Časopis Naše řeč
en cz

Sto let od narození univ. prof. Vladimíra Šmilauera

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Je málo jazykovědných disciplín, do nichž by čelný náš lingvista Vladimír Šmilauer (1895–1983) nebyl zasáhl. Zkoumal mluvnici v synchronním i historickém pohledu, psal o skladbě staré i nové češtiny, zabýval se sémantickou etymologií a hlavně onomastikou, zajímaly ho otázky jazykové správnosti a kultury mateřského jazyka vůbec, věnoval se stejně zasvěceně technice filologické práce jako metodice jazykového vyučování, podílel se na přípravě několika vydání Pravidel českého pravopisu, prosazoval lingvistickou statistiku i další metody kvantitativního výzkumu, byl pohotovým recenzentem a zpravodajcem o novinkách z mnoha jazykovědných oblastí i z řady oborů pomezních. Měl obdivuhodnou schopnost číst mnoho a v mnoha jazycích: své poznatky a komentáře k přečtenému si nenechával pro sebe, ale soustavně s nimi seznamoval čtenáře, např. v oblíbených Stovkách Zpravodaje Místopisné komise ČSAV, jehož byl zároveň vedoucím redaktorem (1960–1983). Jako dlouholetý člen redakční rady Naší řeči (1939–1983) pozitivně ovlivňoval i úroveň našeho časopisu.

Vladimír Šmilauer měl smysl pro jazykový detail, přitom však jej dovedl nazírat i v zákonitých vztazích systémových. Spojoval vědeckou přesnost a teoretickou náročnost s jasností a srozumitelností provázenou vždy slohovou vytříbeností. Profesora Šmilauera znali jeho studenti jako mistra stručného, logicky uspořádaného, vnitřně dobře členěného a přehledného výkladu. Patřil k duchovnímu typu, který je čím dál vzácnější: vyznačoval se univerzální inteligencí nepostrádající bel esprit, učeností propojenou s plnokrevnou životní kulturou. Duševní mladost byla tajemstvím jeho života. Dnes již víme, co bylo jejím elixírem: byla to v prvé řadě dělnost ve smyslu starořecké kalokagathie, v níž dosahoval souladu sil tělesných a duševních. V životě se důsledně řídil zásadou: 8 × 40 a 16 × 20 je pořád 320, tzn. budeš-li pracovat čtyřicet let po osmi hodinách, bude to časově stejné, jako bys pracoval 16 hodin denně a za 20 let byl hotov – o lepší kvalitě takové rozložené práce ani nemluvě. Do pozdního věku byl fit i ve sportovním smyslu. Vzpomínám, jak nedlouho před svou osmdesátkou podnikl dlouhou cestu do Prešova, aby tam předsedal zasedání Mezinárodní komise pro slovanskou onomastiku. Při závěrečném rozloučení v Šariši se dal bez reptání vtáhnout do vířícího chorovodu tanečníků a tanečnic, aby tak dokázal, že ani osm křížků nemusí nutně člověka ohnout.

Jak se V. Šmilauer zapsal do paměti svých žáků? Především tím, že suverénně ovládal předmět výkladu. Posluchač ihned vycítil, že jeho profesor má navíc svou věc rád. Není proto divu, že jeho zanícení dovedlo zapalovat zájem mladých. Jistý profesorský absolutismus, který je ve škole mezi lidmi ještě nehotovými nutný, kompenzoval neochvějnou slušností vůči žákům a co nejobjektivnější spravedlivostí. Nezapomenutelný byl jeho přednes (i s tím uvulárním „r“), vždy živý a sugestivní už tím, že byl formulován spatra, třebaže písemné podklady pro přednášku ležely na pulpitu. Měl [265]vynikající paměť: nelze zapomenout, jak v Karolinu coby promotor při doktorských promocích pronášel formuli promočního slibu krásnou latinou a zpaměti.

Sedm hlavních ctností vědeckého pracovníka – důkladnost, přesnost, střízlivost, opatrnost, poctivost, píli a statečnost, o nichž psal ve svém Úvodu do toponomastiky, ztělesňoval pan profesor přímo exemplárně.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 5, s. 264-265

Předchozí Světla Čmejrková: Jazyk a styl pro dětskou literaturu

Následující Olga Martincová: Životní jubileum profesorky Radoslavy Brabcové

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1