Časopis Naše řeč
en cz

K jazyku současných duchovních promluv

Naděžda Kvítková

[Články]

(pdf)

-

Ve vývoji spisovné češtiny mají nepochybně významné místo veřejné duchovní promluvy, označované také jako kázání nebo homilie[1]. Tento žánr s bohatou tradicí, pěstovaný a kultivovaný od příchodu křesťanství, se v poslední době z důvodů obecně známých netěšil u nás hlubšímu filologickému zájmu[2]. Jeho projevy však nebyly bez významu pro náš duchovní a společenský život.

Za důležitou součást literárního dění považoval duchovní veřejné projevy ještě J. Jungmann, když je uvedl ve své Slovesnosti a charakterizoval: „Duchovní řečnictví, za našeho věku nejvzdělanější, nalézá zvláštní pravidla v homiletice. Čím by se ostatně řeč duchovní lišila od jiných řečí, nemá ničeho, kromě modlitby, kteráž na počátku, nebo v prostředku, nebo na konci jejím své místo míti může … Jest i duchovní řeč slavnější, nežli kterákoli jiná.“[3]

Díky polistopadovým změnám můžeme sledovat v našem rozhlase duchovní promluvy kněží a kazatelů různých církví a u zvlášť významných příležitostí mají tyto promluvy své místo i v televizních přenosech. Méně známé a obtížněji dostupné jsou jejich psané podoby. Přestože vycházejí v omezených nákladech, zajímavě dokreslují současný stav tohoto žánru i jeho variabilitu.[4]

Slovní zásoba náboženských promluv jako výrazně metatextového žánru se vždy formovala pod vlivem nejdůležitějšího prototextu, tj. bible. Z toho vyplývá, že i v současné době se do kázání přejímají názvy zakotvené v biblických textech a nepochybně dosud značně působí tradice překladu Bible kralické, pro nějž je příznačná výrazová bohatost.[5]

V textech kázání nacházíme celou řadu různých jmen hned u nejdůležitějších a základních pojmů. Např. J. Škarvada užívá názvů pro 1. božskou osobu [62]Bůh, Bůh Hospodin, Hospodin Bůh, Hospodin, Pán, Otec, nebeský Otec, Jahve-Hospodin, Bůh Zjevitel a Stvořitel. Pro 2. božskou osobu se v různých kázáních objevuje označení Syn boží, Bůh Syn, Ježíš, Ježíš Kristus, Kristus Král, Vykupitel, Spasitel, Mesiáš, Pán, Syn člověka. Poslední název je vázán na určitý kontext, Synem člověka se nazývá sám Kristus, když o sobě mluví. Z expresivních deminutiv pro božské dítě uvádím alespoň obecně známé pojmenování Ježíšek. Působivá jsou i nepřímá označení Panny Marie: Vyvolená, Matka Spasitele, Matka nebeská, Požehnaná mezi ženami, zejména obrazné pojmenování J. Škarvady Poslední květ Starého zákona a začátek Nového. Hlubokou tradici má známý název Bohorodička.

Vedle pojmů spojených s bohatostí a růzností pojmenování se však v kázáních všech sledovaných církví vyskytují klíčové pojmy, pro něž je odedávna ustálen pouze jeden název nebo mají velmi omezenou možnost synonymního vyjadřování. Jejich objasňování se stává v duchovních promluvách námětem četných metajazykových úvah. Patří mezi ně především tři základní ctnosti víra, naděje a láska.

Samotný základní pojem víra míval odlišný výklad u katolíků a nekatolíků. V dnešním ekumenickém pojetí jej lze chápat jako osobní dialog mezi Bohem a člověkem (Škarvada 18). Z pohledu mezilidských vztahů objasnil víru Vlad. Rudolf ve svém kázání, když řekl, že víra není nauka o faktech a věřit v Boha může jen ten, kdo věří člověku. „Víra je v podstatě ochota důvěřovat.“

Vedle víry tvoří druhý fundamentální křesťanský pojem naděje. „V Božím synu přichází pro člověka nová naděje“ – to jsou slova kněze českobratrské evangelické církve (17. 7. 1994). Podobně se vyjádřil katolický farář z Prahy-Lhotky: „Ruku v ruce jde víra s nadějí … zoufalství je temnota, když zhasla naděje“ (9. 10. 1994). Kazatel českobratrské evangelické církve prosí Boha, aby se církev stala zvěstovatelkou naděje (6. 11. 1994).

Třetí základní pojem láska je ve všech sledovaných textech nejfrekventovanějším pojmem. Jsou mu věnována celá kázání. Mezi atributy křesťanské lásky uvádí Škarvada velkomyslná, velkorysá, blaživá, nepřemožitelná a říká o ní „… je nejpřístupnějším, nejhmatatelnějším a nejprůkaznějším argumentem Kristova evangelia a je působivým znamením jeho přítomnosti…“ (85). Kazatel v Praze-Lhotce objasňoval lásku jako dar všech darů a ctnost všech ctností (9. 10. 1994). S láskou jako tématem kázání se setkáváme ve všech křesťanských církvích, např. na shromáždění českobratrské evangelické církve (25. 9. 1994) zaznělo „Bůh je láska a tuto lásku nabízí všem“.

Jestliže si všímáme synonymie, můžeme snad připomenout situaci ve staročeské slovní zásobě, v níž slovo láska mělo vedle sebe synonymum milost. Dokonce v nejstarším překladu bible se slovo láska vůbec nevyskytuje, patrně pro jeho [63]přílišný důraz na tělesnou smyslovou stránku.[6] V současných kázáních patří slovo milost k výrazům užívaným jen zřídka a je vázáno na omezený kontext, např. se vyskytuje ve spojení „přetvářet utrpení v milost“[4] (Škarvada 103) nebo u českobratrského kazatele jde o „spasení z pouhé Tvé (tj. Boží) milosti“ (6. 11. 1994).

K pojmům víra, naděje a láska se váže celá řada dalších výrazů vyjadřujících soustavu křesťanské věrouky a morálky. Tak s pojmem víra úzce souvisí její tajemství. Např. promluva biskupa československé církve husitské se týkala tajemství vzkříšeného a oslaveného Pána (12. 6. 1994). Tajemství nejsvětější Trojice věnoval své kázání J. Škarvada (3. 6. 1977) a při tom uvedl: „… tajemství Božího života není něco vzdáleného, něco, co by se nás netýkalo, nýbrž je to tajemství našeho vlastního původu.“

S příkazem lásky k Bohu se v novozákonních biblických textech spojuje láska k bližnímu. Výrazem bližní se neoznačovali jen lidé citově nebo pokrevně blízcí, ale vůbec všichni, s nimiž sdílíme tento svět, tedy i naši nepřátelé. Označení bližní nacházíme tedy nejen v biblických citátech, ale i ve vlastních formulacích kazatelů. Např. na shromáždění brněnského sboru církve bratrské kazatel vyzýval věřící k životu k boží slávě a prospěchu bližních (4. 12. 1994). Příkazu lásky k bližnímu věnoval pozornost také opavský kněz J. Veselý (30. 10. 1994), když se zamýšlel nad odkazem svatého Františka.

Biblická obraznost se promítá do textu duchovních promluv především častým užíváním substantiva srdce. Biblické myšlení vidí totiž v srdci sídlo „vnitřního života“, zatímco běžné světské užití tohoto slova vyvolává především citové představy, tzn. vidí srdce jako sídlo emocí. V souladu s biblickým pojetím srdce jsou např. slova V. Kodeta, převora kláštera karmelitánů: „Kdybychom znali více Ježíšovo srdce, znali bychom se lépe“ (2. 10. 1994), podobně je tomu v ekumenickém kázání biskupa Sázavy, který řekl: (6. 7. 1994) „Husovo srdce bylo živé a citlivé.“

Představitelé evangelických církví se poměrně často zabývají pojmem pravda. Kazatel brněnského sboru církve bratrské s politováním konstatuje, že někdy milujeme tmu polopravd, a vybízí k životu v pravdě, nazývá to „činit pravdu“ (4. 12. 1994). U příležitosti výročí Husovy smrti 6. 7. 1994 se zamýšlel prof. Zdeněk Sázava v Betlémské kapli ve svém ekumenickém kázání nad Husovým odkazem a jeho chápáním pravdy. Při této příležitosti uvedl: „Hus nechápe pravdu staticky, nýbrž dynamicky, Hus žije pravdu a žije v pravdě, … mistr Jan byl skálopevně přesvědčen, že smyslem života je žít v pravdě.“ Obecnější úvahu o pravdě v souvislosti s biblickým dialogem mezi Kristem a Pilátem obsahuje kázání kněze starokatolické církve (19. 11. 1994). Pozoruhodnou myšlenku [64]vyslovil při novoročním ekumenickém shromáždění zástupců 13 církví kardinál J. Vlk, když zdůraznil, že Bůh je láska a že církve v minulosti hájily pravdu, ale bez lásky. „Pravdu a lásku nelze oddělovat.“

Opravdový křesťanský život doprovázejí vlastnosti pokora a milosrdenství. Zajímavé je srovnání výkladu slova pokora, jak je uvádí Slovník spisovného jazyka českého a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost s jeho objasňováním v našem materiálu. SSJČ: „(ponížené) podřizování se někomu plynoucí z uznávání vlastních nedostatků, projev (přílišné) zdvořilosti z pocitu vlastní nedokonalosti.“ SSČ 1978: „podřizování se někomu plynoucí z pocitu vlastní nedokonalosti n. (společ.) podřízenosti“, SSČ 1994: „pocit plynoucí z uvědomování si vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti n. závislosti: nepřítomnost přílišného sebevědomí“. Škarvada (Ra Vat 30. 8. 1974): Pokora je „postoj toho, kdo si přesně uvědomuje, kde je jeho místo, a kdo si podle toho počíná … pokora a pýcha, která je jejím opakem, nemají jen rozměr mezilidský, jejich těžiště je ve vztahu k Bohu … Pokorný člověk si totiž uvědomuje, že vše, co je a co má, je dar Boží.“

Podobně jako pokora i slovo milosrdenství se téměř vytratilo z aktivní slovní zásoby v totalitním období. Z věcného hlediska bylo totiž považováno za přežitek, vždyť o všechny se staral pečlivý stát. Přesto vždy mělo a trvale má své místo v textech kazatelů, kteří vedou posluchače k tomu, aby milosrdenství uplatňovali v životě. Z poslední doby uvádím alespoň doklad ze shromáždění českobratrské církve evangelické, a to přání „Kéž tvoje církev stane se služebnicí Tvého milosrdenství“ (6. 11. 1994).

V různých kázáních se objevují ještě jiné vlastnosti, které mají častější frekvenci v běžné občanské komunikaci. Je to odpovědnost a důstojnost. Např. v evangelickém Husově sboru v Curychu (SE 17. 7. 1994) bylo řečeno: „Být bohatší to znamená mít více povinnosti a odpovědnosti“. V památném kázání na Velehradě (5. 7. 1994) J. Škarvada vzpomínal na dílo Konstantina a Metoděje a při této příležitosti zdůraznil naši odpovědnost za toto dědictví otců. Převor kláštera karmelitánů Vojtěch Kodet (2. 10. 1994) věnoval své kázání důstojnosti božího dítěte, ženy, a při tom uvedl, že je třeba naučit se najít vlastní důstojnost a s úctou respektovat každého druhého.

Z komunikativního hlediska není bezvýznamné, komu byly adresovány projevy duchovních dříve v rozhlasových vysíláních Svobodné Evropy a vatikánského rozhlasu i komu jsou určená dnešní slova kazatelů. Při pohledu do nedávné minulosti uvádí v předmluvě ke své sbírce projevů z 80. let nazvané Promluvy k věřícím i nevěřícím P. Jaroslav Knittl: „V době pro náš národ tak těžké mi bylo stále jasnější, že ctnost, kterou v této chvíli potřebujeme nejvíce, je naděje, … Při svých promluvách jsem pak už nemyslel pouze na věřící jako vyvolený lid, ale i na nevěřící jako skrytou naději, poněvadž mezi věřícími bude asi až do skonání věků to nebezpečí pyšného farizejství a mezi nevěřícími vždy opět nová naděje, že ze [65]Šavlů se stanou ti nejhorlivější obhájci Kristova učení.“ Ze současnosti uvádím alespoň oslovení, které použil P. Vlad. Rudolf v rozhlasovém vysílání loňské 3. adventní neděle: „Bratři a sestry, drahé děti, drazí přátelé, blízcí i vzdálení, věřící i nevěřící.“

Z obou citátů je dobře vidět, že v pojetí dvou z lingvistického hlediska protikladných slov, jimiž jsou věřící a nevěřící, nastal vlivem těžkých podmínek pro duchovní život významný posun. Ten se pochopitelně netýká jen katolické církve, ale i ostatních. Např. kazatel českobratrské evangelické církve (25. 9. 1994) řekl, že k dílu spásy si Kristus nevybírá jen věřící. I lidé, kteří pracují pro dobro druhých, jsou božími služebníky, protože pomáhají potřebným.

Vedle slova věřící bývá užíváno jako synonymní spojení lid víry, někdy též významově blízké boží lid, popřípadě obecnější a významově širší člověk dobré vůle. V ekumenickém duchu se vyvíjí i vztah k příslušníkům jiných církví. Např. J. Škarvada je nazývá odloučenými bratry a vysvětluje: „My proto ty odloučené bratry nepovažujeme za horší, než jsme my, nýbrž za chudší. Jenže tím, že jsou chudší oni, jsme chudšími i my, protože nám právě oni chybějí“ (90).

Jestliže se současné duchovní promluvy týkají našeho každodenního života, nezbytně obsahují četná slova i spojení, jež reflektují aktuální problémy dnešního světa. S tím souvisí užívání jak slov hovorových, např. substantiva křikloun, škarohlíd, tichošlápkové, hrstečka, spojení chystat podraz, mizerná situace apod., tak i prostředky spojované s intelektualizací a internacionalizací spisovného jazyka, např. spojení boží intervence, boží iniciativa, boží suverenita, kardinál Vlk varoval před erupcí sobectví.

Z našeho hlediska zajímavým jevem je i to, že se v duchovních promluvách nezřídka objevuje i tematika komunikace. Např. v loňském novoročním kázání N. Badala zazněla výzva k uskutečňování dialogu s bratrskými církvemi, k dialogu se společností i k dialogu uvnitř samotné církve. 5. 2. 1995 upozornil kazatel jednoty bratrské na potřebu osobní odpovědi každého na otázku, se kterou se k nám Bůh obrací.

Závěrem můžeme konstatovat: I když jako hlavní zdroj pro klíčové pojmy duchovních promluv zůstávají stále a nezbytně tradiční biblické texty, tyto promluvy jsou zcela otevřené jazykovým prostředkům vystihujícím problematiku dnešního života. Vzhledem k společenské závažnosti tematiky a prostředí, pro které je charakteristická slavnostnost a obřadnost, jsou duchovní promluvy úzce vázány na spisovnost.[7]


[1] Např. F. Bačkovský rozlišuje u duchovních řečí kázání a homilie. Homilie vysvětluje jako volnější druh kázání obsahující výklad perikopy, tj. té části Písma svatého, která se předčítá při bohoslužbě. Viz F. Bačkovský, Nauka o řečnictví s příklady, Praha 1846.

[2] O duchovních promluvách není ani zmínka v příručce M. Dohalské a kol. Mluvím, mluvíš, mluvíme. Kapitoly z moderní rétoriky, Praha 1985. Až v publikaci A. Langera Úspěch veřejné promluvy, Praha 1993, se v 6. kap. Druhy řečí objevuje také náboženský projev, a to i s ukázkou (s. 70–74).

[3] J. Jungmann, Slovesnost, Praha 1846, s. 166–167.

[4] Při své analýze vycházím z rozhlasového vysílání bohoslužeb různých církví a ze sbírek kázání: J. Škarvada, Abys byl živ, Praha 1993, a J. Knittl, Promluvy k věřícím i nevěřícím (bez udání místa), signum unitatis 1991.

[5] K výrazové bohatosti a obraznosti v bibli viz I. Němec, Odraz předkřesťanského a křesťanského modelu světa v jazyce, SaS 55, 1994, s. 263–268.

[6] M. Beneš, Láska a milost v staré češtině, in: Palaeobohemica Immanueli Michálek septuagenario oblata, Listy filologické, Supplementum II, Praha 1992, s. 33–37.

[4] Při své analýze vycházím z rozhlasového vysílání bohoslužeb různých církví a ze sbírek kázání: J. Škarvada, Abys byl živ, Praha 1993, a J. Knittl, Promluvy k věřícím i nevěřícím (bez udání místa), signum unitatis 1991.

[7] Srov. J. Kořenský, Komunikace a čeština, Praha 1992, s. 61.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 2, s. 61-65

Předchozí Igor Němec: Proč má slovo prostředek předponu pro-

Následující Petr Karlík: Syntaktické sloveso

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1