Časopis Naše řeč
en cz

Substantivní kompozita typu V-(K)-S v češtině

Dušan Šlosar

[Články]

(pdf)

-

Tento osobitý typ kompozit s předním členem verbálním (V) a zadním substantivním (S) byl vlastní už praslovanštině. Mezi oběma členy stál konekt (K) -i-, který připomínal koncovku imperativu: bol-i-golv-ъ. Z toho se téměř všeobecně vyvozuje, že imperativní podoba verbálního členu je v těchto kompozitech původní.[1] Skutečná imperativní forma to však asi nebyla: nejsou doložena stará kompozita s prvním, verbálním členem a-kmenovým nebo atematickým (v těchto případech by měl být imperativ zakončen -jь). Řada raně staročeských osobních jmen však svědčí, že jestliže slovesný kořen prvního základu končil na konsonant a konsonantický počátek měl i druhý základ, -i- tu zřejmě mělo funkci konektu. Jestliže totiž měl první člen vyznění vokalické, obešla se složenina bez konektu: Načěplk, Otěslav, Ubyněga, Sbramír…[2] Formální shoda první části s konektem -i- a imperativu u valné většiny kompozit tohoto typu však později skutečně vedla k tomu, že nověji vzniklá kompozita mívají první část ve formě imperativu i jiných morfologických typů: čes. tlučhuba, slov. hrajnoha a podobně v některých dalších slovanských jazycích.

Praslovanský původ typu dokládá skutečnost, že taková kompozita nacházíme, byť ve skrovném počtu, v jazycích západoslovanských, východoslovanských i jihoslovanských: např. rus. botanický název boligolov, stč. název osoby močihub, charv. název osoby kalivoda. Morfologická charakteristika složeniny se nemusela shodovat s morfologickou charakteristikou zadního členu.

Ve staré češtině, zřejmě obdobně jako v jiných starých slovanských jazycích, měl však tento typ periferní povahu, protože mu silně konkurovaly složeniny ze stejných komponentů, avšak řazených v opačném sledu S-K-V: kolomaz’, nocleh. U nich býval konektem kmenotvorný vokál prvního členu, často ovšem pozměněný hláskovými změnami. V původním znění byl zachován jen u o-kmenů (zloděj), kdežto u původních a-kmenů dalo krátké kmenotvorné a už v praslovanštině rovněž o (stsl. vodonosъ). Po j došlo k praslovanské přehlásce o > e (vojevoda), krátké kmenotvorné u dalo ъ (stč. medvěd’), krátké i pak ь (stč. nocleh). Konsonantické kmeny mívaly konekty analogické s kmeny vokalickými (stč. kolomaz’). Konekt tedy už měl ke kmeni nejednoznačný vztah.

[148]Protože v obou uvedených typech kompozit šlo o spojení dvou prostých kmenů bez dalších formantů, nebylo nijak možno naznačit jejich vzájemný vztah. Ten také býval různý: jmenný komponent mohl vyjadřovat patiens děje pojmenovaného komponentem verbálním (medvěd’, kalivod), neživého nositele děje (listopad, bolehlav) nebo okolnost děje, locus (nocleh), prostředek (kolovrat) apod. Z toho plyne, že stěží lze mluvit o vyjádření nějakého syntaktického vztahu mezi členy kompozita, nýbrž že tu jde o pojmenování některého z participantů vyplývajících z intencí slovesného děje. Třídění kompozit podle větných členů na základě jejich transformace v propoziční strukturu není tedy, aspoň pro starou dobu, ničím opodstatněné. Sémanticky jde u obou těchto typů kompozit o vyjádření vztahu substance a děje:

LIST-O-PAD-ø: nulová koncovka – substance,
slovesný kořen PAD – děj „padání“, příznak této substance,
O – konekt,
LIST – substantivní kořen vyjadřující jediného obligatorního participanta děje „padání“ 

BOL-E-HLAV-ø: nulová koncovka – substance netotožná se substantivem hlava (které má morfologickou charakteristiku -a),
E – konekt,
BOL – kořen slovesa boleti (které má dva možné participanty),
HLAV – vyjádření jednoho z možných participantů, tedy úhrnem: substance charakterizovaná dějovým příznakem „bolení“, jehož jeden z možných participantů je vyjádřen substantivním základem hlav-.

V těchto případech obsahují kompozita více informace než deriváty: derivovaná substantiva vyjadřují jen dvoučlennou strukturu:

např. MAZ-ø: substance určená vztahem k ději mazat,
ale KOL-O-MAZ-ø: substance určená vztahem k ději mazat, jehož jeden z možných participantů je vyjádřen substantivním základem kol-.

Rozdíl v množství informace mezi deriváty a kompozity je tedy zřejmý. Položme si však otázku, jaký je rozdíl mezi oběma konkurenčními typy kompozit, tzn. V-K-S a S-K-V. Vidíme, že co do množství informace je nepodstatný, ovšem jen v takovém případě, jestliže morfologická charakteristika druhého členu v kompozitech V-K-S (bolehlav) je odlišná od morfologické charakteristiky samostatného substantiva reprezentujícího druhý základ (hlavø × hlava). [149]Jestliže tomu tak není (např. u typu lomikámen), je informační hodnota pojmenování snížena diferencí mezi předpokládaným původním lexikálním významem samostatného substantiva a mezi skutečným významem druhého členu složeniny: -kámen kámen. Protože taková je většina případů, leží patrně právě v tom příčina periferního postavení tohoto typu tzv. exocentrických kompozit.

I. Němec už před lety konstatoval, že periferní postavení pojmenovacího typu vede obecně k tomu, že se pak typ uplatňuje ve zvláštních podsystémech, jako v terminologii nebo ve vlastních jménech, popř. nese expresivní příznak.[3]

Typ V-i-S ve staré češtině tomuto Němcovu poznatku plně odpovídá: srov. terminologický prvek trativod, expresiva močihub „piják“, vydřiduch, pařibok, stulikep, pudivietr, rušikvas, zvedinos, třěščikrov. Staročeská vlastní jména navazují na dřívější, v podstatě ještě praslovanská jména jako Vladimír, Mstislav, Rostislav; Borivoj, Trpimir, Držislav; Kazimir. V tomto pojmenovacím okruhu byl typ zvlášť produktivní; kromě notorických osobních jmen, která nám posloužila za příklady, a dalších tohoto typu, jako Spytihněv, je ve staročeských pramenech doložena celá řada dalších, dnes neznámých, jako Vyždmihuba, Mstihlava, Kusibrod, Mstidruh, Studihrach, Solihrách, Chvaliboh, Ctiboh, Svědiroh, Pucibřuch, Smysliboj, Buřivoj, Vrativoj, Třibřuško, Pomnikvas, Strašikvas, Hubiles, Mazipes, Tlačisvět… Tento typ se reflektuje i ve jménech obyvatelských, např. Zbizubi, Pobivazci, Hřěšihlavi, Řěžihlavy…, Rušisvadov, Slaviborov…, Tvořihrázě, Přibihráz apod. Jména tohoto typu měla další osud charakteristický pro parasystémy, speciální soustavy existující na pozadí systémů základních. Jejich další vývoj spočíval v tom, že jednotlivé komponenty se začaly vzájemně kombinovat bez ohledu na jejich sémantiku: Sudivlad, Sudiroh, Podivoj, Sudivoj, Střezivoj, Kazirub, Spytimír, Vratižír, Hladimor, Vladislav, Borislav, Bořihněv apod. Ve službách terminologie se náš typ kromě uzuálních prvků, jako např. trativod, uplatnil v četných individuálních kreacích Klaretových, jako hudivarhan, kladinoh, lščiroh, dščirad(a), hladinoh, hladihlav, lapikus, slučiřěč…

Už raná staročeská formace bolehlav signalizovala, že konekt nemusel být pouze i-ový. Ve staré češtině 14. století se objevuje kompozitum kratochvíle s konektem -o-. Je to ovšem nepochybný raný kalk něm. Kurzweil. Jeho uzuálnost dokládají četné derivace: kratochvíle, kratochvíliti, kratochvilný, kratochvilník, kratochvilnicě. Spontánní vznik lze předpokládat u termínů vrtohlav a pasořit. Stejný konekt má i množství umělých Klaretových výtvorů: zpěvohlas, svazořěč, sběrohvězd, matonoh (název rostliny), střělobok, střelokoň a dále propria Lubosváři, Střělokluci//Střělokluky, Kratonohy, Trpoměchy, Sčipoklasy, Praskolesy. Husovým výtvorem je zase expresivum kydochlév. (Mnoho formově shodných Klaretových výtvorů sémanticky našemu typu neodpovídá: běhohvězd(a), [150]mluvokrása, běhoměsiec, rodokmen, dunovietr: druhý člen je tu přímým pojmenováním, první vyjadřuje jeho vztah k ději: např. dunovietr je vítr, jehož příznakem je děj pojmenovaný slovesem dunu dunúti. Jde tedy o kompozita endogenní.)

Výjimečná jsou staročeská apelativní kompozita typu V-K-S s nulovým konektem: neznaboh (doložené od dob Štítného; jeho forma odpovídá do značné míry předpokládanému výchozímu stavu, tzn. první člen je slovesný kořen, ale protože jde o sloveso a-kmenové, neuplatňuje se konekt -i-, podobně jako u řady vlastních jmen osob; druhý člen je sice morfologicky totožný s fundujícím substantivem bóh, je však od něho odlišen délkou kořenného vokálu).

Uvedli jsme už, že konekt -i-, který připomínal zakončení imperativu, vyvolal v život podtyp bez konektu, jehož první část se shodovala s imperativními formami i novotvary. Patří sem např. varianty stulkep (//stulikep) a Kalvoda (//Kalivoda) a dále expresivní apelativa valtruba, bijpalicě, lupskříně, lupkámen, duspivo, kalk spalobět. Vlastní jména osobní jako Melhuba, Držkraj, Stavboj, Vyvlečmaso, Vařmaso, Jězmaso, Pišpivo, Stavklas, Bransúd. Na nich jsou založena toponyma typu Mrsklesi, Podmylesy, Pobipsy, Poděbradi.

Pro střední dobu máme (u Veleslavína) nově doloženy např. termíny lomikámen, vijohlav (ale vijehlávek je doložen už u Klareta), střebivejce, kazimluv a expresivní pojmenování trubiroh.

Novem střední doby je rozšíření postupu kompozičně sufixačního. (Ojediněle jsme se s takovými případy setkávali i v době starší: třasořitka, pasobřušec.) Sufix má ve formacích struktury V-K-S obdobnou úlohu jako změna morfologické charakteristiky zadního členu: odlišit jeho sémantickou roli v kompozitu, jíž je vyjádření intence předního, verbálního členu, od jeho funkce pojmenovací. Doklady: střebíkrevka, třasořitek.

Také materiál z Komenského[4] svědčí o obdobném stavu: nově doloženými expresivy jsou močihuba, pudivítr, třeštihlav, odlišný konekt se objevuje v sufixálním kompozitu střebokrevka.

V Tomsově slovníku[5] nenacházíme kompozita našeho typu, která by nebyla doložena už dříve. Zdá se však, že lépe než Tomsa obráží skutečný stav na počátku obrození slovník Dobrovského.[6] Je ještě prost výsledků voluntaristického novotvoření charakteristického pro následující generaci, přitom však čerpá z jazyka živého (kdežto Tomsa se patrně opírá o historický materiál, hlavně o Veleslavína). Dobrovský přináší svědectví o živosti tohoto typu při vytváření expresi [151]v lidovém úzu novými doklady jako hryzikůrka, kazisvět, lomihnát, mastihuba, mastikulka, pletikoš, pletinoha, šaliplachta, vydřiduch a řadou dalších. Častá jsou zde kompozita bez konektu, jejichž první část je totožná s tvarem imperativu: češpivo, hřešpytel, lupkamen, močbuba, otevřhuba, slombidlo//zlombidlo, tlučhuba. Restrukturační tendence směřující k tomuto stavu jsou mnohem starší: varianty vlastních jmen Držkraj a Držslav (vedle Držikraj a Držislav) jsou doloženy už v 13. století. Je to pochopitelné, později by verbální kořen spojený se zadním členem konektem -i- nemusel ve všech případech být ztotožňován s imperativní formou. O stálé živosti typu na začátku 19. století svědčí okolnost, že verbální komponenty se objevují i v prefigované podobě (vydřiduch, slombidlo).

U Dobrovského nacházíme kromě toho také několik dalších kompozit našeho typu s konektem -o-: kolohnát (nepochybně ovšem starší provenience), kolozub, vrtoduch a vrtohlav. Sufixální kompozita jsou zde nepočetná: krutohlávek, pasořítek, třasořítek. (O kompozitech všech těchto typů v době starší a střední pojednává souhrnně také G. Niggemannová.[7])

Novočeským materiálem je potvrzen předpoklad produktivity expresiv dedukovaný z materiálu Dobrovského: objevují se nové složeniny, jejichž přední člen představuje prefigovaný slovesný základ: odřihost, utřinos, vydřiduch… Jsou doloženy i početné nové formace s první částí v imperativní formě: držgrešle, lamželezo, strašpytel, otevřhuba, tlučhuba, melhuba, vařbuchta… Nově jsou doloženy také ojedinělé formace bez konektu (matlafous, přetrhdílo). Jde vesměs o pojmenování osob. Do terminologických okruhů patří jen kompozitum kratiknot.

V podrobném popisu novočeského stavu[8] se uvádějí nadto nové formace stejného složení i sledu komponentů, ale odlišné sémantiky: typ svítiplyn. Jde o pojmenování substance (plyn) a její charakteristiku pomocí statického dějového příznaku, tedy o kompozitum endogenní. K tomuto typu patří např. termíny vratiprst, vratipeň, vratiráhno, vratiplachta. Expresivní pojmenování ježibaba je zřejmě výsledkem restrukturace starého spojení jezě baba.[9] Tato skutečnost ovšem potvrzuje jistou živost typu i v době nové. Uplatňují se i v nespisovné slovní zásobě (pršiplášť).

Neobjevují se však už nové formace s jinými konekty, tj. e a o. Periferní postavení mají také útvary kompozičně-sufixální (kazirodec, třasořitka, kulihrášek).

Od střední doby jsme tu přestali sledovat vývoj vlastních osobních jmen našeho typu. To proto, že se právě ona nejdůsledněji zformovala v parasystém. Tato [152]skutečnost se zprvu projevovala volnou kombinovatelností komponentů tohoto typu bez ohledu na sémantiku (Bořislav, Bořihněv, Kazirub, Mstibor, Brodislav). V další fázi pak vzájemnou kombinovatelností komponentů rozdílných typů složených osobních jmen (tj. typu Bořivoj a typu Jaroslav). Tak vznikala vlastní jména jako Miroslav, Miloslav, Jaromír, Drahoslav, Dobromil, Lubomír, Chleboslav, Blahoslav apod. Tvoření místních jmen tohoto typu bylo však ve střední době už neproduktivní.

Z našeho pozorování substantivních kompozit složení V-K-S vyplývá jednak poznatek, že konekt -i-, původně téměř monopolně spojující obě části složeniny, není od původu imperativní koncovka: některá staročeská propria ukazují, že slovesné základy vokalického vyznění vstupovaly do složenin bez konektu (Ubyněga, Sbramír). Brzy mu v omezené míře začaly konkurovat konekty jiné, -e- (bolehlav), -o- (kratochvíle) a -ø- (neznaboh). S imperativním tvarem však sekundárně začal být ztotožňován a to vedlo k vzniku podtypu s nulovým konektem (tlučhuba). Flektivní tvar jako součást kompozita se vyskytuje kromě toho i u složenin s první částí substantivní (knihtisk); v obou těchto případech jde o tvar s koncovkou nulovou. Patrně se proto můžeme odhodlat označovat jak typ tlučhuba, tak knihtisk za kompozita s nulovým konektem.

Dále nám tento diachronní pohled stvrzuje objektivní existenci a chování tzv. parasystému v slovotvorném plánu. Parasystém se nám jeví jako sekundární soustava vzniklá na pozadí základního systému nocionálních apelativ, která využívá periferních prostředků a postupů (často také formantů, které v systému nocionálních apelativ už ztratily svou produktivitu) k tvoření speciálních okruhů pojmenování: proprií, terminologických prvků a názvů expresivně zabarvených. Tento poznatek je ovšem nenový: poprvé jej zformuloval už před čtvrtstoletím Igor Němec;[10] naše pozorování mu s potěšením dává plně za pravdu.


[1] Např. E. Dickenmann, Untersuchungen über die Nominalkomposition im Russischen, Leipzig 1934, s. 347–367.

[2] J. Pleskalová, Nejstarší typy českých složených antroponym, SPFFBU, A 41, 1993, s. 87–98.

[3] I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Praha 1980, s. 73 aj.

[4] Podle svědectví slovníku H. Rösela Wörterbuch zu den tschechischen Schriften des J. A. Comenius, Münster 1983.

[5] F. Tomsa, Neuestes ausführliches und vollständiges böhmisch-deutsches Nationallexikon oder Wörterbuch, Praha 1807.

[6] J. Dobrovský, Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, II, Praha 1821.

[7] G. Niggemann, Untersuchungen zur Nominalkomposition im Tschechischen. Vom Alttschechischen bis zum 17. Jahrhundert. Münster 1986, s. 51–55.

[8] Mluvnice češtiny I, Praha 1986, s. 459.

[9] I. Němec a kol., Slova a dějiny, Praha 1980, s. 280.

[10] I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 3, s. 147-152

Předchozí Pavel Jančák: Jazykové svědectví o původu českého osídlení na Střelínsku u Vratislavi

Následující Karel Kučera: Několik kvantitativních charakteristik slovní zásoby Labyrintu světa a ráje srdce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1