dalaman airport transfers
Časopis Naše řeč
en cz

Nový synonymický slovník slovenský

Josef Filipec

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Slovenská jazykověda a kultura byla obohacena o velmi aktuální a potřebný titul. Je jím Synonymický slovník slovenčiny, který za hlavní redakce M. Pisárčikové vydal Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV v nakladatelství Veda (Bratislava 1995, 998 s.). Na textu slovníku se kromě redaktorky podílelo šest spoluautorů a na technické stránce další čtyři pracovníci. Lví podíl ovšem má hlavní redaktorka, která věnovala kromě další práce teoretické i lexikografické problematice synonym a koncepci synonymického slovníku čtvrt století (Malý synonymický slovník z r. 1973 vyšel za jejího spoluautorství s Š. Michalusem v šesti vydáních).

Synonymický slovník je po jednojazyčném slovníku výkladovém dalším velmi žádoucím typem slovníku, který má svou teorii, stále prohlubovanou, a je potřebný jazykové praxi.[1] Jeho předmětem jsou synonymické vztahy lexémů a synonymické řady. Tento tradiční, ale vžitý termín není zcela adekvátní, protože synonymické řady nejsou pouhé lineární řetězce, nýbrž hierarchizované útvary, jejichž jednotlivé členy jsou podřízeny dominantě, tj. lexému většinou významově, stylisticky, frekvenčně základnímu, bezpříznakovému, centrálnímu, který je v příznakových členech zahrnut. Příznaky těchto členů se zjišťují vnitrojazykovou konfrontací s dominantou.

Synonymický slovník se zakládá na rozdíl od slovníku abecedního, který přiřazuje významy k formě lexému postupem lexikální sémantiky, na postupu onomaziologickém, tj. přiřazuje k lexému s jistým (pojmovým) významem další lexémy téhož nebo blízkého významu. Jejich významy (sémémy) mají stejnou nebo variantní sémickou strukturu (intenzi). Variantní významy se tedy nemohou lišit relevantním sémem, pak by totiž šlo o polysémii, nýbrž jen subsémem, nocionálním nebo pragmatickým.

Synonyma nelze vidět izolovaně, bez kontextu. Ani synonyma významově stejná se neshodují v celém kontextovém repertoáru, v oblastech významového a kontextového užití. Proto je třeba konfrontovat při práci se synonymy i tyto kontextové oblasti – synonymy jsou slova v synonymických kontextech. Kontext, zvláště situační, působí významové sbližování a rozlišování slov, dochází k neutralizaci nebo k zdůraznění rozdílu, k synonymizaci nebo desynonymizaci. Jsou proto synonyma v souvislosti s kontextem typickým prostředkem dynamiky jazyka a významové i stylistické oscilace jeho jednotek i útvarů.

Synonyma s různými příznaky umožňují funkční a stylistickou diferenciaci lexémů a tím i textů. Výběrem synonyma se specifickým příznakem lze vyjádřit totéž jinak, tak aby to odpovídalo danému kontextu. Proto je synonymický slovník pomocníkem všech autorů, spisovatelů, překladatelů, publicistů, studentů, všech těch, jimž jde o jazykovou a řečovou kulturu projevů.

[216]Je radostné konstatovat, že slovenský slovník vyhovuje svým rozsahem i zpracováním všem uvedeným požadavkům. Svědčí o tom jak Zásady jeho zpracování (s. 11–20), tak i toto zpracování samo. Každý slovník předpokládá i specifickou materiálovou základnu. Kromě existujících slovníků posloužila nová excerpce publicistiky, umělecké a odborné literatury, shromažďovaná pro chystaný velký slovník. Pokud jde o výběr slov, překračuje slovník v souvislosti se současnými společenskými a vývojovými změnami hranice spisovnosti uváděním slov nářečních, využívaných v umělecké literatuře, slangových, která pronikají do hovorové vrstvy, a substandardních. Zvláště u přejímaných slov se upozorňuje i na jejich nespisovnost a nesprávnost, např. nespis. kárny sub disciplinárny, subšt. kočka sub dievča, portviš sub metla, fajnšmeker sub požitkár; óma, ópapa sub starká, starký aj. Důležité je, že se přihlíží ke všem druhům slov, k slovnědruhové homogennosti synonymických řad a k specifičnosti předponových, vidových odvozenin a reflexivních podob. Ty se uvádějí jako samostatná hesla jen při asymetrii synonymických řad, např. zlý i zle, ochladiď i o. sa.

Makrostruktura, tj. celkové uspořádání synonymických slovníků, mívá dvojí podobu. V prvním případě obsahuje slovník dvě části: hlavní část tvoří mikrostruktury, tj. jednotlivé synonymické řady uvozené dominantami v abecedním pořadí, vedlejší částí je pak abecední index členů synonymických řad s odkazem na příslušnou dominantu (např. v některých francouzských slovnících). V druhém případě obsahuje slovník v jednom abecedním pořadí i hesla členů synonymických řad s odkazem na dominanty, i dominanty uvádějící zpracování synonymických řad. Oba způsoby mají své výhody a nevýhody. Slovenský slovník zvolil druhý způsob, např.:
formulár p. tlačivo
formulovať dať niečomu slovnú podobu • sformulovať • vyjadriť: otázku (s)formuloval, vyjadril veľmi i jasne • … kniž. vytýčiť (vopred formulovať): určiť, vytýčiť program, požiadavky
fornier p. dyha

Při určování pořadí členů synonymických řad rozhoduje stupeň významové blízkosti a teprve pak stylistická neutrálnost a příznakovost. Relativizovat je však třeba tvrzení, že mezi dominantou a členy řady vždy „platí vzájomná zameniteľnosť“ (sub. 4.2. a 4.4.). Např. ojazdiť je proti obdrať (dominanta) příliš specifické. Pochybnosti budí i synonymičnost slov stúpanie a sklon 1. (dom.) při zřejmé antonymitě u skloniť a stúpať 2. Také synonyma intenzifikační a označující běžný stupeň nejsou vždy vzájemně zaměnitelná, nýbrž jen v příslušném synonymickém kontextu: námaha, lopota aj. × práca 1. aj. Platí-li, že „častejšie sa však členy radu od dominanty odlišujú istými sekundárnými komponentami“ (4.5.), nelze pak mluvit o vzájemné zaměnitelnosti. I v jednojazyčném slovníku dochází k náhradě specifických, příznakových synonym bezpříznakovými, výkladovými, ne však naopak. Zaměnitelnost přichází v úvahu u synonym se stejnými příznaky a samozřejmě i bezpříznakových, a projevuje se substituovatelností synonym v textu.

Ke kladům slovníku patří i spojování synonym s výkladem významu. V tom poskytl autorům oporu Krátky slovník slovenského jazyka. Prospěšné je i uvádění antonym, vlastně opozitních synonym.

[217]Synonymie, tj. polylexie, tvoří protikladnou tendenci polysémie. Obě tyto tendence se spojují u polysémických slov, jejichž významy, sémémy, jsou pojmové a neutrální, takže reprezentují dominanty synonymických řad. V některých případech dochází i k polysynonymii, např. práca 1–5, robota 1–5, biť 1,3 – búchať 2 aj. Pokud jsou významy polysémického lexému příznakové, mají příslušné lexikální jednotky povahu variant a fungují jako členy synonymických řad pod jinou dominantou, např. liezť 3. p. plaziť sa 1 4. p. vliecť sa 2, ísť 1. Číselné označení významů lexikálních jednotek při polysémii, které u nás zavedl Slovník spisovné češtiny (1978), je nutné, protože synonymické řady jsou jednovýznamové. Autoři správně uvádějí, že „jednovýznamové slovo môže byť súčasťou dvoch rozličných synonymických radov“ (s. 16) – je to možné např. v případě přeneseného užití slova. Bohužel právě na tomto místě zapracoval tiskařský (nebo počítačový?) šotek a příklad dotvrzující uvedené tvrzení vypadl z textu slovníku (s. 32a): astronomický 1. p. hvezdársky 2. p. obrovský. Je také pravda, že z důvodů ekonomických „v jednom rade môžu byť spracované i dva významy (alebo aj viac)“, ovšem u příkladu crkať, cŕkať bych raději rozlišil významy tři místo dvou (srkať). Z dalšího výkladu Zásad zaslouží omezení tvrzení, že citoslovce „sú svojou podstatou vždy expresívne“ (s. 17). Naproti tomu J. Zima (Expresivita slov v současné češtině, Praha 1961, s. 34) tvrdí: „nemůžeme je obecně prohlásit za slova typicky expresivní“. Týká se to citoslovcí objektivních, onomatopoických (bác, buch, chacha aj.).

K vlastnímu zpracování synonymických mikrostruktur připojuji ještě několik zkušeností. Zvláště u obsažných řad, jako pekný, veľký, se osvědčuje chápat je jako komplexy členů, v nichž se uplatňují jisté specifické rysy, diferencující uvnitř celkové struktury synonymické podřady. Např. je to průměrný a vyšší stupeň, intenzita (krásy, práce), fyzický a etický aspekt (odvážný × statečný), srov. i Česká synonyma (Praha, 1961, s. 263n.).

Skutečnost, že je dominanta členům řady nadřazena, vytváří ze synonymické řady hierarchizovaný celek, který nedosahuje stupně hierarchie hyperonymie a hyponymie, a proto jej označujeme jako semisystém. Tím se zároveň vysvětluje snadný přechod od hierarchizace k hierarchii, k opozici rodu a druhu. Tento přechod je však třeba ve slovníku naznačit. Patří sem např. synonymické řady slov dom, peniaz, pes aj.

Obsah dominanty se v Zásadách chápe (správně) jako význam (4.2.), ale také jako „všeobecný pojem“ (4.4.). Pojem je označení oprávněné v logice a odborné terminologii, kde je členem specifických podsystémů, pro běžné lexikum je však limitou významu. Význam, sémém, má rozsah od pojmového významu zvláště substantiv až po pragmatický význam (např. části citoslovcí) a vždy je třeba jej vidět jednak v specifickém podsystému jazykovém, lexikálním, jednak v kontinuitě s oblastí významového a kontextového užití, kterou má v jistém rozsahu každé slovo.

Synonymický slovník by se měl vzhledem k dnešním a hlavně budoucím možnostem zakládat na předchozí analýze sémické struktury slov (intenze generických a diferenčních sémů), které by počítač vydělil a uspořádal. Dalším úkolem je vnitřní organizace členů synonymických řad a externí propojení těchto řad (např. krásny, čarovný, pekný, nádherný aj.). To všechno je při ruční práci nedosažitelné. Tím více je třeba obdivovat [218]výkon slovenských lexikografů, kteří se na léta ponořili do této obtížné a záslužné práce a dosáhli velmi uspokojivých výsledků. Nepochybujeme o tom, že jejich dílo bylo uvítáno slovenskou lingvistickou i kulturní veřejností.


[1] K tomu J. Filipec, Synonyma jako problém lingvistické teorie a jazykové praxe, in: Přednášky z 37. a 38. běhu LŠSS, UK Praha 1995, s. 65–73.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 4, s. 215-218

Předchozí Milena Šipková: Kroměvá tebe

Následující Iva Nebeská: O komunikačních funkcích příčinných souvětí