Časopis Naše řeč
en cz

Syntaktické sloveso

Petr Karlík

[Články]

(pdf)

-

Jednou z vlastností funkční gramatiky je, jak známo, to, že vytváří vhodné teoreticko-metodologické východisko pro postižení kreativních schopností jazyka a v podobě tzv. procesuálního chápání jazykových jevů dává jazykovědcům i vhodný instrument k jejich reflexi. K oblastem, v nichž se i v naší lingvistice takový přístup už delší dobu plodně uplatňuje, patří nauka o slovních druzích.[1] Zjednodušeně řečeno, základem funkčního přístupu je rozlišování primárních a sekundárních (popř. terciárních) funkcí slovních druhů, přičemž se vychází z toho, že v primárních funkcích funguje určitý slovní druh ve shodě se svým obecným slovnědruhovým významem, zatímco ve funkcích sekundárních je jeho funkce s obecným slovnědruhovým významem v rozporu. Podstatné je přitom ale to, že v sekundárních funkcích „kopíruje“ určitý slovní druh sémantické nebo funkční vlastnosti svého „vzoru“, tj. toho slovního druhu, který danou funkci plní primárně (projevem toho je možnost substituce „vzorem“), a nadto se snaží kopírovat i jeho vlastnosti formální (zvl. morfologické a syntaktické). Je třeba ovšem ještě dodat, že takové slovnědruhové transpozice mají charakter procesů, tj. předpokládají východisko a plynulou škálu různých mezistupňů, lišících se navzájem právě mírou kopírování formálních vlastností slovnědruhového vzoru, tedy fáze, kdy z morfologického hlediska určitý výraz už není tím, co byl, ale ještě není tím, čím má být.[2] Jinými slovy, slovnědruhové transpozice neústí ani zdaleka vždy v transpozicích slovotvorných.

V této úvaze mi z tohoto hlediska půjde o vztah mezi slovesem jakožto kategorií zakotvenou v rovině morfologické (tj. slovním druhem), predikátorem jakožto výrazem ve svém významu v různé míře detailně reflektujícím jednotlivé složky a aspekty typů mimojazykových situací a predikátem jakožto centrálním elementem větných struktur a na nich založených výpovědí. Protože výše uvedených termínů, s nimiž budu pracovat, se v mluvnicích užívá v různém významu, na jednoduchém příkladu nejprve ukážu, co jimi budu rozumět.

[67]Např. ve výpovědi Pavel vede Petra do školy je výraz vede slovnědruhově sloveso (je to jistý tvar slovesa vést). Stejné sloveso je i ve výpovědích Lendl vede; Vedouc takový život, asi bych se zbláznila. Sémanticky je v ní výraz vede tvarem predikátoru vést, označujícího situaci charakterizovatelnou např. takto: „x svým vlastním pohybem způsobuje, aby se y přemístil z místa a na místo b, přičemž y se sám pohybuje“. Tentýž predikátor je i ve výpovědích Veda Petra do školy, Pavel si pohvizdoval; Pavlův strach vést Petra do školy je pochopitelný. Naproti tomu ve výpovědích jako Lendl vede; Vedouc takový život, asi bych se zbláznila jde sice o stejné sloveso vést, ale o různé predikátory. Např. ve výpovědi Lendl vede predikátor vést vyjadřuje situaci charakterizovatelnou takto: „x se nachází v takovém vztahu k y, že má více bodů potřebných k vítězství než y“. Funkčně je pak v naší výchozí výpovědi výraz vede predikátem (přísudkem), tj. větným členem, který je nositelem predikace. Přísudkem ale není stejné sloveso a stejný predikátor vést např. ve výpovědi Pavlův strach vést Petra do školy je pochopitelný.

Patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že spolehlivý teoreticko-metodologický rámec řešení této složité otázky, spjaté koneckonců právě s funkčním a procesuálním chápáním slovních druhů, nám nabízí teorie mluvních aktů. Připomeňme si proto, že podle klasické koncepce Searlovy[3] se mluvní akty nejobecněji dají charakterizovat jako základní jednotky účelného mezilidského jazykového jednání, tj. chápeme je jako interakce mezi mluvčím a adresátem konstituující mezi nimi vzájemné interpersonální vztahy a závazky. Z našeho hlediska je důležité, že mluvní akty se skládají z několika simultánně realizovaných aktů dílčích: aktu propozičního a aktu ilokučního (komunikačního záměru). Sám akt propoziční se skládá rovněž ze dvou komplementárních dílčích aktů, totiž z aktů referenčních a aktu predikačního. Stranou zde můžeme nechat akty referenční, neboť při nich jde v podstatě o to, že mluvčí užívá jazykových výrazů (často spolu s prostředky neverbálními) pro označení toho, co má na mysli (ať už jsou to objekty a jejich různé třídy, nebo situace) s cílem delimitovat to a identifikovat adresátovi jakožto složky té situace, o které ve výpovědi mluví. Nás bude přirozeně o to víc zajímat akt predikační. Rozumíme jím, lapidárně řečeno, užívání jazykových výrazů, jimiž mluvčí o objektech a jevech něco vypovídá. Takové výrazy budeme označovat termínem predikátor a dodáme, že funkční pozici, v níž predikátorem mluvčí realizuje predikační akt, nazýváme predikátem.

Ze základní funkce predikátoru současně ale vyplývá, že to musí být takový výraz, který svým významem umožní mluvčímu postihnout to, co o objektu/objektech chce vypovědět, tj. nějaký příznak objektu (děj, vlastnost apod. [68]a jejich změny) a/nebo vztahy mezi objekty a jejich změny (přináležitost, lokalizace, stejnost, různost apod.), ale nejen to. Protože příznaky objektů a relace mezi nimi nebývají konstantní ani nemusí fakticky platit (mohou být platné jen hypoteticky), je druhou podstatnou vlastností predikátorů, že umožňují mluvčímu příznak nebo vztah „aktualizovat“, tj. časově orientovat vzhledem k momentu promluvy (přítomnost – minulost – budoucnost) a modálně charakterizovat z hlediska způsobu jeho platnosti (fakt – nefakt – kontrafakt). Není těžké poznat, že z morfologických slovních druhů, kterými disponuje čeština, tento požadavek beze zbytku splňují pouze plnovýznamová slovesa, neboť jsou to jediná autosémantika, která mají tvary, jimiž lze vyjádřit čas a modus,[4] tj. tzv. tvary určité. Morfologické plnovýznamové sloveso je tedy významově i formálně optimálně vybaveno pro to, aby jakožto predikátor ve formě VF plnilo funkci predikátu: Bratr spí X spal X bude spát X by spal apod.

Jsou ovšem i případy – ostatně velmi časté –, kdy k označení určitého příznaku nebo vztahu, tj. toho, co chceme o něčem vypovědět, ve slovníku češtiny žádný predikátor mající povahu morfologického slovesa nemáme, a je ho tedy třeba „vytvořit“. Nás zde přirozeně nebudou zajímat případy, kdy se k vytvoření takového výrazu používají postupy a prostředky slovotvorné, neboť výsledkem takových procesů jsou opět výrazy s povahou morfologických sloves: spát – usínat – uspávat, psát/napsat – opsat/opisovat apod. Daleko závažnější jsou pro nás případy, kdy je takový výraz tvořen „analyticky“, tj. více než jednou výrazovou jednotkou. Model jeho tvoření je velmi prostý: musí jít, jak je zřejmé, o spojení, jehož jeden komponent bude vyjadřovat nocionální složku predikátoru (tj. v úvahu přicházejí především morfologická autosémantika) a komponent druhý naopak jeho složku aktualizační. K tomu se hodí zvl. spojení autosémantik s takovým morfologickým slovesem, které je buď významově prázdné, nebo obsahuje jen velmi obecné (kategoriální) významy, ale – jakožto sloveso – disponuje formami kategorie času a způsobu, tj. právě tím, co ostatní autosémantika postrádají a co, jak už víme, v daném případě mluvčí nutně potřebuje. V češtině jde, jak známo, v prvním případě o slovesa být a mít (Bratr je kuřák; Bratr je smutný; Už je pozdě; Je naděje, že vyhrajeme // Máme naději, že vyhrajeme) (sám vztah mezi být a mít nechám stranou), v případě druhém o slovesa obecného kategoriálního významu, zvl. činnosti (Bratr dělá závozníka; On provádí měření), změny přináležitosti (Dal mi radu, abych se mu omluvil; Vzal na vědomí, že…) a změny lokalizace (Upadl do rozpaků; Došlo k boji). V naší studii [69]se dále soustředíme pouze na typ první a pro jednoduchost zůstaneme u slovesa být.

Z toho, co jsem právě řekl, vyplývá, že morfologické sloveso být má formální i sémantické předpoklady, aby verbalizovalo („zeslovesňovalo“) neslovesná autosémantika. Vznikají tak spojení jako být kuřák, být učitel/učitelem, být mladý, být pozdě, být zima.[5] Tato spojení navrhuji označovat termínem syntaktické sloveso.[6] V dalším výkladu se nejprve pokusím možnost takového pojetí argumentačně podpořit a poté ukážu, jaké výhody by mělo jeho využití při popisu češtiny.

Ukazuje se, že tato syntaktická slovesa mají po stránce fungování slovních druhů tytéž strukturní vlastnosti jako skutečná slovesa morfologická. Projevuje se to tak, že i ona ve formě verba finita (VF) plní primární funkci predikátu (Bratr je kuřák; Bratr je učitel/učitelem; Bratr je smutný) a že plní stejné sekundární funkce jako sloveso morfologické a v těchto funkcích mají s ním i shodné tvary, tj. infinitivu např. ve funkci podmětu (Být kuřák je dnes nemoderní) nebo přívlastku (Přání být učitelem se mu splnilo), přechodníku ve funkci doplňku (Jsa smutný, nemusíš hned plakat). Nadto i významově syntaktické sloveso často alespoň částečně odpovídá slovesům morfologickým: Otec je kuřák // otec kouří;[7] Být kuřák je dnes nemoderní // Kouřit je dnes nemoderní; Bratr je žárlivý // Bratr je žárlivec // Bratr žárlí; Žák Mazánek je velmi snaživý // Žák Mazánek se velmi snaží; Co jsem Vám dlužen? // Co Vám dlužím?

Nyní můžeme postoupit v naší argumentaci ještě o krok dále. Všichni se shodneme na tom, že jedno sloveso mívá zpravidla více významů (ve slovníku bývají jednotlivé významy označovány číselným indexem a charakterizovány buď explikací, nebo synonymy). Z našeho hlediska běží o to, že tyto jednotlivé významy [70]představují různé predikátory. Např. naše sloveso vést může mít podle SSJČ minimálně 13 různých významů; já pro ilustraci uvedu alespoň některé z nich:
(1) Lendl vede.
(2) Pavel vede Petra do školy.
(3) Vede se mi dobře.
(4) Pavel vede pěvecký kroužek.
(5) Cesta vede do lesa.
(6) Poznání nás vede k pokoře.
(7) Minerálky nevedeme.
(8) Pavel vede rozmařilý život.
(9) Co to vedeš za řeči.
Jestliže v každém z těchto významů představuje sloveso vést jiný predikátor, pak se dá očekávat, že se i jakožto predikátor různě formálně chová. Připomeňme si zde závažné tvrzení Fr. Kopečného, že „dojde-li ke změně významu, je nutně třeba hodnotit jinak i formu, i když se morfologicky nezměnila.“[8] Nedostatek odrazu v oblasti formy morfologické totiž neznamená, že se funkčně sémantické přehodnocování slov užitých v sekundárních funkcích formálně vůbec neprojevuje. Projevuje se vždy, ovšem jinými než morfologickými formálními příznaky, tedy prostředky stojícími mimo úzkou oblast tvarosloví. Jde tu o formu širší než morfologickou, často sice ne na první pohled tak nápadnou, avšak o to důležitější, neboť v ní se každá změna odráží daleko citlivěji a hlavně pohotověji než v oblasti ryze tvaroslovné. Tuto formu jsme nazvali formou syntaktickou.[9]

Ona různost syntaktického chování se v našem případě projevuje nejnápadněji tím, že jednotlivé predikátory (vést1, vést2 …) mají různou intenci, reflexem čehož je i různá valenční schopnost predikátorů tvořených slovesem vést. Proto ve funkci predikátu konstruují jednotlivé predikátory vést1vést13 větné struktury vždy různé sémanticky a často i formálně syntakticky (srov. např. (1) a (2)). Protože formálně syntaktických modelů vět je relativně omezený počet, je přirozené, že stejný valenční potenciál mohou mít různé predikátory, i když jsou založeny na jednom a témže slovese (např. (4) a (8)).[10]

Dá se proto očekávat, že se sémantická různost jednotlivých predikátorů vést1vést13 projevuje i jinak, nejen v různých valencích. Uveďme alespoň některé další projevy:
[71](a) synonymické vztahy: každý predikátor založený na slovese vést je nahraditelný jinými částečně ekvivalentními predikátory, tj. predikátory tvořenými z odlišných základů, majícími však minimálně stejné kategoriální sémantické rysy jako příslušný predikátor vést; srov. Lendl vede // Lendl vyhrává X Pavel vede Petra do školy // Pavel doprovází Petra do školy;
(b) antonymické a konverzní vztahy: tak třeba pouze predikátor vést1 je v antonymickém vztahu s predikátorem prohrávat (Lendl vede X Lendl prohrává) a v konverzním vztahu s tímtéž predikátorem (Lendl vede nad Beckerem // Becker prohrává s Lendlem);
(c) vztahy diateze: tak třeba vést2 zakládá v jisté morfologické formě větnou strukturu s primární diatezí (tzv. větu aktivní): Pavel vede Petra do školy nebo – v jiné morfologické formě – větnou strukturu se sekundární diatezí (tzv. větu pasivní): Petr je veden Pavlem do školy; ale už např. predikátor vést1 se z tohoto hlediska chová zcela jinak: *Lendl je veden. Ještě frapantnější je to u dvojice predikátorů vést4 a vést8, neboť oba konstruují touž syntaktickou strukturu. Pasivizace věty Pavel vede pěvecký kroužek je nesporně možná (Pěvecký kroužek je veden Pavlem), zatímco možnost pasivizace věty Pavel vede rozmařilý život, tj. Pavlem je veden rozmařilý život, je přinejmenším sporná;
(d) vidové a „aktionsartové“ vztahy, včetně vztahu označovaného jako determinovanost X indeterminovanost: Např. vést2 je predikátor s významovým rysem determinovanost, a má tedy indeterminovaný protějšek vodit (Pavel vede // vodí Petra do školy). Jiné predikátory, vést1, vést3 atd., do takového vztahu nevstupují: Lendl vede // *Lendl vodí.

Tyto vlastnosti pochopitelně gramatika dobře zná. Považoval jsem za důležité znovu je na tomto místě připomenout, protože v principu platí, že stejné vlastnosti, jaké jsme zjistili u sloves morfologických, mají i naše slovesa syntaktická. Tj. jedno syntaktické sloveso může zakládat několik různých predikátorů, jejichž sémantická různost se může projevovat nejen v různých valencích, ale i v syntaktickém chování, které rámec daný valencí přesahuje. Celou věc mohu ve zkratce nejlépe demonstrovat na jednoduchém příkladě. Např. syntaktické sloveso být jelen může zakládat minimálně dva predikátory. V jednom (jistě základním) významu je být jelen predikátor klasifikační být jelen1 (s významem „x patří do třídy vymezené významem jména“), který implikuje jeden participant (nositele) a ve funkci predikátu konstruuje větnou strukturu typu To zvíře je jelen. Ve významu druhém (sekundárním) zakládá syntaktické sloveso být jelen predikátor být jelen2, který ve své sémantické struktuře implikuje dva participanty, jimž na formálně syntaktické rovině odpovídají dvě valenční pozice (Já jsem z toho jelen), a jen tento predikátor být jelen2 je ekvivalentní např. s predikátorem být zmatený a kopíruje, jak je vidět, i jeho valenční schopnost (Já jsem z toho zmatený). Zatímco predikátor být jelen1 nevstupuje do vztahů vidových [72]a „aktionsartových“, predikátor být jelen2 už do takových vztahů vstoupit může: Z toho jsem // bývám někdy jelen X To zvíře je jelen // *bývá jelen.

Uvedu ještě – jen pro ilustraci – několik dalších dvojic s různými predikátory tvořenými stejným syntaktickým slovesem: On je blázen X On je blázen do matematiky (= zamilován); To je buřt X To je mi buřt (= lhostejné); Petr je doma (nachází se) X Petr je doma v matematice (= vyzná se); To je kříž X S ním je kříž (= nesnáz) aj. Není snad třeba dodávat, že často jde o (substandardní) frazémy.

Pro úplnost musím ovšem poznamenat, že zvl. u syntaktických sloves typu být + adjektivum se příslušné predikátory nezřídka liší i svými morfologickými tvary (dlouhý X krátký tvar adjektiva): Petr je hodný X Petr je hoden odměny (= zasluhuje); Eva je ochotná X Eva je ochotna // ochotná lhát (= dokáže).

Závěrem se hodí ještě ukázat, jaké důsledky by z tohoto pojetí vyplývaly pro syntaktický popis češtiny. Soudím, že k těm nesporně kladným patří, že bychom se tak vyhnuli paradoxu klasické gramatiky, která ve větách typu Bratr je kuřák mluví o sponě být, která je součástí slovesně-jmenného (sponově-jmenného) přísudku je kuřák. Věty typu Být kuřák je dnes nemoderní už ale nedokáže syntakticky interpretovat, neboť o být zde nelze tvrdit, že je sponou (nic totiž nespojuje), zkrátka nemůžeme říct, že být kuřák je podmět se sponou. Ze stejných důvodů ale koneckonců nelze za sponově-jmenný přísudek považovat ani přísudek je pozdě v bezpodmětových větách typu Už je pozdě. (Školní mluvnice se řešení tohoto problému zcela vyhýbají.) Chápání být jakožto verbalizátoru by takové nesnáze odstranilo. A úplně na závěr bych dodal, že princip, který jsem se snažil vyložit, se neuplatňuje v češtině jen u sloves. V podstatě stejné řešení nesouladu mezi tvarovými možnostmi výrazu a jeho vyjadřovacími potřebami lze totiž vidět také třeba u tzv. analytických relativ, neboť i tu se pro vyjádření kategorií, které neohebná relativa co a jak nejsou schopna vyjádřit sama na sobě, užívá externího prostředku; srov. Měla na sobě ten mohérový kabát, ve kterém běhala po městě // co (jak) v něm běhala po městě; To je ten kluk, jehož maminku znáš // co znáš jeho maminku.


[1] V jejím rámci se promítá v principu přehodnocování funkcí slovních druhů a s jimi spojených slovnědruhových transpozic, který znala už tradiční mluvnice, srov. termíny jako „zpodstatnělé přídavné jméno“, „nepůvodní předložka“, „adverbializace“ apod. Promyšlenou koncepci vědeckého výkladu tohoto jevu navrhl M. Komárek, Příspěvky k české morfologii, Praha 1978; Mluvnice češtiny II – Tvarosloví, Praha 1986, aj.

[2] Obecně bychom mohli mluvit o -izačních procesech, konkrétně pak o substantivizaci, adverbializaci, prepozicionalizaci, partikulizaci apod.

[3] J. R. Searle, Speech Acts. An essay in the Philosophy of language, Cambridge 1969.

[4] Už Fr. Kopečný v Základech české skladby, Praha 1962, správně určil modus a tempus za gramatické kategorie, které vyjadřují vztah „slovního významu (…) k aktuální situaci“, a odlišil je tak od gramatických kategorií vyjadřujících vztah slovního významu k významu slova druhého (např. kategorií kongruenčních).

[5] Od slovesa být s funkcí verbalizátoru je přirozeně třeba odlišovat jednak případy, kdy sloveso být zakládá různé predikátory, např. s významem existence (Bůh je „= existuje“), identifikace (To je Pavel Novák), lokalizace (Pavel je na zahradě = nachází se“) apod., jednak případy, kdy sloveso být anonymizuje podmětový participant (Máte ještě guláš? X Je ještě guláš?), ale také případy, kdy být ve spojení se jménem určeným restriktivním přívlastkem vytváří syntaktickou konstrukci sloužící k vyjadřování parciálnosti množiny jménem označené: Jsou vraždy, které zůstanou navždy neobjasněné! // Některé vraždy zůstanou navždy neobjasněné.

[6] Přívlastek „syntaktické“, jak je zřejmé v daném případě, odkazuje k způsobu tvoření těchto výrazů. Zdůrazňuji to proto, že někteří naši lingvisté ho užívali v jiném významu; např. J. Bauer – M. Grepl, užívajíce ve Skladbě spisovné češtiny, Praha 1980, termín jako „syntaktické substantivum“, rozuměli přívlastku „syntaktické“ ve významu „funkční“, tj. za syntaktická substantiva pokládali „podstatná jména (…), tak i slova užitá v jejich platnosti“.

[7] Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že slovesně-jmenným predikátorem se vyjadřuje zařazení do třídy bez zřetele k tomu, zda činnost spojenou s příslušností do určité třídy nositel vykonává (Otec je učitel(em), ale už dvacet let neučí), zatímco neaktuálně platný slovesný predikátor vyjadřuje relativně trvalou činnost bez zřetele k zařazení nositele do příslušné třídy (Otec učí, ale učitel(em) není).

[8] Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 3.

[9] Srov. M. Grepl – P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986, s. 233.

[10] Lze to dokumentovat jiným příkladem. Sloveso mazlit se s valenčním potenciálem Snom – VF – Ss instr může zakládat tři predikátory, a ty zase ve funkci predikátu tři sémanticky různé, ale formálně syntakticky stejné věty, totiž mazlit se1 s významem „projevovat lásku“ něžnými slovy, laskáním, hlazením“ větu Matka se mazlila s dětmi, mazlit se2 s významem „nadmíru pečlivě nebo zdlouhavě se něčím obírat“ větu S tou prací se nebudu mazlit a konečně mazlit se3 s významem „příliš shovívavě jednat“ větu Učitel se nemůže s dětmi mazlit.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 2, s. 66-72

Předchozí Naděžda Kvítková: K jazyku současných duchovních promluv

Následující Jindra Světlá: K otázce vlivu překladů na současnou češtinu (Na materiálu průvodce Švýcarskem)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1