Lexikografie dnes a zítra

Zdeňka Hladká

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Slovníky různých typů jsou potřebné každému kulturnímu člověku, jejich kvalita i množství vypovídají o úrovni dané společnosti. České slovníkářství má tradice, za něž se nemusí stydět. Lze proto jen uvítat, že v letošním roce vyšla příručka podávající nástin současného stavu základních odvětví české lexikografické teorie i praxe.

Manuál lexikografie (eds. František Čermák – Renata Blatná. Nakladatelství a vydavatelství H & H, Praha 1995, 283 s.) je kolektivním dílem, na němž se podíleli přední odborníci z jednotlivých oblastí českého slovníkářství. Autoři se nesnažili o vyčerpávající rozbor problematiky určitého odvětví lexikografie ani o předložení podrobného návodu k sestavení konkrétních typů slovníků; pokusili se na základě svých poznatků a zkušeností postihnout, co je pro danou oblast slovníkářské práce podstatné a specifické, z jakých kritérií a zásad se v ní dnes vychází (na pozadí srovnání s teorií a praxí lexikografie světové), na jaká úskalí se naráží, jaké jsou tendence a perspektivy jejího dalšího vývoje.

Kniha je rozdělena do 11 samostatně koncipovaných kapitol, z nichž každá je doplněna detailní bibliografií. Protože jde o práci v zásadě kompendiálního charakteru, nezdá se účelné polemizovat s jednotlivými uváděnými teoretickými názory, přestože by se to na některých místech nabízelo (ostatně jistá prospěšná polemika je obsažena v díle samém, neboť některé problémy nastiňují jednotliví autoři z rozdílných úhlů pohledu). Omezíme se jen na několik poznámek převážně informativního charakteru.

Vstupní kapitola knihy, zpracovaná předním českým lexikologem a lexikografem J. Filipcem, pokrývá v podstatě teorii a praxi lexikografie tradiční. Hlavní pozornost je v ní věnována problematice vytváření jednojazyčného slovníku výkladového, který je vždy základním produktem lexikografického úsilí své doby. Protože problémy spojené se sestavováním výkladového slovníku jsou v lexikografii namnoze univerzální, vytváří kapitola vhodné východisko pro všechna následující pojednání. Vzhledem ke svému zobecňujícímu charakteru se částečně překrývá s rovněž obecně pojatými výklady 3. a 4. kapitoly, jejichž autory jsou editoři příručky.

[157]R. Blatná v kapitole Metajazyk v lexikografii charakterizuje podstatu metajazyka v lingvistice a v lexikografii zvlášť, naznačuje jednotlivé etapy i různé metody významového popisu, seznamuje s různými typy slovníkových definic a s jejich využíváním v tradicích české i zahraniční lexikografie. Snaží se shrnout podmínky, které by měl výklad významu v optimálním případě splňovat, a zároveň upozorňuje na problémy, na něž lexikografovo úsilí v konkrétních případech naráží. Za důležité lze považovat zejména autorčino zdůraznění nutnosti odrazu pragmatické složky v slovníkových definicích významu.

Zaměření kapitoly Pragmatika a syntagmatika slovníku z pera F. Čermáka lze vyčíst z jejího podtitulu: Možnosti a výhledy. Autor na obecně pojatém hesle výkladového slovníku probírá zejména ty problémy, kterých si dosavadní lexikografická praxe málo všímala. Pozornost věnuje už samému výběru lexikálního materiálu pro výkladový slovník. Zdůrazňuje potřebu vyváženého čerpání z celého jazyka a s tím spojenou nutnost zrušení restrikce dané spisovností. Čermákův požadavek na vytvoření slovníku skutečně deskriptivního, zahrnujícího rovnoprávně psanou i mluvenou složku slovní zásoby národního jazyka a odrážejícího skutečný úzus, je zajisté zcela oprávněný a nutný, principiální odsouzení kodifikační tradice, považované autorem za přežitek deformující přirozený vývoj jazyka (s. 96), však podle našeho názoru vychází z poněkud apriorního vidění problematiky.

Ze zdůrazněných otázek jmenujme ještě např. zpracování valence ve slovnících. Čermák poukazuje na nutnost zohlednění valence v podstatě u všech druhů slov. Dále upozorňuje na častěji uváděný, v praxi však ne vždy dodržovaný požadavek explicitního lišení valence u jednotlivých významů polysémních slov. Naznačuje také nutnost zamyslet se nad bezpříznakovým přirozeným sledem výčtu valencí u mnohovalenčních lexikálních jednotek apod. Velmi důležitý je požadavek adekvátního vystižení tzv. sémantiky kontextu, tj. zaznamenání sémantické náplně valenčních pozic. Jde v podstatě o zachycení kolokační sémantiky, které si dosavadní slovníkářská praxe všímala jen nesystematicky (preciznější zpracování této oblasti umožní využití korpusových dat).

F. Čermák se na Manuálu lexikografie podílel autorsky ještě třemi kapitolami zpracovávajícími problematiku speciálních lexikografických oblastí: počítačové lexikografie, frazeografie a překladové lexikografie. Zaměřme se alespoň na první z nich. (Konkrétní fakta o využití počítačové techniky v lingvistice jsou totiž více než potřebná, neboť diskuse vedené pouze v obecné rovině vedou často ke zbytečným polemikám.)

Autor seznamuje čtenáře se základními vzájemně se doprovázejícími pojmy komputační a korpusová lexikografie. Vyzdvihuje přednosti počítačové práce s mnohamilionovými daty, mající předpoklad zpřesnit lingvistické poznání. Podává charakteristiku počítačových korpusů různých typů, popisuje metody jejich vytváření, přibližuje základní formy korpusových dat (texty, textové databáze, konkordance a lexikální databáze). Hovoří o softwarových programových nástrojích potřebných pro lexikologicko-lexikografickou analýzu (v těchto pasážích je výklad samozřejmě pro laika méně přístupný, základní představu však poskytne každému). V závěru kapitoly se autor věnuje využití počítačově zpracovaných korpusových dat (produktem komputační a korpusové lingvistiky může být např. výkladový slovník). Domníváme se, že některé naznačené [158]cíle zůstávají zatím v rovině optimistických představ, neboť konkrétní praxe dosud naráží na mnoho problémů. Potěšující pravdou však je, že elektronické slovníky jsou už dnes ve světě realitou a jejich kvalita a možnosti bezesporu narůstají.

Příručka podává přehlednou informaci ještě o řadě dalších speciálních odvětví současné lexikografické praxe. S. Machová se věnuje např. problematice terminografie (lexikografie zabývající se odborným názvoslovím), jejíž specifičnost je dána především nutností bezprostřední spolupráce s nelingvistickými obory. Autorka si všímá primárního problému vymezení oblasti termínů v rámci slovní zásoby (neopomíjí ani otázku hodnocení slangových termínů) i zvláštností jejich slovníkového zpracování. V souvislosti s perspektivami terminografie připomíná také současný trend vytváření počítačových (pokud možno mezinárodních) terminologických databank.

Lexikografickou oblast, k jejímuž velkému rozvoji došlo v posledních 20–30 letech, tj. lexikografii onomastickou, přibližuje ve svém poněkud teoretičtěji zaměřeném příspěvku R. Šrámek. Výklad se vedle obecného nastínění současného pojetí vlastních jmen věnuje především problému formulování slovníkového hesla v onymických slovnících (jednou ze zásadních otázek je zde lemmatizace materiálu) a problematice výkladu vlastních jmen. Autor zdůrazňuje propojení obecné onomastické teorie s lexikografickou aplikací. Za velmi účelný považujeme chronologicky uspořádaný přehled nejvýznamnějších českých děl z oblasti onomastické lexikografie, zařazený v závěru kapitoly před běžnou bibliografii.

S diachronní lexikografií seznamuje kapitola zpracovaná I. Němcem. Autor vychází z problematiky obecně lexikografické a detailně se pak věnuje specifikům lexikografie diachronní. Místy náročnější výklady jsou zprůhledňovány řadou konkrétních příkladů, odrážejících autorovy zkušenosti z práce na Staročeském slovníku. Závěrečná část pojednání je věnována jevům v dané oblasti lexikografie opomíjeným (na řadu z nich z hlediska synchronní lexikografie upozorňuje též F. Čermák). Také Němec zdůrazňuje např. potřebu komplexního zpracování valence a připomíná, že právě diachronní lexikografie teoretické hodnoty spojitelnosti přenesla do praxe (StčS např. zavedl cílevědomé rozlišování syntaktické a sémantické spojitelnosti). Autor se vyslovuje též k perspektivám a zatímním limitům využití počítačové techniky při zpracování historických slovníků.

Na kapitolu o diachronní lexikografii logicky navazuje pojednání od E. Havlové přinášející vhled do lexikografie etymologické. Autorka seznamuje s podstatou lingvistické disciplíny etymologie, s předmětem jejího zájmu i se specifickými pracovními metodami. Dále se věnuje výstupům etymologovy práce, především typologii a charakteru slovníků. Velmi důležitý je závěrečný přehled našich a zejména zahraničních etymologických slovníků, glosovaný krátkými hodnotícími poznámkami, které méně poučeným uživatelům mohou podstatně ulehčit orientaci v dané oblasti.

Příručku uzavírá výklad Z. Sochové věnovaný nářečním slovníkům. Autorka z charakteru nářečního lexika vyvozuje zvláštnosti lexikografického zpracování tohoto jazykového materiálu, uvádí typologii nářečních slovníků a popis metod jejich sestavování. Souhrnné pojednání o problémech nářeční lexikografie česká dialektologie dosud [159]citelně postrádala, lze tedy předpokládat, že bude tento příspěvek přijat s velkým zájmem.

Manuál lexikografie patří k pracím, které se snaží překročit hranice úzké odbornosti a zaměřit se i na širší čtenářskou obec. Editoři i celý autorský kolektiv si zaslouží uznání za to, že se jim podařilo podat informaci o současném stavu tak důležité oblasti aplikované lingvistiky, jakou je právě lexikografie, v relativní komplexnosti a přitom v čtenářsky velmi přijatelné formě. Nabízí se úvaha, zda by podobných užitečných prací nemohlo vznikat více.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 3, s. 156-159

Předchozí Jiřina Zourková: 44. a 45. ročník časopisu Český jazyk a literatura

Následující Olga Müllerová: K sedmdesátinám Zdeňka Hlavsy