Právní texty a jazyková poradna
Zdeněk Hlavsa
[Články]
-
Je většinou známo, že podstatnou složkou práce našich bohemistů je činnost jazykově konzultační. Střediskem této činnosti je především jazyková poradna Ústavu pro jazyk český. Méně je asi známo, že se v posledních letech výrazně přesunula její náplň. Zatímco v minulosti se konzultací dožadovali převážně ti tazatelé, kteří si chtěli ověřit správnost některých jevů pravopisných a tvaroslovných, tj. jejich dotazy se týkaly kodifikace spisovné češtiny – často šlo o řešení rozporů mezi názorem učitele a rodičů nebo mezi územ, s kterým se setkal čtenář novin a posluchač televize nebo rozhlasu, a znalostmi, jež si přinesl ze školy –, nyní mají velký podíl na nich otázky týkající se významové stránky textů, jež bychom mohli souhrnně charakterizovat jako texty právní. Jde o zákony, vyhlášky, policejní protokoly, smlouvy, závěti a podobné dokumenty. Instituce i soukromé osoby očekávají od lingvistů, že jim poskytnou přesný a jednoznačný výklad smyslu, popř. i jiných významových vlastností určité formulace. Na tomto výkladu pak záleží, zda účastník nějakého sporu je v právu, nebo ne.
Takovéto konzultace mají vedle praktického účelu i zajímavý aspekt teoretický. Dnes středoškolské učebnice studentům předkládají komunikační schéma odvozené z teorie informace: autor (mluvčí, pisatel, podavatel, produktor), který chce předat určité sdělení příjemci (posluchači, čtenáři, adresátu, receptorovi), kóduje informaci, přičemž využívá znakového systému přijatého v daném jazykovém společenství; příjemce ji dekóduje a na základě tohoto systému připisuje sdělení určitý význam. Připouští se, že při přenosu sdělení často dochází k (obvykle malé) ztrátě části informace, ale příjemce dekódováním přesto dospívá k přibližně témuž smyslu, který chtěl autor prostřednictvím komunikačního kanálu předat.
Toto schéma může posloužit pro měření účinnosti technických zařízení nebo pro popis jednoduchých komunikačních situací v životě lidí. V mnoha případech – dokonce ve většině – se však s takovým pojetím nevystačí a skutečná mezilidská komunikace je daleko složitější. Receptor nepřijímá sdělení jako zcela nové, ale interpretuje informaci na základě svých předchozích vědomostí a představ o tématu (předpokladové báze). Zejména hromadné sdělovací prostředky počítají s rozsáhlým vědomostním kontextem: čtenář novin, posluchač rozhlasu, divák u televize navazuje na množství politických, ekonomických, kulturních a jiných znalostí, bez nichž je interpretace informace nemožná. Z tohoto kontextu může vyplynout i jisté očekávání; příjemce může předpokládat, co bude [116]obsahem sdělení, jakých argumentů bude použito, k jakým jazykovým prostředkům se autor uchýlí. (Proto se často soustřeďuje jen na některou část sdělení a jiné vnímá méně pozorně, až povrchně.) Aby komunikace byla úspěšná, je také nezbytné, aby příjemce byl ochoten „spolupracovat“ – v odborné literatuře se mluví o „principu kooperace“ –, aby vynaložil potřebné úsilí na interpretaci, opravdu se snažil dobrat smyslu sdělení a rozpoznat, co bylo autorovým záměrem.
Jako příklad lze uvést situaci, v níž politik přesvědčuje (v osobním kontaktu na mítinku nebo prostřednictvím např. televize) posluchače, aby mu dal ve volbách svůj hlas. Příjemce je schopen interpretovat smysl sdělení, jen pokud něco ví o mechanismu voleb, popř. o tom, kterou politickou stranu mluvčí reprezentuje a jaký je její program. Očekává, že to, co slyší, je pravdivé (např. údaje o ekonomické situaci státu a záměry, jak ji zlepšit), a pak je ochoten mluvčího vyslechnout a přijmout jeho sdělení jako hodné pozornosti. Může však také odmítnout spolupracovat např. proto, že mluvčího považuje za demagoga, lháře, nebo proto, že se mu nelíbí jazyková nebo neverbální stránka sdělení, zevnějšek mluvčího atd. Pak komunikaci nezahájí, nebo ji v jejím průběhu přeruší (odejde z mítinku, vypne televizor).
S tím vším, co jsme uvedli, autor počítá. Cílem sdělení tedy není informaci předat, ale spíše doplnit, potvrdit, popř. vyvrátit to, co příjemce ví a je ochoten považovat za relevantní (mluví se tu o principu relevance). Z těchto důvodů volí autor jistou komunikační strategii, která má přenos smyslu a záměru sdělení usnadnit. Je zřejmé, že volba strategie se řídí především tím, kdo je předpokládaným adresátem sdělení. Ukazuje se tedy, že mezi autorem a příjemcem – interpretem je poměrně složitý vztah a že věrné interpretaci autorova záměru mohou stát v cestě různé překážky.
Pokud jde o právní texty, zjišťujeme, že se od popsaného obecného schématu poněkud liší. Pokud jde o autora, ten nepočítá (nebo aspoň by neměl počítat) s velkým vědomostním kontextem, protože adresátem může být i občan s menším vzděláním. Také ten by měl být schopen právnímu textu porozumět, interpretovat jej ve smyslu autorova záměru – nejen odborník. Proto by takový text měl být jednoznačný a maximálně explicitní. Autor nesmí hřešit na to, že příjemce je normativní funkcí textu ke komunikaci a kooperaci v ní vlastně nucen, jinak by se mohl vydávat v nebezpečí postihu. Právní normu občan dodržovat musí. Zkušenost však učí, že příjemci nejde jen o to, aby text interpretoval správně, ale že v případě, kdy právní norma nevyhovuje jeho osobním zájmům (utrpěl by finanční ztrátu, nebo dokonce mu hrozil postih trestní), má tendenci – ať již bezděčnou, nebo vědomou – interpretovat text tak, aby to odpovídalo jeho prospěchu. Tím je princip kooperace narušen. V této situaci se pak obrací na jazykovou poradnu, aby jeho výklad podpořila a jeho vlastní [117]interpretaci prohlásila za správnou – začasté za jedinou správnou. („Příjemcem“ může být samozřejmě i právnická osoba, firma, právní zástupce firmy nebo občana; je-li tazatelem soud, dovolává se jazykovědné konzultace jako prostředník předkládající k posouzení rozdílné výklady podavatele a příjemce.)
Ale i lingvista je nepochybně jen jedním z interpretů. Jeho přístup by se však asi měl vyznačovat tím, že se opírá o kritéria čistě jazyková – jen těmi může argumentovat jako odborník. Odhlíží tedy od ostatních interpretačních aspektů, od širokého kontextu, věcných znalostí, někdy dokonce od toho, co by se mohlo předpokládat jako záměr autora neschopného jednoznačně formulovat vlastní záměr. Proto se často stává, že poradna charakterizuje formulaci jako nejednoznačnou. Více výkladů někdy nevylučují ani legislativní texty, tím spíše to pak může platit např. o závěti, kterou nepsal právník, ale zůstavitel v přesném formulování ne dost zběhlý.[1]
Důležité je, že poradna tu nejen poskytuje služby veřejnosti, ale z dotazů mají její pracovníci i teoretický užitek. K nim patří především zachycení typů mnohoznačnosti slov a větných konstrukcí důležitých pro praxi a jejich příčin. Dále může registrovat komunikační situace, v kterých jde příjemci víc o nalezení interpretace pro něho výhodné než odpovídající záměru autora; lze rovněž analyzovat argumentaci k tomu využívanou, která leccos vypovídá o jazykovém povědomí a znalostech laiků.
Pokusíme se na několika příkladech demonstrovat, čeho se žádosti o konzultace týkají a jak k nim jazykovědec přistupuje.
Jeden okruh otázek se vztahuje k významu slov a slovních spojení. Tak např. měla poradna určit, jaký přesný význam má výraz charakteristické znaky kompletního nebo hotového výrobku. Není zřejmě snadné na to jednoznačně odpovědět: charakteristické znaky kompletnosti lze vidět ve vzhledu výrobku, ale také v jeho funkci. Pro laika bude televizor (o který tady šlo) asi nekompletní do chvíle, kdy bude mít skřínku, ovšem pro funkci právě ta nemusí být tak důležitá jako součástky jiné. (To může být závažné: pro hotový výrobek platí jiné celní sazby než pro soubor součástek.)
V některých případech je možno se odvolat ke slovníku jako k objektivní autoritě. Na jeho základě bylo možno rozhodnout, že listinou se nerozumí jeden list, ale písemnost vůbec, tedy z ustanovení občanského zákoníku, že projevy účastníků musí být uvedeny na téže listině, nevyplývá, že musí být na každém listu, jak se jeden z účastníků sporu domníval. Někdy ovšem nejde jen o význam slova, [118]ale také o jeho stylové hodnocení a citové zabarvení. Lingvisté vědí, že negativně zabarvené výrazy, zejména vulgarismy, nebývají slovníky zaznamenávány nebo nezachycují aktuální stav. Např. slovo bordel ve významu ’nepořádek’ poslední jednosvazkové slovníky spisovné češtiny neobsahují, jen Slovník spisovného jazyka českého z r. 1960 je uvádí, a to s kvalifikátorem „vulgární“. Avšak dnes běžné hodnocení – podle všeobecné zkušenosti – stěží může být dostatečným argumentem v žalobě obviňující obžalovaného ze slovního útoku na veřejného činitele.
Stává se také, že jazykový rozbor dochází k závěru odlišnému od toho, co se může zdát očividné. Uhlířová (v čl. uvedeném v pozn. 1) informuje o sporu o to, zda firemní názvy Majolka a Majonka jsou natolik podobné, že jsou snadno zaměnitelné. Hláskový sklad slov je sice téměř totožný, ale neexistují jazyková kritéria, která by mohla zaměnitelnost přesně vymezit – k tomu by se měl vyjádřit spíše psycholog. Naproti tomu na otázku, zda zmíněné názvy vycházejí z téhož slovního základu – položenou tazatelem v dobré víře, že tomu tak musí být – odpoví jazyková analýza záporně a jazyková poradna nemůže žalobu vinící ze zneužití cizího názvu pro vlastní výrobek odborně podpořit.
Mezi dotazy je zastoupena i problematika syntaktická. V administrativním stylu, k němuž právní texty většinou patří, se často setkáváme s velmi složitými větnými a souvětnými konstrukcemi, takže nebezpečí mnohoznačnosti nebo významové nejasnosti je značné. K tomu přistupuje notorická neschopnost i vzdělaných laiků náležitě využívat interpunkce k vyjádření syntaktických vztahů, takže tento grafický prostředek je pro interpretaci poněkud nespolehlivý. Někteří čtenáři si možná vzpomenou na spor o interpretaci zákonného ustanovení o právu provozovat peněžní loterie, který se rozpoutal kolem Lotynky. Šlo o to, kdo je k tomu oprávněn. I v tomto případě byl Ústav pro jazyk český žádán o vyjádření. Příslušné ministerstvo dodatečně vysvětlovalo, „jak to bylo míněno“, ale z jazykové formulace taková interpretace jednoznačně nevyplývala.
V poslední době věnovali syntaktikové poměrně značnou pozornost interpretaci souřadných spojení. Uhlířovou rovněž uváděné spojení směsi paliv a maziv by mohlo být učebnicovou demonstrací mnohoznačnosti, protože může být interpretováno teoreticky pěti různými způsoby. Přitom existuje řešení, jak smysl vyjádřit přesněji, např. směsi paliva s mazivem.
Nabízí se otázka, zda by nebylo užitečné vést k jednoznačnému a explicitnímu formulování textu už žáky na vyšším stupni školy. Pro praxi by to bylo možná užitečnější než minuciózní analýzy v rámci tradiční syntaxe, které takové schopnosti v dostatečné míře nenaučí. Tím spíše by to platilo pro přípravu těch, kteří se budou přímo zabývat legislativní činností. V jazykové poradně bude dost materiálu k této složce jazykové výchovy k dispozici.
[1] Postupy, které by měly vést k určení jednoznačnosti i za hranicemi čistě lingvistické analýzy, vypracovává tzv. forenzní lingvistika, opírající se zejména také o kritéria odvozená z psychologie. Informuje o tom L. Uhlířová v čl. O právnické češtině: od dopisové agendy k nové lingvistické disciplíně? Termina 94, vyd. katedra českého jazyka a literatury PF TU v Liberci a Ústav pro jazyk český AV ČR, s. 107–115. Autorka se rovněž zabývá praxí jazykové poradny a uvádí četné příklady problémů, které jsou tam řešeny.
Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 3, s. 115-118
Předchozí Vážení čtenáři, vážení předplatilé,
Následující Hana Prouzová: Zmínit se, zmínit a reflexivní slovesa dicendi
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1