Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce pamětí Vlastimila Brodského (Vlastimilu Brodskému k 75. narozeninám)

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

Neřekli bychom nejspíš, že herec Vlastimil Brodský – doživší se 15. prosince 1995 v plné duchovní i tělesné kráse svého znamenitého jubilea – je navíc též spisovatelem. Cožpak nám nestačí, že je vynikajícím hercem a krásným člověkem? Vždyť i herecký kolega a přítel Vlastimila Brodského, Miroslav Horníček, neoznačuje se přímo za spisovatele, o sobě říká: Jsem povoláním herec a taky píšu. Miroslav Horníček vydal již mnoho knih a jejich spisování se celý život soustavně věnuje. Není tedy jen hercem, je také spisovatelem.

Je velmi zřejmé, že k herectví byl Vlastimil Brodský bezpochyby nejen povolán, nýbrž i vyvolen. Ve své knížce říká, že mezi námi je mnoho lidí, kteří by mohli být také dobrými herci, ale nikdy se jimi nestanou. Tak se mohlo i přihodit, že by Vlastimil Brodský nikdy nenapsal knihu.

Nuže, Vlastimil Brodský svou knihu napsal. Napsal své paměti[1]. Jsou jeho dílem a jsou také literaturou. Literaturou napsanou zajímavým a krásným jazykem. Myslím, že není vůbec znakem snad jen jakéhosi napodobitelství, je-li pravda, že z jazyka a stylu pamětí Vlastimila Brodského je zřetelně patrné nejen reálné přátelství s Miroslavem Horníčkem, ale i jeho duchovní spřízněnost s mistrem českého jazyka nad jiné povolaným, totiž s Karlem Čapkem. Podoben tomuto velkému mistru, Vlastimil Brodský o svém spisovatelském pokusu, pokusu navýsost podařeném, říká:

„To je taková zatrolená věc. Padesát let promlouváte z jeviště jazykem jiných, Shakespearem počínaje a grafomany konče, a najednou máte promluvit jazykem svým. Toporným, neohrabaným, zvyklým tlumočit často myšlenky bohaté, vtipné a závažné, leč ne vlastní.“ (s. 9)

Než jazyk, který pan Vlastimil Brodský ve svých Pamětech použil, je vše jiné než jazyk toporný a neohrabaný. Právě naopak: je to jazyk na jedné straně plynulý a hladký, nikterak a sebeméně nevybočující z veškerých norem jeho užívání, ať jde o normy ryze syntaktické, slovosledné, lexikální či jiné[2], na druhé straně však jazyk živý a jadrný nejen slovy plnými osobitostí a svérázem [79]autorova vidění a přemítání, ale i výrazovými prostředky jazykovými: osobitými prostředky tvaroslovnými i slovotvornými, prostředky syntaxe a slovosledu i stylizačními prostředky výběru slov a jejich vzájemného přiřazování, jež vedou k humoru a nadsázce neobvyklých konfrontací a půvabných metafor.

Nemůžeme tu bohužel provést detailní rozbor jazyka a stylu tohoto vpravdě literárního díla, takřka na objednávku vzniklého a téměř vynuceného jeho nakladatelem. Nemůžeme než učinit o něm toliko letmou zmínku.

Působivost jazyka Brodského Drobečků z půjčovny duší je dána zhruba trojím okruhem nápadných jevů: především, řekl bych, celkovou osobitostí stylizační; dále pak, dovedně přirozenou a umně modulovanou kombinací prostředků spisovných a nespisovných; a konečně přehršlí rozmanitých nápaditostí jazykově výrazových. První a třetí z těchto jmenovaných vlastností se jazyk Brodského pamětí stýká s jazykem Horníčkovým, vlastností druhou se však Horníčkově literárnímu jazyku značně vzdaluje.[3]

Jak leckdy činí mnozí tvůrci literatury, také Vlastimil Brodský občas, tu a tam a příležitostně neodolá a projeví veřejně svůj aktivní vztah k své rodné řeči takzvaným (řečeno ryze odborně) metajazykem či takzvanou (řečeno odbornou metaforou) „řečí o řeči“. Nechme už tedy promluvit jej samého:

A Jakubova plavecká genialita byla na Vsetíně (ne ve Vsetíně, jak by se gramatici mohli mylně domnívat, ale na Vsetíně, jak jedině valašskému slovníku odpovídá) … (27)
Moje první opravdová velká láska Věruška mi popletla hlavu nejen svou spanilostí, ale i zkušeností, bylať (hernajs, to je krásně archaickej tvar) o celý rok starší než já. (72)
Nevím, jestli to slovo funguje ještě dnes. (233)
Taky mě naučil poslouchat ne jedním uchem dovnitř a druhým ven, jak se říká, ale oběma ušima dovnitř, jak se neříká.

Pokud jde o autostylizační využití nespisovných prostředků českého jazyka, především prostředků morfologických a zčásti též lexikálních, zasloužila by si Brodského kniha samostatnou studii. Zde učiníme jen několik letmých zmínek[4]. Brodský často ve své knize kombinuje výrazy spisovné s nespisovnými a dosahuje tak vždy zvláštních komunikačních efektů; například:

Že bude trvat pořád, furt, imrvére, do konce našich dnů. (72)
Imrvére a opakovaně se utvrzuji v přesvědčení… (305)
[80]Mohl bych chodit do kostela jaksi preventivně, pro případ, že bych se ocitl v rejži a potřeboval ho. Ale to už se mi zdá spekulativní a vypočítavé. Jestli je, tak přece nemůže být trouba, musí být něco víc, než jsme my. Jestli je, tak není ješitný a nepotřebuje, abychom dolejzali. (157)
Krásný zvíře s hnědejma flekama na bílý srsti na mě koukalo se vší psí nadějí. (180)
Tenhleten povedenej německej biográfek byl Americkou filmovou akademií nominován na Oscara… (250)

Zvláště věta předposledně citovaná o zvířeti s hnědejma flekama na bílý srsti je mimořádně působivá a nemohla by být napsána bez použití výrazů nespisovných.

Dbalý nedostižného literárního vzoru Čapkova[5], neopomene Brodský, v míře pečlivě odměřené, využít na vhodném místě bohatství synonymního lexika, dodávaje tak výrazu obzvláštní přesvědčivé autentičnosti:

Ta jejich neskutečná čistota byla neomylným seizmografem záchvěvů maminčiny duše. Richterovou stupnicí jejích zármutků a smutků. (22 – zde navíc s působivě využitým generickým plurálem jmen abstraktních.)
… Vladimír Šmeral … postavu církevního reformátora prošpikoval takovým množstvím dramatických pauz, prodlev, zámlk, pomlk a napjatého mlčení… (137)
… a kdyby se míra zásluh neměřila jen metrem uměleckým, ale mírou zanícení, nadšení a odevzdanosti… (315)
… toleroval narážky, invektivy, vtípky a věčné špičkování svých kolegů. (315)

Také v syntaxi dovede být Brodský vynalézavý a působivý. Stejně jako Čapek a Horníček umí i Brodský použít pasiva jako literárního stylizačního prostředku:

Kdybych toho svýho čtyřnohýho pacholka neměl rád, tak bych mu snad i trochu záviděl, jak je tou sedmou velmocí obskakován, hýčkán a ctěn. (213)
Jsem vazal času, jsem jeho námezdní síla, jsem jím formován, zpracováván, hněten, ždímán a drcen… (228)
Tetelil jsem se strachem, že budu hněten, vypeckován, nakládán, zavíčkován, zavařován a posléze slupnut jako spravedlivá oběť vlastního kacířství. (235)

Jestliže v literární stylizaci je působivější opisné pasivum tvaru nedokonavého (hýčkán a ctěn), je u tzv. zvratného deagentivu naopak působivější tvar dokonavý:

Jako se vždycky užasne, přijde-li se přírodnímu tajemství aspoň zčásti na kloub. (152)

[81]Brodský se nezalekne ani možnosti zapůsobit rozsáhlým nominálním celkem, jestliže to stylová vlastnost textu dovoluje a nejsou-li tím porušeny evidentní syntakticko-slovosledné normy, např.:

Tento příliš černým písmem v dějinách Evropy zapsaný mnichovský kšeftíček pánů Daladiera a Chamberlaina naprosto zpochybnil hodnoty demokratických principů a postupů a vyvolal odpor k demokracii jako systému. (120)

Podobně je tomu i s konstrukcemi infinitivními:

Sám si připadám být toho exemplárním příkladem. (190)

Působivým literárním prostředkem syntaktickým bývá i konstrukce s instrumentálem a dvěma „nositeli děje“: subjektem osobním jakožto iniciátorem děje (tj. nějaká osoba iniciuje nějaký děj) a vlastním „vykonavatelem“ děje, vyjádřeným instrumentálem; někdy je tato konstrukce neutrálním vyjadřovacím prostředkem, jindy (závisí to na různých okolnostech, např. na druhu děje a slovesa, kterým je děj vyjadřován, a na dalších faktorech) jde o ten či onen stupeň obrazného výrazu:

Objal mě dechem s neuvěřitelnou směsí vůní piva a buřtů s cibulí a octem, kombinovaných chronickým zánětem dutiny ústní. (204)

Zvláštním prostředkem syntaktickým je i slovní neobsazování určitých syntaktických pozic, jež za běžných okolností v běžném vyjadřování bývají realizovány, např.:

Jsou tady na mě všichni moc hodní. Podstrkují mi. (305)

Přestože ve výše citované větě není výslovně řečeno, co kdo panu Brodskému podstrkoval, rozumíme té výpovědi dobře; a právě proto, že objekt podstrkování tu není pojmenován, je dosaženo žádoucího sdělného účinku: implikován je obecný objekt ’to i ono’ (k jídlu) a záměr blahodárně zapůsobit na (chuťové a/nebo trávicí) potřeby toho, komu jest podstrkováno; tento vyjadřovací způsob je běžný u významově podobného, ne-li synonymního slovesa podstrojovat (někomu), jehož se užívá pouze bez předmětu ve čtvrtém pádě; není zcela jasné, do jaké míry je výraz podstrkovat někomu bez objektu v akuzativu v současném českém jazyce rozšířen. Slovník spisovného jazyka českého, zaznamenávající 192 000 hesel včetně mnoha výrazů archaických, nářečních, odborných atd., jej uvádí pouze ve spojení s akuzativním objektem.

Spisovatel Brodský s bytostnou literárně tvůrčí suverenitou dovede vytvořit i takovéhle souvětí:

Když se jí po týdnu udělalo poněkud lépe a nabyla jasného vědomí a když jí pak posléze moji rodiče velmi šetrně sdělili účel a poslání onoho konglomerátu sprosťáren, které ji připravily o vědomí a když si pak pohledem z okna [82]ověřila, že skutečně na plácku před domem honím s klukama mičudu a se zalíbením čumím pod sukýnku spolužačky Purkrábkové z I. B, docházela později, kdykoliv jsem jen nepatrně onemocněl, k mému loži, a byť s velkým sebezapřením, přece jen zcela odhodlaně, vědoma si důležitosti a nezbytí svého počínání, pronášela tichounce, leč zřetelně slůvko prdel, což pro mě mělo dvojnásob léčivé účinky, protože tetičce toto slovo dělalo legrační potíže, jelikož katastrofálně ráčkovala.

V tomto souvětí je užito celkem dvanáctkrát spojovacího výrazu, z toho: a – 3×, když – 1×, a když – 2×, který – 1×, že – 1×, což – 1×, kdykoliv – 1×, protože – 1×, jelikož – 1×. Souvětí je dlouhou sérií vět, jejichž centrem je sdělení, že dotyčná tetička pronášela tichounce, leč zřetelně slůvko prdel. Tomuto centrálnímu sdělení jedna delší série vět předchází a jedna za ním následuje. Série předcházející sděluje okolnosti, které předcházely onomu sdělení a toto sdělení motivovaly, a je z tohoto hlediska jedním obsahovým celkem vyjadřujícím okolnosti časově účinkové; ten je však rozčleněn jednak paralelně se opakující spojkou když, která uvozuje tři relativně samostatné věty, jež udávají okolnosti různého charakteru (tetičce se udělalo lépe; tetičce bylo něco sděleno; tetička pohledem z okna něco zjistila), jednak větou vyjadřující předmět děje, který je jednou ze zmíněných okolností (tetička si ověřila, že…), jednak přísudkovým dějem, který bezprostředně vedl k oné verbální události, jež je centrem celé té předlouhé, nicméně nesmírně působivé výpovědi (docházela k mému loži); tento přísudek je opět rozčleněn na část „hlavní“, udávající dějové téma (docházela k mému loži), a část „vedlejší“, udávající časovou okolnost (kdykoliv jsem jen nepatrně onemocněl). Série vět, jež po centrálním sdělení následuje, sděluje pak důsledek onoho verbálního aktu, jenž v sobě obsahuje dvojnásobné zdůvodnění: nejprve je zdůvodněn sám důsledek sděleného aktu – toto zdůvodnění je uvozeno spojkou protože, a poté je zdůvodněno samo toto zdůvodnění – a to je uvozeno spojkou jelikož, se spojkou protože synonymní. Neobyčejné působivosti a literární mistrnosti tohoto složitého souvětí je dosaženo i tím, že celé vyvěrá z autorovy ironické shovívavosti vůči banálním lidským slabůstkám a neřestem. Způsobem obdobným sáhne Brodský pohotově i po tvaru přechodníkovém, i když tímto prostředkem ve své knize nikterak nehýří, a možná s ním dokonce – na rozdíl od svého literárního souputníka Horníčka – až příliš šetří; tím více však v textu vyniká:

Pak už jsem se jen díval, kterak vrchovatě naplněný talíř opouští dvojitým saltem napřed desku stolu, a zkropiv trochou omáčky mé kalhoty, dopadá na perský koberec… (138)

Ani neobvyklý nedokonavý tvar slovesný či jiný neobvyklý tvar slovní není pro Brodského tabu:

[83]Já jeho názor nesdílel, takže jsem na něho a rozhlas zanevřel, jako jsem v době studií nesdílel názory profesorů a zanevřívával na školu. (215)
Tak jako bývá přebartoškováno nebo přeheřmánkováno, přechýlkováno a přepreissováno či překopeckováno, může se stát a stalo se, že bylo přebrodskováno. (213)

Podobně jako Miroslav Horníček dovede i Vlastimil Brodský mistrně využít konfrontace[6] jazykových forem a jazykových významů. Příhodně tak dovede vytvořit neologismus či působivý formálně-sémantický kontrast:

Při představě, jak bychom se při našich výškách, či lépe řečeno nížkách vyjímali v důstojnických mundůrech, se nás zmocňovaly návaly smíchu… (118)
… pracovní morálka byla tak pro legraci, že už to přestala být sranda. (129)
nehnula brvou. Bylo zřejmě mým životním údělem, abych ve vyhrocených situacích hýbal brvou vždycky já. (139)
Snažil jsem se taky nehnout brvou. Ale proti mé vůli mé brvy sebou přímo lomcovaly. (144)
„Je v Paříži …,“ řekl jsem věcně, ačkoli jsem měl sto chutí zeptat se nevěcně a k věci, co dělá večer. (167)
… a tak se po sedmi letech z mé nastávající stala moje nastalá. Kromě masa jsem tomu krasavci musel dát i jméno. ( 180)
Hugo se narodil … jako předzvěst ne „šťastných zítřků“ … ale konečně normálních dnešků. (183)
Byl jsem rád, že k té jeho duševní ejakulaci došlo. (204)
Kdo jen trochu uměl – nesměl, aby se tak snadno nepoznalo, že směl, kdo neuměl. (218)
Ale také každý pes svým zázračným instinktem … vycítí, kdo dovede lásku opětovat. Pozná to i bez buřtíka úplatku. (290)
… až na onu puritánskou tetičku, která přišedši z mrákot k sobě a zaslechnuvši právě větu sprosťárnami překypující, upadla do mdlob znovu. (319)

Jak ani jinak být nemůže, tyto různé jevy se leckdy nakumulují v jediné větě; uveďme za všechny už jen jediný a poslední příklad:

I problémům je nezdravé, jsou-li obézní vážností. (155)

Jednak tu specifická syntaktická konstrukce se slovesem být (je), dativem substantiva (problémům) a adjektivem (nezdravé) má zvláštní lexikální obsazení (namísto obvyklého lidského subjektu je tu subjekt neživý a abstraktní [84](problémům), jednak je tu užito neobvyklé aktuální metafory (obézní problémy) a konečně tato metafora je jakožto součást větného přísudku (jsou obézní) navíc realizována v nesystémové (to neznamená, že nesprávné!) vazbě obézní něčím.

V našem článku jsme snad poskytli malou ukázku toho, že Vlastimil Brodský – náš herec z nejpřednějších – svou knihou pamětí a svou knihou první, mistrným způsobem v ní zacházeje s rodným svým jazykem českým, stal se nyní též českým spisovatelem.

(Dopsáno 15. prosince 1995, v den 75. narozenin Vlastimila Brodského.)


[1] Vlastimil Brodský, Drobečky z půjčovny duší, nakl. HAK – Humor a kvalita, Praha 1995.

[2] To nemůže být samosebou jen zásluha redaktorů a nakladatelských pracovníků, neboť umělcům formátu pana Brodského, byť třeba nebyli etablovanými spisovateli, se do jejich syntaxe a slovosledu zpravidla výrazněji nezasahuje. Co si k renomované autoritě dovolí vydavatel, zpravidla nepřesahuje oblast základních jevů pravopisných.

[3] Srov. náš článek O jazyce Miroslava Horníčka, NŘ 76, 1993, s. 169–183.

[4] Podrobněji se lze s našimi názory na vztah spisovnosti a nespisovnosti v jazyce literatury seznámit v našem příspěvku Spisovnost a nespisovnost literární řeči vypravěče předneseném na brněnské konferenci v r. 1994, který bude publikován v konferenčním sborníku.

[5] Srov. k tomu sborník Karel Čapek a český jazyk, vyd. F. Štícha, Univerzita Karlova 1990.

[6] Srov. výklad V. Havla v článku Humor Miroslava Horníčka, Divadlo č. 3, 1960, s. 154: „Velice častou metodou je ozřejmování absurdity určitých konvencí jejich konfrontací (kurziva V. H.) s cizorodým jevem…

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 2, s. 78-84

Předchozí Jindra Světlá: K otázce vlivu překladů na současnou češtinu (Na materiálu průvodce Švýcarskem)

Následující Pavel Flegl: K vývoji české charakterologické terminologie