve vyrovnat náskok, který mělo zpracování německé toponymie hlavně zásluhou Ernsta Schwarze a jeho někdejších pražských žáků. Tento náskok se Šmilauerovi naštěstí podařilo nejen dohnat, ale v mnohém ohledu (především v metodologii) i předstihnout. Na víc už síly jednotlivce nestačily. Šmilauer považoval proto za jeden z nejdůležitějších úkolů budoucnosti zpracovat monograficky postup poněmčování původně českých oblastí, jak se projevilo nejen v místních, ale i pomístních jménech, a zároveň vylíčit, jak se v Čechách postupně provedlo počeštění jmen německých. Je jasné, že při zpracovávání německé toponymie, jež má u nás své vlastní dějiny a své výrazné zvláštnosti, bude nutno přihlížet jak k německým jménům za našimi hranicemi (zvl. v Sasku, Slezsku, Rakousku a Bavorsku), tak i ke jménům českým. Potom teprve přijde čas na česko-německou syntézu.

Tento příspěvek, který má být připomínkou nedožitých stých narozenin Vladimíra Šmilauera (1895–1995), hodí se zakončit citací jedné jeho myšlenky: „Onomastika slouží národu ne tím, že posluhuje jeho ješitnosti a předsudkům, nýbrž tím, že ho učí poznávat pravdu.“

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 1, pp. 8-12

Previous Josef Hrbáček: Vladimír Šmilauer — syntaktik

Next Miloslava Knappová: Vladimír Šmilauer a rozvoj české antroponomastiky