O úloze tzv. hypokoristik v nejstarším období češtiny

Jana Pleskalová

[Články]

(pdf)

-

Při charakteristice vlastních jmen se obvykle připomíná, že představují vzácný jazykový materiál doplňující naše znalosti o vývoji jazyka a společnosti, která jej užívá. Toto obecně uznávané tvrzení platí v plné míře pro nejstarší česká propria, neboť právě ona tvoří většinu bohemik, jednotlivých českých slov doložených v cizojazyčných textech týkajících se české reality. Pro dobu, z níž nemáme souvislé české texty (do poloviny 13. století), mají význam neocenitelný.

Reprezentativní soubor nejstarších historicky doložených českých slov pochází z 11.–13. století, a proto se jeho prostřednictvím dozvídáme především o tomto časovém úseku. Nejstarší česká propria podávají vedle dílčích informací o tehdejším hláskosloví a pravopise jedinečné svědectví o počátečním stadiu české antroponymie a toponymie.

V naší stati se zaměříme na vybrané slovotvorné typy antroponym (vlastních jmen osobních) vyskytujících se v Kosmově kronice, nekrologu Podlažickém a v edici Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae 1–5 (805–1278).[1] – Jména rekonstruujeme k době jejich prvního zápisu, odpovídají tedy fonologickému systému češtiny 10.–13. století.

Téměř 1700 českých osobních jmen obsažených v citovaných památkách podává podle našeho názoru poměrně spolehlivý obraz nejstarší české antroponymie. V té době převládala jednojmennost zároveň se jmény praslovanského původu a uvedené skutečnosti se výrazně projevily v plánu slovotvorném, protože individualizace osoby pomocí jediného „oficiálního“ jména vyžadovala dostatečně bohatý inventář formově rozrůzněných antroponym. Tento požadavek významným způsobem aktivizoval slovotvorné schopnosti češtiny a stal se společným jmenovatelem všech tehdejších slovotvorných procesů v rámci antroponymie.

Jejich výsledkem bylo zhruba dvě stě slovotvorných typů nestejné produktivity. Uvedené množství mělo své opodstatnění, neboť tehdy hledala čeština vlastní prostředky tvoření osobních jmen. S oporou o praslovanské vzory (*Božęta, [205]*boligolvъ, *črьnьc, *ratajь…) prověřovala své slovotvorné možnosti zapojováním všech motivicky vyhovujících typů do služeb antroponymie a na jejich základě si pak postupně budovala tvůrčí potenciál, který byl schopen uspokojit tehdejší zvýšenou potřebu osobních jmen: stč. Božěta, Janek, Hovora (srov. hovora), Dobrek (dobrek), B’ěl’ec’ (bělec), Rváč (rváč), Dobrogost (pračesky *dobrogost, stč. dobrohost), Dobrota (dobrota), Rataj (rataj)…

Mezi nejstaršími antroponymy nacházíme též útvary formově shodné s dnešními hypokoristiky: M’ichálek, M’irek, M’irka, Pavl’ík, T’ěchan, Bogunka, Boguna, Máňa, Čst’ina, Goša, Goščě, V’itoš, Boguš, Boguška (m.), Petr’iš, D’ěvula, Jura, Vojta, Don (< Donatus)… Značný počet bohemik těchto typů nás vede k zamyšlení nad jejich skutečnou úlohou v počátečním období češtiny a jejich vztahem k pozdějším staročeským a novočeským hypokoristikům.

Hypokoristikon, tj. „obměna neutrálního jména v neoficiálním prostředí“[2], slouží k označení staročeských i novočeských antroponym utvořených tzv. mechanickým krácením[3], i když se obecně předpokládá, že mnohá ze staročeských hypokoristik svou expresivní funkci během dalšího vývoje ztrácela a byla využívána k rozlišování jedinců a později i k rozmnožení příjmení[4]. Zejména pro formově shodná bohemika je uvedený termín neúnosný, neboť zkresluje jejich pravou úlohu v nejstarším období češtiny. Jak dosvědčují nejčastější zdroje prvních českých slov (texty administrativní povahy, historická díla), jsou quasihypokoristické formace užívány v cizojazyčném kontextu se stejným záměrem jako ostatní nejstarší antroponyma. Jejich úkolem je individualizovat pojmenovaného na oficiální úrovni.

Lze předpokládat, že se inventář oficiálních jmen obohacoval i o některé útvary a typy hypokoristické pocházející z neoficiální komunikativní sféry, ale v takových případech pozbývala hypokoristika expresivní zabarvení a stejně jako jména citově neutrální plnila jen funkci nominalizační a individualizační (v nejstarších dobách snad ještě sociální). Není pochyb, že právě schopnost individualizovat jedince na veřejnosti byla příčinou pronikání českých osobních jmen jako nepřeložitelných slov do cizojazyčných textů týkajících se české reality. Listinné doklady, v nichž je táž osoba uváděna pod dvěma jmény, např. Bohuslav i Bohuš[5], potvrzují postupné obohacování soustavy oficiálních jmen o původní hypokoristika a jejich prostřednictvím pak též o nové formanty antroponymické.

[206]Hypokoristika tedy nejsou vhodným označením pro bohemika stejné slovotvorné struktury, neboť ta fungovala na úrovni oficiální a nebyla citově zabarvena. Na veřejnosti obvykle rozlišovala osoby se stejným jménem základním: Boguslav – Boguš, Boguša, Boguška, Boguň… Pro takové případy navrhujeme termín formální hypokoristikon, jenž uchovává souvislost s později doloženými hypokoristiky téže struktury, ale zároveň upozorňuje na absenci expresivní funkce. Definujeme je jako citově neutrální osobní jméno formově shodné s hypokoristikem.

V nejstarším období češtiny měla formální hypokoristika důležitou úlohu, neboť významným způsobem přispívala k rozhojnění inventáře oficiálních antroponym a zároveň sloužila jako vzory jejich dalšího tvoření. Později se zase uplatňovala při postupné krystalizaci dvoučlenné antroponymické soustavy, a to jak při tvoření křestních jmen (Květuše, Zbyšek…), tak příjmí a po něm následujících příjmení (Mareš, Michálek). Jsou také cenným, byť nepřímým svědectvím o existenci domáckých podob neutrálních jmen v neoficiálním prostředí, jejichž pokračování představují dnešní hypokoristika.

---

[1] Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I (805–1197). Ed. G. Friedrich. Pragae 1907. II (1198–1230). Ed. G. Friedrich. Pragae 1912. III, 1 (1231–1238). Ed. G. Friedrich. Pragae 1942. III, 2 (1238–1240). Ed. G. Friedrich et Z. Kristen. Pragae 1962. IV, 1 (1241–1253). Ed. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1965. V, 1 (1253–1266). Ed. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1974. V, 2 (1267–1278). Ed. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1981. Cosmae Pragensis chronica Boemorum. Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. Ed. B. Bretholz. Berlin 1923. Monumenta Germaniae historica. Nova Series, II. Necrologium Podlažicense. Ed. B. Dudík. In: Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte. Brünn 1852, S. 403–428.

[2] S. Pastyřík, Co je to hypokoristikon?, in: Jazyková a mimojazyková stránka vlastných mien, 11. slovenská onomastická konferencia (Nitra 19.–20. 5. 1994), Bratislava – Nitra 1994, s. 107.

[3] M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, Teorie odvozování slov, Praha 1962, s. 25.

[4] J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964, s. 113.

[5] J. Svoboda, d. cit. v pozn. 4, s. 33.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 4, s. 204-206

Předchozí Karel Fic: K tvoření zemědělských pojmenování v českých nářečích

Následující Jarmila Bachmannová: Moravanky v Praze