Český jazyk a literatura 1991—1993

Eva Hošnová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po kratší odmlce začal opět v roce 1991 vycházet časopis Český jazyk a literatura. Ačkoliv základní rozvržení obsahu časopisu do jednotlivých rubrik zůstalo stejné (články jazykovědné a literárněvědné, rubriky Diskuse, Z praxe našich škol, Rozhledy a Literatura), značně se ve srovnání s předchozími ročníky rozšířil okruh diskutovaných problémů (články se zaměřují na všechny jazykové roviny včetně roviny textové a otázek stylových, na výuku nejen na českých školách, ale i na výuku češtiny v zahraničí apod.).

Velká pozornost byla zejména věnována pravopisu. Zabývá se jím především článek Z. Hlavsy – O. Martincové Nová Pravidla českého pravopisu (1991–1992, s. 49–54, 116–120), ve kterém se upozorňuje na změny oproti předešlé kodifikaci a zdůvodňuje se, proč k nim autoři nových Pravidel přistoupili. Zajímavý je i příspěvek M. Sedláčka Devadesát let od vydání prvních Pravidel českého pravopisu (1992– 1993, s. 1–8), který se týká geneze prvních Pravidel, hodnocení jejich obsahu i přístupu kodifikátorů k řešení pravopisných problémů (mimo jiné naznačuje i tehdejší rozpaky při počešťování pravopisu cizích slov, zejména při označování kvantity jejich samohlásek v příponách – tedy otázku aktuální dodnes) a ukazuje odpor veřejnosti, tolik připomínající diskuse, které proběhly nedávno při vydání školních Pravidel. Užitečné jsou články V. Staňka K úrovni pravopisu v současné veřejné praxi (1991–1992, s. 161–168) a S. Mülerové Průzkum pravopisné úrovně žáků 8. tříd ZŠ (1991–1992, s. 217–221), naznačující, které otázky jsou pro žáky a veřejnost nejobtížnější a kde by úprava kodifikace mohla s úspěchem napomoci lepšímu zvládnutí pravopisu. S. Mülerová např. konstatuje, že frekvence nejčastějších chyb v diktátech z r. 1964 a 1989 je totožná; pouze vzhledem k úpravám v kodifikaci úplně vymizel problém v psaní předložek s a z.

Z dalších příspěvků zaujme článek J. Filipce Využití lexikální zásoby a sémantiky při vyučování češtině (1991–1992, s. 153–161), zabývající se jednak vymezením pojmu slovo (lexém) jako jednotky jazykového systému a jako jednotky komunikační, jednak jeho stručnou charakteristikou v souvislosti s jednotlivými jazykovými rovinami. Nový pohled na charakteristiku základních syntaktických pojmů podává stať J. Hrbáčka Věta jednoduchá, věta složená a souvětí (1992–1993, s. 52–58), ve které autor vychází z kritiky definic pojmů věta jednoduchá, souvětí, souvětí souřadné a souvětí podřadné, podaných v našich mluvnicích a učebnicích, a navrhuje, aby vzhledem k tomu, že souvětí podřadné a tzv. souvětí souřadné jsou syntaktické útvary patřící k různým jazykovým rovinám, nebylo užíváno žádného zastřešujícího pojmu pro označení obou struktur. Pojem „souvětí“ je podle autorova názoru vhodný pro větné útvary polypredikativní, vícevýpovědní, ve kterých do syntaktických vztahů vstupují věty, zatímco pro útvary polypredikativní, avšak jednovýpovědní, v nichž do syntaktických vztahů vstupují slova a věty, navrhuje obnovit termín věta složená.

[209]Stranou pozornosti nezůstává ani problematika mluveného projevu. Na jeho formální stránku se zaměřuje článek J. Hůrkové Mluvní výchova a úloha tzv. mluvního vzorce (1992–1993, s. 9–13), charakteristikou mluvených projevů z hlediska opozic mluvenosti/psanosti, monologičnosti/dialogičnosti, veřejnosti/neveřejnosti, oficiálnosti/neoficiálnosti, adresnosti/neadresnosti, připravenosti/nepřipravenosti, spisovnosti/nespisovnosti, z hlediska funkcí (informativní, apelové, sebereprezentační) a z hlediska norem různých funkčních stylů, stylových postupů a žánrů se zabývá J. Hoffmannová v článku Veřejné mluvené projevy – specifičnost jejich produkce a recepce (1992–1993, s. 145–148).

Otázce uplatnění jazykových prostředků na výstavbě a vyznění smyslu uměleckého díla se věnuje M. Čechová v příspěvku Lexikální interpretace a jazykové rozbory (1991–1992, s. 213–216); funkci jazykových prostředků v literatuře pak na konkrétním materiálu analyzují A. Jedlička (Jazyk uměleckých děl z pohledu Karla Čapka, 1991–1992, s. 92–93), A. Debická-Šimonková (Jazyk a experimentální poezie, 1991–1992, s. 97–103; podává příklady z básnické sbírky J. Hiršala – B. Grögerové: JOB-BOJ) a J. Horák – O. Uličný (K jazyku a stylu dívčích próz Ivy Hercíkové, 1991–1992, s. 202–208).

Řada příspěvků se týká aktuálních otázek didaktických, souvisejících s diskutovanou školskou reformou, a otázek tvorby a přípravy nových učebnic českého jazyka.

M. Čechová se v diskusním příspěvku Návrh koncepce didaktiky češtiny (1992–1993, s. 132–139) zamýšlí nad hlavními okruhy problémů. Dochází k názoru, že těžiště výuky češtiny na základních a středních školách by mělo spočívat ve zdůraznění komunikačního přístupu, avšak zároveň bychom neměli rezignovat na výuku gramatiky. Tomuto cíli je nutno podřídit i přípravu studentů-budoucích češtinářů na vysokých školách. Tato příprava by měla být specializovaná vzhledem ke stupňům škol, na kterých budou absolventi působit, a měla by se především zaměřit na přípravu pro pedagogickou komunikaci a na studium ontogeneze řeči dětí a mládeže.

Příspěvky týkající se učebnic jsou orientovány jednak historicky, jednak na současný stav.

Rozbor obsahu učebnic J. A. Komenského Janua linguarum reserata, Janua linguarum reseratae Vestibulum a Orbis sensualium pictus podává N. Kvítková (Jazykové učebnice J. A. Komenského, 1991–1992, s. 145–149) a J. Kopecký (Komenského Škola hrou, 1992–1993, s. 145–148).

O připravovaných učebnicích češtiny pro základní školy informuje J. Hedvičáková (K tvorbě nových učebnic a k vyučování morfologii na základní škole, 1991–1992, s. 172–176; k tomu diskusní příspěvek M. Davida /K příspěvku K tvorbě nových učebnic a k vyučování morfologii na základní škole/, 1992–1993, s. 76), M. Marková (Ke skladbě v nových učebnicích pro základní školy, 1992–1993, s. 35–38; k tomu diskusní příspěvek E. Hošnové /Několik poznámek k diskusnímu příspěvku Milady Markové Ke skladbě v nových učebnicích pro základní školy/, 1992–1993, s. 223–225) a E. Hájková – I. Havlová (Pojetí vyučování slohu v připravovaných učebnicích pro ZŠ, 1991–1992, s. 224–227). Využít kvantitativních charakteristik při stanovení [210]obsahu výuky češtiny navrhuje M. Těšitelová (O pramenech k racionalizaci vyučování českému jazyku, 1992–1993, s. 201–206).

Širších, v současné době velice aktuálních otázek spisovné češtiny a její kodifikace, postavení obecné češtiny v současné komunikaci se týkají recenzní příspěvky F. Čermáka Jak češi mluví (ale méně už píšou), s. 177–179, a F. Daneše Čeština bez příkras a čeština v plné kráse (s. 180–183), zařazené v ročníku 1992–1993. S nimi pak volněji souvisí článek J. Sedláka Čeština výměškem (tamtéž, s. 183–184). Jubilea předních českých lingvistů jsou připomínána v osobně laděných medailoncích. Pozornosti si však především zaslouží vzpomínky A. Jedličky Ohlédnutí (1991–1992, s. 193–202) a K. Hausenblase O chybách lingvistových (1992–1993, s. 193–200).

Jak jsme již uvedli, širší zaměření časopisu se projevuje i v zařazení příspěvků zabývajících se výukou češtiny v zahraničí a problémy s ní spojenými (především nedostatkem vhodných učebnic pro výuku češtiny jako cizího jazyka). O situaci v Egyptě informuje F. Ondráš (Čeština v Egyptě, 1991–1992, s. 82–84), v Německu P. Mareš (S češtinou v zahraničí, 1991–1992, s. 131–136) a R. Zschärlichová (Čeština v nových spolkových zemích Německa, 1991–1992, s. 181–182), v Anglii D. Short (K problematice nových nároků na výuku češtiny na Londýnské univerzitě (zejména tzv. reading courses), 1992–1993, s. 68–71), v USA J. Steskal (Český jazyk na amerických univerzitách, 1992–1993, s. 139–140).

Časopis Český jazyk a literatura v uplynulých dvou letech plně obhájil potřebu své existence, protože nejenom vyplňuje mezeru v produkci periodik pro odborníky-bohemisty v praxi, nýbrž bezprostředně reaguje i na aktuální otázky a přináší řadu podnětů i pro teoretický výzkum.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 4, s. 208-210

Předchozí Pavla Valčáková: Sedadlo a jeho synonyma v češtině

Následující Jiří Kraus: Knížka o češtině opravdu každodenní