Časopis Naše řeč
en cz

Zmínit se, zmínit a reflexivní slovesa dicendi

Hana Prouzová

[Články]

(pdf)

-

Úvodem několik vět z denního tisku: Jak jsem již zmínil výše, spotřeba závisí na důchodu a na bohatství. – Pan Čalfa zmínil před časem možnost koalice. – Pouze Petr Král zmiňuje práce Emily Medkové v knize Fotografie v surrealismu. Nezvratné zmínit (něco) se vyskytuje vedle obvyklejšího zmínit se (že, … / o něčem), srov. Aleš Kuneš se zmínil, že sní o podstatnější expozici tvorby Emily Medkové. Ve své zprávě se J. Ruml zmínil o akci StB „Klín“. O těchto ústupcích se v sobotu zmínily ruské zdroje. Současně se zmiňuje i o nutnosti založit nadaci pro odškodnění českých obětí. Řekněme hned zkraje, že nezvratné zmínit něco se v jazyce neobjevuje nově (na rozdíl např. od uvažovat něco vedle původního jen uvažovat o něčem.)[1] Jako poněkud zastaralé, ale bez jakéhokoliv významového rozlišení je vedle zmínit se uvádí jak Slovník spisovného jazyka českého, tak starší Příruční slovník jazyka českého (a to v záporu, a tedy s genitivem záporovým), srov. Ani Thesa víc, ni Herkula nezmíním. Smíchu nebylo konce, a sestry Amaty už nikdo ani nezmínil. Levý Hradec … zmiňuje Kosmas při válce mezi Neklanem a Vlastislavem. V současné době jde tedy o využití staršího jazykového prostředku, který v jazyce existoval a existuje. Otázka je, proč se k němu dnešní uživatel stále častěji vrací. Než se pokusíme o odpověď, přiblížíme si v následujících řádcích toto sloveso z různých pohledů.

Sloveso zmínit se/zmínit (i ned. zmiňovat se/zmiňovat) se svým lexikálním významem řadí mezi slovesa označující mentální jevy, a to mezi slovesa mluvení (verba dicendi). Má význam ‚učinit zmínku, podotknout, poznamenat, připomenout‘. Slovesa mluvení, ať už základní, jako např. říci, povídat, sdělit, odpovědět, vyprávět, tak volněji se k nim řadící, jako jsou vyjádřit se, hlásit, slíbit a další, mají společný rys nejen po zmíněné už stránce obsahové (tj. vztahují se k duševní činnosti člověka), ale též po stránce formální, resp. formálněsyntaktické. Pravovalenční doplnění těchto sloves se primárně vyjadřuje vedlejší větou obsahovou s typickými spojovacími prostředky, zejména spojkou že: Řekl, že o tom neví. Sdělil nám, že mění místo. Slíbil, že nám pomůže a také Zmínil se, že se bude ženit. Vedle tohoto větného, explicitního vyjádření existují i způsoby vyjádření nevětného, nominálního charakteru. Výrazovým prostředkem tu je u některých sloves jméno ve 4. pádě (S acc) Sdělil svou adresu. Hlásili zpoždění vlaku, a také (i když méně běžné) Zmínil jeho zásluhy, u jiných substantivní výrazy v předložkových pádech, zejména v 6. pádě (o S loc) Mluvili o svých [120]dětech. Ministr informoval o návrhu zákona a běžné Karel se o jeho zásluhách nezmínil.

Do jaké míry má dvojice zmínit se – zmínit oporu v systému sloves dicendi? Předpokládejme, že tato dvojice představuje jednu lexikální jednotku, že tedy jde pouze o reflexivní nebo nereflexivní podobu slovesa. (O reflexivní n. nereflexivní podobě slovesa mluvíme tehdy, je-li jedna z nich pouhou formální variantou bez speciálního významového odlišení (jiného významového odstínu), jako je tomu např. u sloves spoléhat na něco, na někoho – spoléhat se s touž vazbou, podobně končit (se), začínat (se), dřít (se), nastydnout (se) aj.) Pak by pro srovnání přicházela v úvahu jen taková slovesa, která mohou mít při nezměněném lexikálním významu reflexivní i nereflexivní formu. (Zabýváme se zde vzhledem k analyzovanému zmínit se jen reflexivními slovesy s komponentem se.) Seznam takových sloves, který pořídil F. Štícha na základě excerpce ze SSJČ,[2] však žádné sloveso dicendi neobsahuje; znamenalo by to tedy, že reflexivní se není u sloves dicendi fakultativní, ale má naopak schopnost rozlišovat význam. Obecně totiž platí, že jakýkoli jiný více nebo méně vyhraněný významový odstín slovesa bývá doprovázen i změnou formální, např. právě změnou vazby, srov. už zmíněné uvažovat o něčem – uvažovat něco, nebo reflexivizací, spojenou ovšem rovněž se změnou vazby, srov. vázat něco – vázat se na někoho, řídit něco – řídit se něčím, u sloves dicendi např. přiznat něco – přiznat se k něčemu, vyjádřit něco – vyjádřit se o něčem, k něčemu, kde u zvratných podob je pozice S acc blokována zvratným se. Vznikají tak poměrně samostatná reflexivní slovesa, jinými slovy: mluvíme o lexikálním osamostatnění reflexivní podoby v reflexivní sloveso. (Je ovšem třeba říci, že hranice mezi samostatnými zvratnými slovesy a zvratnou podobou téhož slovesa není ostrá a mezi oběma existuje řada přechodných případů.)

Jako reflexivní slovesa dicendi hodnotíme vedle tzv. reflexiv tantunt (tj. sloves, která mají jen podobu reflexivní) jako ptát se, zeptat se, tázat se, přimlouvat se aj. (1) tzv. reflexiva reciproční jako dohodnout se, domluvit se, hádat se, radit se (o něčem) oproti dohodnout, domluvit, hádat, radit (něco); (2) slovesa, u nichž se zvratné se pociťuje dosud více n. méně zřetelně jako akuzativ zvratného zájmena, např. omluvit se (Omluvil se za neúčast – Omluvila jsem kolegu za neúčast), hájit se (Hájil se u soudu sám – Otce hájil známý advokát), hlásit se ‚přihlašovat se‘ (Hlásil se na brigádu – Na brigádu hlásil sebe a dva kamarády), prohlásit se (Karel se prohlásil vůdcem party – Karla prohlásili vůdcem party); (3) reflexiva, u nichž komponent se vyjadřuje jistou zaangažovanost, zainteresovanost (až zaujetí jako v případě prosit se, O to se tě prosit nebudu) [121]subjektu na ději. Sem by patřila slovesa jako vyjádřit se, vyslovit se, opakovat se, zpovídat se, děkovat se.

Stranou ponecháváme samozřejmě předponová slovesa typu (mluvit) – namluvit se do někoho i typu (hovořit) – rozhovořit se, v nichž zvratné se vyjadřuje spolu s předponou v prvním případě intenzitu děje, v druhém nějakou (zde počáteční) fázi děje.

Někdy se tato slovesa označují jako tzv. reflexiva zájmová. K nim můžeme volně řadit některá další slovesa jako přiznat se, doznat se; ta však podle našeho názoru už nemají pevný statut samostatných reflexivních sloves, lze je často považovat spíše za reflexivní podoby sloves přiznat, doznat. Přechodovost směrem k pouhé reflexivní podobě může signalizovat fakt, že někdy lze obou podob užít bez významového rozdílu (lze je tedy považovat za synonymní), jindy nikoli. Záleží tu zřejmě na okolnosti, zda subjekt těchto sloves a subjekt děje vyjádřeného dějovým substantivem v pozici doplnění je nebo není totožný. Při totožnosti obou subjektů, jde-li tedy o přiznání (doznání) vlastní, osobní účasti, viny apod., hodnotíme reflexivní přiznat se i nereflexivní přiznat jako synonymní; není podle nás významový rozdíl mezi Přiznal se, že tam byl a Přiznal, že tam byl, podobně Přiznal se k účasti, odpovědnosti, podvodu, vině, … a Přiznal účast, odpovědnost, … Nejsou-li oba subjekty totožné, užívá se pravidlem podoby nereflexivní, srov. jen Přiznal, že tento popis žádné dramatické převrácení ekonomie neobsahuje. Tento trend přiznal i ministr Dlouhý. Na sjezdu lékařské komory v Olomouci premiér poprvé přiznal, že reforma zdravotnictví byla polovičatá a bez koncepce. Vládní ekonomové přiznávají, že většina institucí nakupuje své technické vybavení právě ke konci roku. (Tomu odpovídá i charakteristika obou sloves v SSJČ, který rezervuje přiznávat se a doznávat se pouze pro „přiznání viny“.) Naši domněnku podporuje i tvrzení M. Hirschové, že tato slovesa v performativním užití, tedy nedokonavé přiznávat (se), doznávat (se), se liší pouze svými syntaktickými vlastnostmi, tedy Přiznávám se k spoluúčasti na machinacích a Přiznávám spoluúčast na machinacích. Za diskutabilní však považujeme druhou část jejího tvrzení, která má obecnější platnost, totiž že „podle našeho jazykového povědomí se … reflexivní a nereflexivní podoby (rozumí se těchto sloves – pozn. HP) užívá promiskue, ostatně mezi „pravdivým vyznáním nějaké skutečnosti“ a „přiznáním viny“ není ostrá hranice, proto tyto dva významové odstíny zvlášť nevydělujeme.“[3]

Podobně se chová i dvojice svěřit se – svěřit. Při zmíněné totožnosti obou subjektů je možné užít jak reflexivní, tak nereflexivní podoby, srov. Svěřila se mi, že se rozvádí. Svěřila se mi se svými obavami – Svěřila mi, že se rozvádí. Svěřila mi své obavy, kde se vedle rysu pouhého ‚předání informace‘ uplatňuje podle [122]našeho názoru též významový odstín společného sdílení nějakého stavu subjektu tímto subjektem a adresátem sdělení. Avšak jen Svěřila mi důvěrnou informaci, kde převládá rys pouhého ‚sdělení, předání informace‘. Podobně významově méně vyhraněné se jeví též zmínit se – zmínit, avšak na rozdíl od sloves sub (3) nevyjadřuje zde komponent se zainteresovanost subjektu na ději. Otázka pak je, zda můžeme současný stav užívání obou podob, resp. šířící se užívání podoby nezvratné považovat jen za důsledek této významové nevyhraněnosti, nebo zda existuje nějaká tendence „vyčlenit“ sloveso zmínit pro vyjadřování nějakého specifického významového odstínu reflexivního zmínit se. Podívejme se proto na obě slovesa i z pohledu větněsémantického.

V rovině větněsémantické výstavby je participantem slovesa zmínit se jako všech sloves dicendi ‚informace‘.[4] (Participantem rozumíme místo, pozici ve větě charakterizovanou určitou větněsémantickou rolí, funkcí plynoucí z významu slovesa.) ‚Informace‘ představuje myšlenkový obsah vnitřně rozčleněný, odpovídající po věcné stránce nikoli objektu (osoba, věc, …), ale celé komplexní „situaci“ (činnost, stav, změna stavu) vytvářené participanty a vztahy mezi nimi. Na rovině formálněsyntaktické výstavby odpovídá participantu ‚informace‘ pravovalenční doplnění (v terminologii větných členů „předmět“), které se, jak už jsme řekli úvodem, vyjadřuje primárně vedlejší větou obsahovou se spojkou že, srov. Zmínil se, že má nějaké rodinné problémy. Ta může být substituována podstatným jménem v 6. pádě Zmínil se o nějakých rodinných problémech. Uvedené věty jsou výrazem základní distinkce tohoto participantu, která představuje rozdíl mezi tím (l) „o kom (o čem) se mluví“ a tím (2) „co se (o tom) říká“, např. Karel se zmínil o svém plánu (1) a Karel se zmínil, že má v plánu přijet (2). Tento dvojí typ informace vystihujeme termíny syžet (1) a diktum (2). U slovesa zmínit se může být tedy informace jak syžetová Zmínit se o Ivanovi (1), tak i diktální Zmínil se, že se Ivan bude ženit (2); a to i v téže výpovědi zároveň, srov. Zmínil se o Ivanovi (1), že se bude ženit (2) i Zmínil se o tom, že se Ivan bude ženit. Sloveso zmínit se nepatří tedy jednoznačně ani do kategorie sloves syžetových, ale ani diktálních.

Poněkud jinak se chová nereflexivní zmínit; jistou roli tu hraje právě povaha participantu v pozici doplnění. Toto sloveso se totiž jeví jako primárně (ne-li výhradně) syžetové (alespoň podle dokladů, které máme k dispozici), srov. např. John Deutch pak výslovně zmínil Írán, Irák a Severní Koreu. Pane náměstku, vy jste tu nezmínil jednu věc … Prof. Knížák přitom zmínil pouhé dvě okrajové příhody více méně soukromého rázu. Oskar ve svém seriálu zmínil i další špinavé akce SIS, např. provokaci proti biskupu Balážovi (a též doklady uvedené už v úvodu). Jen výjimku představuje doklad Zákon o vysokých školách [123]se věnuje státním VŠ a o soukromých pouze zmiňuje, že jsou také možné. Zdá se tedy, že existuje jistá tendence užít nereflexivní zmínit (na rozdíl od zmínit se) jen v případech, kdy participant v pozici doplnění má po věcné stránce charakter objektu (nikoli situace), a je tedy na formálněsyntaktické rovině realizován substantivem v příslušném pádě, nikoli vedlejší větou se spojkou že. Zde pak vystupuje do popředí spíše významový odstín ‚uvést jako položku, jmenovat‘. Sloveso zmínit tedy v uvedených dokladech nepovažujeme za zcela nahodilé, spíše podle nás svědčí o jistém posunu v užívání reflexivní a nereflexivní podoby. Zda se naznačená tendence po rozlišení reflexivního zmínit se a nereflexivního zmínit v jazyce prosadí, ponecháváme už času a uživatelům jazyka samotným.


[1] K tomu srov. H. Prouzová, K užívání slovesa uvažovat, NŘ 68, 1985, s. 214–216.

[2] F. Štícha, K problematice významu slovesných reflexivních forem fakultativních, NŘ 58, 1975, s. 128.

[3] M. Hirschová, Česká verba dicenci v performativním užití, Univerzita Palackého, Olomouc 1988, s. 34.

[4] F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1983.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 3, s. 119-123

Předchozí Zdeněk Hlavsa: Právní texty a jazyková poradna

Následující Alena Černá: Kalostudnek a ti druzí (K počátkům české terminologie psychologické)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1