Časopis Naše řeč
en cz

44. a 45. ročník časopisu Český jazyk a literatura

Jiřina Zourková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Podobně jako v minulosti (NŘ 77, 1994, s. 208–210) chceme naše čtenáře informovat o obsahu jazykové složky časopisu věnovaného učitelům češtiny na základním a středním stupni našich škol.

Ve 44. ročníku (1993–1994) se J. Novotný ve svém článku Valenční syntax a jazykové povědomí žáků (č. 1–2, s. 6–13) zabývá vyučováním valenční syntaxe ve škole. Na základě podrobně zpracovaného výzkumu žáků třetích tříd ZŠ dospívá k závěru, že žáci mají její principy uloženy ve svém jazykovém povědomí a její výuka by pro ně měla být v mnohém přirozenější než tradiční pojetí syntaxe.

V. Staněk, autor publikací zabývajících se stylistikou, v příspěvku Poznámky k úrovni odborného stylu v dnešní písemné praxi (č. 1–2, s. 18–27) shrnuje základní rysy odborných písemných projevů včetně opakujících se nedostatků a neobratností (nevhodné užívání pasiva zvratného a opisného, dvojsmyslné stylizace, užívání módních slov atd.). Na základě praktických ukázek poukazuje na to, že odborný styl má své zvláštní jazykové prostředky, kterých je třeba vhodně využívat.

[154]Na otázku existence, či neexistence mluvy mládeže se snaží nalézt odpověď A. Jaklová ve svém příspěvku Existuje mluva mládeže? (č. 3–4, s. 54–57). Autorka uvádí dvojí princip, který se uplatňuje při výzkumu řečové činnosti mládeže; zabývá se i základními rysy, které charakterizují mluvu mládeže. Za velice důležitý faktor při podávání komplexního obrazu této mluvy autorka považuje přihlédnutí k sociální a psychické stránce mladého člověka. Ve svém dalším příspěvku Mění se studentský slang? (č. 5–6, s. 117–121) tato autorka konfrontuje studentskou mluvu současnou, mluvu zhruba z období 1973–1976 a předválečný studentský slang (J. Žák, Študáci a kantoři, 1937). Porovnávání tohoto jazykového materiálu (více než 800 slangových pojmenování) potvrdilo, že nejcharakterističtějším rysem studentského slangu je jeho silná proměnlivost, a to jak v čase, tak i ve skupině uživatelů.

Komunikaci v rámci současné rodiny je věnován příspěvek S. Pastyříka Zhrubění rodinné komunikace – smutný znak současnosti (č. 3–4, s. 69–72). Na základě výzkumu hypokoristik, který prováděla katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové, autor dospěl k nepříliš potěšujícímu závěru. V rámci komunikování uvnitř rodiny dochází ke značnému užívání vulgarismů, a to nejen mezi sourozenci navzájem, ale i – což je zarážející – ze strany rodičů vůči dětem.

Příspěvek Řeč a metařeč ve vyučování češtině (č. 5–6, s. 113–117) přednesla M. Čechová na olomoucké konferenci Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Autorka se v něm zabývá komunikačním principem ve výuce mateřského jazyka, z tohoto hlediska si všímá negativního působení značné feminizace v našich školách. Jako zásadní rys komunikování učitel – žák lze uvést to, že řeč i metařeč učitelů a žáků by měla být funkčně stylově a útvarově rozmanitá, odpovídající dané situaci.

Se změnami v tvarosloví, které se staly součástí Pravidel českého pravopisu, ve stati Tvarosloví v nových školních Pravidlech českého pravopisu (č. 7–8, s. 145–152) seznamuje učitelskou veřejnost O. Martincová. Autorka vysvětluje, proč se v Pravidlech 1993 vyskytují dříve nekodifikované varianty, a uvádí přehled základních rozdílů v oblasti tvarosloví mezi předchozími Pravidly (17. vydání, 1988) a Pravidly současnými (1993).

Výuce jazyků věnuje pozornost M. Čechová ve stati O potřebě integrace komunikační a systémové jazykové výuky (č. 7–8, s. 158–162). Řešením tohoto problému je podle autorky komunikačně funkční a systémový přístup, který se opírá o gramatické a lexikální vzdělávání. M. Těšitelová ve svém příspěvku K využití kvantitativních charakteristik při vyučování českému jazyku (č. 7–8, s. 162–168) ukazuje, jak je možno využít těchto charakteristik nejen při výuce mateřského jazyka, ale i při tvorbě učebnic. Autorka vychází z českého frekvenčního slovníku (J. Jelínek, J. V. Bečka, M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961) a uvádí deset nejčastěji se vyskytujících slov, a to jak v projevech mluvených, tak psaných.

Významnému prostředku stručného vyjadřování, který je charakteristický pro funkční styl odborný a administrativní, se ve stati Několik poznámek k syntaktické kondenzaci (č. 9–10, s. 196–201) věnuje E. Hošnová. Autorka upozorňuje na nedostatky [155]různých případů syntaktické kondenzace (záměna přídavných jmen slovesných a dějových, kumulace podstatných jmen slovesných atd.), kterým je nutno věnovat pozornost při výuce českého jazyka a slohu na základních a středních školách.

P. Hauser ve stati Předseda versus starosta (č. 9–10, s. 224–226) věnuje pozornost volbě vzorového slova pro skloňování podstatných jmen rodu mužského s koncovkou -a v 1. pádě jednotného čísla. Zabývá se slovotvornou povahou slov v tomto skloňovacím typu, kterou představuje trojice předseda – starosta – hrdina. Autor zároveň upozorňuje na to, že při výběru vzorového jména je třeba zachovat jednotu v učebnicích a školních příručkách.

Ve 45. ročníku ČJL (1994–1995) J. Hrbáček v příspěvku K metodice jazykového (zvl. syntaktického) rozboru (č. 1–2, s. 1–7) obhajuje požadavek komplexnosti a všestrannosti jazykových rozborů oproti tradičním rozborům slovním a větným. Autor uvádí tři fáze syntaktického rozboru (rozbor komunikačního aktu, obsahový rozbor projevu, jazykový rozbor), které odpovídají třem rovinám dnešního pojetí syntaxe (syntax promluvového celku, syntax promluvy, syntax věty); značnou pozornost věnuje třetí fázi, tj. jazykovému rozboru, kde vysvětluje pojmy jako promluvové úseky, výpovědní bloky, výpovědní spojení. Při rozboru jednotlivých výpovědí (vět), na což se omezuje rozbor tradiční, autor upozorňuje na to, že ve školní praxi je z určování větných členů učiněna mechanická a samoúčelná záležitost a není věnována dostatečná pozornost vztahové problematice věty. Zároveň podotýká, že metoda komplexního rozboru je podstatně náročnější, a to jak pro žáky, tak i pro učitele. Zde je třeba uvést, že J. Hrbáček je autorem práce Nárys textové syntaxe spisovné češtiny (Trizonia, Praha 1994). Tuto publikaci v příspěvku První česká monografie o textové syntaxi (č. 3–4, s. 87–90) recenzovala E. Hošnová.

Kolektiv autorů (O. Uličný, I. Nebeská, K. Šebesta, J. Šlédrová) se ve stati Pokus o integrované osnovy češtiny v občanské škole (č. 1–2, s. 28–36) zabývá návrhem osnov českého jazyka a literatury, který zahrnuje jednak standardní učivo pro 6.–9. ročník, jednak učivo rozšířené, které je určeno nižším ročníkům gymnázií. Tyto osnovy se od posledních liší komplexnějším pojetím komunikační výchovy, jejíž součástí se stala i slohová výuka, a jazyková výchova byla obohacena o nové pojmy a didaktické postupy.

I. Svobodová v příspěvku O přijímacích zkouškách na gymnázia (č. 5–6, s. 28– 36) hodnotí tři přijímací testy z českého jazyka, které byly otištěny v Magazínu Mladé fronty DNES (č. 18, z 5. 5. 1994). Autorka konstatuje, že součástí přijímacích testů se staly jevy okrajové, značně náročné a takové, jejichž řešení je sporné. Tuto situaci je možné zlepšit neustálým kontaktem mezi vyučujícími základních a středních škol.

V příspěvku Postup při tvorbě odborného textu (č. 7–8, s. 156–162) se M. Čechová opírá o své bohaté zkušenosti s vedením studentských prací. Považuje za nutné učit nejen technice, ale i metodám vědecké práce včetně výstavby a stylizace odborného projevu. Jako pomůcku autorka uvádí základní body, kterými je možno se řídit při tvorbě odborné práce.

Základním problémem, kterým se ve stati Jsou k sobě učitelé a žáci zdvořilí? (č. 9–10, s. 202–209) zabývá J. Hoffmannová, je vztah zdvořilosti a porozumění mezi [156]učiteli a žáky. Vztah zdvořilosti a nezdvořilosti je značně rozporuplný, některé výrazové prostředky mohou být považovány v různých kontextech jednou za zdvořilé, jindy naopak. Autorka formuluje základní požadavky zdvořilého projevu, věnuje pozornost rozlišení zdvořilých a nezdvořilých projevů, poměru zdvořilosti a upřímnosti a uvádí nejfrekventovanější prostředky řečové etikety.

Jak je vidět, časopis Český jazyk a literatura je významným přínosem nejen pro učitele češtiny, ale i pro odborníky-bohemisty tím, že reaguje na aktuální otázky jak metodické, tak odborné povahy.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 3, s. 153-156

Předchozí Zdeňka Kavková: Rozumět jazyku

Následující Zdeňka Hladká: Lexikografie dnes a zítra

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1