Časopis Naše řeč
en cz

Moravanky v Praze

Jarmila Bachmannová

[Články]

(pdf)

-

Problematika míry a způsobu adaptace mluvčích na jiné jazykové prostředí (v rámci jednoho národního jazyka) přináší řadu zajímavých poznatků, a to nejen dialektologům. Dostala se do popředí jejich zájmu např. při výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas, byla analyzována v několika monografických studiích věnovaných mluvě měst a rovněž v pracích zachycujících jazykovou situaci v pohraničí.[1]

Vraťme se nyní k rozboru mluvy těch mladých Pražanů, jejichž alespoň jeden rodič pocházel z Moravy, jak ho na základě výsledků výzkumu mluvy pražské mládeže koncem 70. let zpracoval P. Jančák.[2] Sledováním a procentuálním vyhodnocováním frekvence tří hlavních obecně českých hláskových znaků (tj. diftongizace ý > ej, úžení é > í a výskytu protetického v) v mluvě zkoumaného vzorku žáků 8. a 9. tříd základní školy došel k závěru, že se tyto děti po stránce řečové nijak výrazně neliší od svých vrstevníků, neboť „… síla českého jazykového prostředí je v našem hlavním městě tak silná, že u přistěhovalého obyvatelstva z jiných nářečních oblastí, a to i z oblastí moravských, dochází k asimilaci zpravidla již v druhé generaci“ (s. 205).

Nabízí se otázka, v jakých stupních může zmíněná jazyková asimilace probíhat. I když jsme si dobře vědomi faktu, že obecně platné závěry se dají vyvozovat až při zkoumání početnějšího vzorku osob, soustředíme se na mluvu dvou dívek – Moravanek, které žijí v Praze teprve kratší dobu, a pokusíme se sledovat výskyt nářečních rysů, popřípadě (v rovině hláskoslovné) určit jejich frekvenci v poměru k znakům obecně českým.

První dívce (inf. A) je 24 let, vyrůstala v Moravském Žižkově a zhruba po dvouleté známosti s chlapcem z Prahy se před dvěma lety do Prahy provdala. Vyučila se prodavačkou a nyní je na mateřské dovolené.

[208]Druhá dívka (inf. B) je šestadvacetiletá, do Prahy se přestěhovala před čtyřmi lety z Čejkovic, protože jako vyučená kadeřnice nemohla v místě bydliště sehnat zaměstnání. Bydlí u pražské tety a pracuje jako kadeřnice.

Shodou okolností pocházejí obě dívky od Břeclavi, z téže nářeční oblasti – z jižní části nářečí dolských. Potřebný jazykový materiál byl získáván převážně excerpcí příznakových rysů z magnetofonových nahrávek zachycujících (metodou skrytého mikrofonu) rozhovory vedené v kadeřnictví a při příležitostných sousedských setkáních v místě bydliště (inf. B) a při častějších příbuzenských návštěvách v rodině (inf. A); šlo tedy o nepřipravenou dialogickou komunikaci partnerů, kteří se poměrně dobře znají. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že vycházíme pouze z hodnocení těch jazykových jevů, které se v zaznamenaných textech vyskytly, v žádném případě nejde o systematický, ucelený rozbor.

Na první pohled je patrné, že inf. B, která je v denním kontaktu se zákaznicemi, se rychleji přizpůsobuje novému jazykovému prostředí, zatímco inf. A, pečující doma o malé dítě, si uchovává více rysů nářečních. Její mluva je nápadná především výskytem lexikálních dialektismů, což přirozeně vyplývá ze skutečnosti, že témata hovorů se týkají převážně prostředí domáckého, rodinného, kde je obvykle dominantní mluvní úzus daný rodinným zázemím, v němž sledovaný mluvčí vyrůstal. Nepřekvapí, že si obě dívky v pražském prostředí svou jazykovou odlišnost uvědomují, a snaží se proto výrazné lexikální dialektismy nahrazovat ekvivalenty spisovnými – občas se dokonce samy opravují[3] (mňeli sme tvargle – ti tvarúški na chleba; dal mu uplézd žilu, tu pomlásku; lozil po ňí, teda lezl; je pevná, že, tlustá).

Z dalších nářečních znaků byly (pouze u inf. A) zaznamenány tyto:

– genitiv záporový typu nahoře co bili, ťi to mňeli pjekní, aňi mravencú tam nemňeli,

shoda 4. pl. s tvarem 2. pl. u životných maskulin on má rát pejskú jezefčíkú, hrozňe,

– z hláskově podmíněných rozdílů tvaroslovných nepříliš častý výskyt podob jako a nemohla sem najít prácu; postavili máju; choďí do kostela f kroju.

Obě inf. (shodně se spisovným jazykem) liší 1. pl. adjektiv a rodových zájmen ve spojení s životnými maskuliny (dole nám tam lezli velcí mravenci; oni ťi Itali sou ďivňí; ťi nahoře mají sprchoví kout).

U sloves jsou nejnápadnější nářeční tvary slovesa chtít a jíst (pouze u inf. A) přes tři sta korun za to chcou; gdiš se vám bude chcet choďit tag daleko; to mi nechce jest. Jinak obě dívky běžně užívají v prézentu osobních koncovek shodných se spis. jazykem:

[209]– v 1. os. sg. já mu kupuji; ne, ďekuji moc – u tohoto slovesa se však poměrně často objevuje i dubleta ďekuju,

– v 3. os. pl. tag jim zavolej, ať víme, gde bidlí; oňi ho na Moravje zase vikrmí (syna); ptáčci jak pískají.

V 3. os. sg. příčestí minulého se zachovává téměř vždy koncové -l v pobočné slabice už dvakrát spadl; co gdibi to spolkl; ale potom se rozhodl; on se toho chitl, spíše výjimečně byly zaznamenány i podoby s analogickým -nu- a tvary participia bez -l teť si říhnul; on si kleknul; tos mi neřek teda.

Pokud jde o nářeční jevy hláskové, uchovávají se v mluvě obou zkoumaných dívek přibližně stejnou měrou a je evidentní, že obě mluvčí si tyto diference neuvědomují.

Protože obě vesnice, odkud dívky pocházejí, leží při izoglose oddělující dva areály s odlišnou spodobou znělosti,[4] je pochopitelné, že sousední východní typ, v němž dochází k zpětné znělostní asimilaci neznělých souhlásek před následující jedinečnou (a hláskou v), přesahuje směrem na západ. Občas (více na mezislovním předělu) se tedy v řeči zkoumaných inf. vyskytnou podoby jako tag je už doma; má rád jahodi; už mi stáhl telefon; kolig mňela víšku; diť to máž mokrí; ti nejdež ven!; tam ho ešťe ví3 vikrmí; s Pertem a z Marťinem. Jako základní však je možno označit podoby, u nichž tento typ asimilace nenastává.

Odlišně bývá vyslovována hláska n:[5]

– před k se vyslovuje n zadopatrové Káča je hubeňejší než Blanka; tadi vzadu to vistříháme, malinko,

– před sykavkami ztrácí nosová souhláska závěr že mi tadi ženskí nabídli jíd do práce; vráťila se z dovolení ze Slovenska.

Skupina -ct se mění v -st u číslovek jedenáct devatenáct, a to i v nepřímých pádech brala sem jedenást stovek potpori; naroďil se dvanástího; Petr je kupuje po třinásťi korunách; do devatenásťi ťisic.

Pronikání jevů obecně českých lze sledovat obdobným způsobem, jak bylo naznačeno v úvodu. Ani v těchto případech nebyly v mluvě obou dívek patrny výrazné rozdíly, údaje zachycující procentuální poměr výskytu jednotlivých jevů jsou tedy uváděny souhrnně.

protetické v-

o-

vo-

u os. zájmen on, ona…

96,3 %

3,7 %

u předložek o, od…

100 %

na počátku plnovýznamových slov

100 %

 

[210]diftongizace ý>ej

ý

ej

uvnitř slov

88,8 %

11,2 %

v předponě vý-

79,6 %

20,4 %

v koncovkách tvrdé adjektivní deklinace v absolutním konci slova (typ dobrej)

69,2 %

30,8 %

v koncovkách tvrdé adjektivní deklinace před koncovou souhl. (typ dobrejch)

84,5 %

15,5 %

 

úžení é>í

é

í

v konc. tvrdé adj. deklinace

 

 

– 1., 4. sg. n.

10,3 %

89,7 %

– nepřímé pády m. a n.

14,3 %

85,7 %

– 2., 3., 6. sg. f. adj. a zájm.

33,4 %

66,6 %

– 1., 4. pl. f.

18,1%

81,9 %

uvnitř slov

25,– %

75,– %

Z tabulek vyplývá, že největší frekvenci v zapsaných textech mají podoby zúžené, a to jak v pádových koncovkách tvrdé adjektivní deklinace, tak i uvnitř slov, což nepochybně souvisí s tím, že k úžení é>í může místy docházet i v rodném dialektu obou informátorek. Diftongizované ej se neobjevuje v jejich řeči příliš často – nejméně frekventované je uvnitř slov. Protetické v neproniká téměř vůbec, bylo zachyceno spíše výjimečně u osobních zájmen.

Za zmínku stojí případ, kdy inf. A užila diftongizovanou podobu v citaci cizího výroku a při opakování slov z položené otázky, zatímco v jejím vlastním sdělení, které bezprostředně následovalo, se již diftong nevyskytl. … a doktorka se ptala, jag že je starej (syn). No, on tak starí neňí, on je velkí.

Explor.: To Blanka bila nemocná celej tejden?

Inf. A.: Jo, celej tejden. Minulí tíden bila nemocná, celí tíden bila doma.

Na závěr jen dodejme, že mluvené projevy obou zkoumaných Moravanek, žijících v Praze teprve krátkou dobu, se dosti nápadně liší od běžné mluvy rodilých Pražanů (a Čechů vůbec) svou blízkostí ke spisovnému jazyku, a to především v rovině hláskoslovné. Pro názornost připojujeme krátkou ukázku souvislého vyprávění inf. A.

Moje máma říkala, jak tam má Lukáše, ňi3 neuďelá, žádnou práci. Protože on ráno fstane a bjehá a neposeďí chvilku, musí prosťe … ňegdo abi si ho vzal za ruku – a bjehá. Dneska od rána… Ráno fstal, brečel, že je počuranej, sedl si, vihoďil nožički a kopal do postílki, abi ji zbuďil, říkala, f púl sedmé. A potom přišel táta domú, ten si ho vzal chvilku ven, tak s ňím choďil. Pag ho dala lehnout. Říkala: Uďelala sem jemu polífku, ale uš sem neuďelala tátovi ňic k jídlu. Tagže [211]on dostal chleba s máslem. On přišel domú na teplí objet … ale co se dá ďelat. A fčera přišel taki domú, chudág zase mňel studenou večeři, protože Lukáš … musela se starat o Lukáše. Já říkám: Viďíš ale, jaké to je, to se mňe vždicki ďivíž, že já sem vječňe f trapu, nebo že ňeco nezvládám … to se mi ďivíš … co ďelám s ťím Lukášem…


[1] Z četných příspěvků věnovaných městské mluvě uveďme alespoň článek P. Jančáka K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas, NŘ 60, 1977, s. 227–237; obsáhlejší rozbor přinášejí např. práce B. Dejmka Běžně mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové, Hradec Králové 1987, a M. Krčmové Běžně mluvený jazyk v Brně, Brno 1981; situace v pohraničí je nověji popsána v kandidátské disertaci S. Kloferové Jazyková situace v severomoravském pohraničí, rkp. Brno 1990, a ve studii P. Jančáka Mluva v západočeském pohraničí, in: Západočeská vlastivěda, Plzeň 1992, s. 105–137.

[2] P. Jančák, Moravan Pražanem (Příspěvek k mluvě pražské mládeže), Slavica Pragensia XXI, 1978, s. 197–205.

[3] Všechny ilustrační příklady jsou transkribovány způsobem běžným při zápisu nářečních textů.

[4] Srov. J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 83n. a mapka č. 8.

[5] Z grafických důvodů se zvláštními znaky nevyznačuje.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 4, s. 207-211

Předchozí Jana Pleskalová: O úloze tzv. hypokoristik v nejstarším období češtiny

Následující Milena Šipková: Kroměvá tebe