Jazyk a styl pro dětskou literaturu

Světla Čmejrková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Obsah knížky skrývající se pod zajímavým titulem Prostor pro jazyk a styl (autoři Oldřich Uličný a Jan Horák, vyd. Hradec Králové: Gaudeamus 1994, 254 s.) bude pro mnohého čtenáře možná překvapením – prostorem pro jazyk a styl je prostor dětské literatury. Nachází se v něm dítě jako aktér dětské literatury, dítě jako recipient této literatury, dospělý jako její tvůrce a v daném případě i jako recipient, textový lingvista a stylistik tuto několikanásobnou stylizaci rozebírající. Jaká komunikace se tu odehrává, jaký jazyk bude zvolen, jaké stylové rozpětí tu vzniká? Knížka vychází už podruhé (poprvé pod jménem prvního autora v nakladatelství Albatros v r. 1987).

[261]Knížka analyzuje dětskou četbu 70. a 80. let, a je tedy dobrým dokumentem dětské literatury samé i dokumentem metodologických hledisek, která vyvolala k životu. Obstojí jako analytický materiál i ve srovnání s literaturou 90. let. Pro děti psali autoři tak poetičtí jako J. Hanzlík, A. Mikulka, M. Lukešová, O. Hejná, J. Suchý aj., byli tu autoři specializovaní na dětskou fantazijní poetiku jako M. Macourek nebo O. Hoffmann, byli tu zkušení autoři literatury pro starší mládež jako H. Šmahelová, S. Rudolf aj. Autoři recenzované publikace prováděli ovšem určitý výběr analyzovaných děl, a to i v prvním vydání. Zdá se, že okruh autorů a děl, který se ocitl ve středu jejich zájmů, svědčí o trvalé hodnotě české dětské literatury zmíněných let (nové vydání je doplněno o rozbor próz I. Hercíkové, který v prvním vydání nebyl z neliterárních důvodů zařazen).

Téma dětské literatury není častým předmětem bohemistického zájmu. Jsou tu Chaloupkovy a Voráčkovy Kontury české literatury pro děti a mládež (1984), Nezkusilův Spor o specifičnost české literatury (1971) a jen několik dalších. Systematičtěji se tomuto žánru věnovala slovenská stylistika a literární věda. F. Miko a Kabinet literárnej komunikácie v Nitre, a v něm zejména J. Kopál se analýze dětské literatury věnují jakožto samostatnému oboru se specifickou metodologií (F. Miko, Hra a poznanie v detskej próze, Bratislava 1980; J. Kopál, Literatúra a dětský aspekt, Bratislava 1970, Literatúra pre deti v procese, Bratislava 1984; Z. Klátik, Slovo, kľúč k detstvu, Bratislava 1975 aj.). Tato metodologie je budována kolem pojmu dětského aspektu.

Z pojmu dětský aspekt, případně aspekt dětství a mládí, vycházejí i autoři recenzované publikace. Uvažují o něm jako o pohledu na svět zdola a za jeho komponenty považují takové rysy jako smysl pro harmonii, tendenci ke kamarádství a přátelství, soucitnost a smysl pro spravedlnost, touhu po poznání, sebepoznání, touhu po dobrodružství apod. Literatura, v jejímž základě leží aspekt dítěte, má rysy hravosti, fantazie, optimismu a naivity, později konfrontace, touhy po odlišení a vyjádření vlastního pohledu na svět. Jak z tohoto srovnání vychází komplementární aspekt dospělosti, to autoři raději blíže nespecifikují a odvolávají se na výrok Nezkusilův, že srovnání s rysy dětství by mohlo vést až k „pedocentrickému zbožnění dítěte“.

Autoři však pracují se zmíněným pojmem aspektu dětství v jeho komunikační složitosti, vznikající na projekční ose „dospělého“ autora a dětského čtenáře. Z řady metodologicky zajímavých otázek, jež kniha v obecné rovině nastoluje, uveďme distinkci „stylizace aspektu současného dítěte“ a „stylizace vlastního dětství“ (druhý rys převažuje např. v prózách J. Tomečka), orientace na poetiku dětskou a aplikace poetiky „velké“ literatury, rozdíl v dětském aspektu chlapeckém a dívčím apod. Vedle obecných teoretických cílů (k nim patří analýza pojmu text a styl ve vztahu k dětské literatuře) si knížka klade za úkol analyzovat jednotlivé žánry dětské literatury (moderní pohádku, malované čtení a kreslený seriál, historické vyprávění, přírodní reflexi, dívčí román apod.) a vytknout specifické jazykové a textové prostředky vyjadřování aspektu dětství a mládí.

Žánr nejnovější – comics – je v knize analyzován v té míře, v jaké tvořil poutavé doplnění literární produkce pro dětský věk: kreslené seriály v Mateřídoušce, Obrázky z českých dějin, Obrázky z dějin českých objevu a vynálezů… Kapitola nazvaná Nejen [262]obláčky si všímá především těch comics, které vznikají na podkladě literárního díla (Rychlé šípy, Malý Vinnetou, Bylo nás pět) a které mají pod obrázkem delší doprovodný text anebo v obláčcích výrazný podíl slov (nejen citoslovce a výkřiky). Lingvistický pohled na text identifikuje zřetelné syntaktické stopy snah po kondenzaci vyjádření a zároveň po využití signálů mluvenosti.

Vděčným předmětem jazykových a stylistických analýz je ovšem i ta část psané literatury (abychom ji odlišili od literatury využívající i kódu obrázkového), která je založena na jazykové hře, humoru, komice, nonsensu. V těchto analýzách zaujme čtenáře, který dětskou literaturu sice běžně čte, ale její postupy lingvisticky neanalyzuje, poměrně vysoký podíl nestandardního využití grafického kódu: multiplikace písmen (HALÓÓÓÓÓ, Bzzzzz), proložení písmen (Tak já jsem to řekla dostkrát), velká písmena (DOSTKRÁT), grafické variování citoslovcí (Uhuhuuu, Ououoúúú), kapitalizace obecných jmen v pojmenování postav (Kouzelník, Úterý, Žluťásek, Veverka), grafické spojování slov, řádkování souvětí, grafické zvýraznění rýmů apod. Ukazují se zdroje dětského nonsensu v komolení slov: Byla jedna omolitka/ molitka jí povídá/ když jsi žultá henká tebká/ jak molitka omolitka/ poleťpo tam kvekve tytka/ kvekve cerá hlazada (O. Hejná). Analýze těchto postupů je věnována především kapitola Povídej moderní pohádku. Její poetika vyrůstá jednak z autentického světa dětského vnímání a poznání (např. hravosti, naivity), jednak z postupů „velké“ literatury a jejich aplikace na literaturu pro „malé“ (M. Macourek). Komika, humor a nonsens vznikající na rovině slovní zasahuje i do oblasti textové – vstupuje sem realizací metafor, úsloví a frazeologismů: a najednou byla z kočky slečna, která řekla, krindypindy, co to má znamenat, někdo mi ukrad přední nohy; a Mach řekl, ale jo, nebojte se, vy jste vlastně pořád kočka, a jaká.

Kapitola Když příroda promluví je věnována analýze hlasů, jimiž příroda k dítěti promlouvá, např. antropomorfizaci přírody a jejím různým stupňům (zvířata mluví přímou řečí, autorská řeč interpretuje přírodu, jako by hovořila, apod.). Na tomto místě se rozebírají např. pozoruhodná vzpomínková díla Tomečkova, lyrické prózy M. Lukešové, přírodopisná vyprávění M. Vysockého. Čtení kapitoly zachycující poezii přírodních líčení vyvolává v čtenáři nostalgii a přání, aby si tyto prózy našly čtenáře, kteří je budou umět ocenit. (Nechci zobecňovat vlastní zkušenost, ale tuším, že po těchto vyprávěních malí čtenáři sami nesahají, zato si je nechají rádi předčítat od rodičů – i ti patří do komunikačního rámce dětské literatury.)

Další kapitoly se pak věnují románům s historickou tematikou a historizujícím fikcím, vyprávěním autobiografickým a memoárovým (O historii převážně nedávné současným jazykem) a převyprávěním bájných příběhů, např. Starých řeckých bájí a pověstí od E. Petišky, Odyssey od J. Huláka, Iliady od J. Pilaře, Ovidiových Proměn z pera V. Adlové, Gilgameše z pera V. Zamarovského apod. (O novém šatě starých vyprávění). Je tu analyzována problematika výběru stylových registrů, zakotvených časově, lokálně, kulturně, sociálně, jejich náznakové využití a míšení (včetně příměsí jazyků cizích, němčiny, ruštiny aj.).

Poslední kapitola (Jazyk pro dívčí román) je věnována dívčím románům H. Šmahelové, S. Rudolfa, H. Frankové, J. Vinaře, I. Hercíkové a dalším autorům románů [263]pro mládež. Jde o několik různých typů vrůstání dětských hrdinů do světa dospělých, typů akcentujících střídavě pocity vzdoru, zaujetí, obdivu, touhy, zklamání, odporu, absurdity…

Dětská literatura je tedy představena v současné žánrové rozmanitosti (klasická pohádka tvoří samostatnou problematiku a autoři ji záměrně nechávají stranou). Podíl autorů na zachycení pestré skladby dětského čtení není specifikován a je třeba říci, že autorské zpracování netrpí žádnými předěly, ba naopak tvoří velmi promyšlený materiálový i interpretační celek. Zvolená metodologie analýzy vyplývá pokaždé ze specifičnosti jazyka a stylu daného žánru: kombinace psaného slova a obrazu, důraz na grafiku, nonsensové kombinace hlásek, slabik a slov, lexikální a frazeologické inovace, jazyková hra, kalambúry se jeví jako specifické znaky dětské prózy.

Analýza literatury pro mládež se zase soustřeďuje na jazykové a stylové vyjádření odlišnosti od světa dospělých. Velkou úlohu tu má samozřejmě využití variet národního jazyka, obecné češtiny, slangu. Autoři zachycují několik inklinací ve výběru variet: „Pocity veselí se spíše vyjadřují nespisovnou morfologií a slovní zásobou a uvolněnou syntaxí, vážným a smutným pasážím je vyhrazena proti tomu spisovnost a složitější syntax“ (237–238). Upozorňují však i na desentimentalizaci postojů pomocí nespisovnosti a na druhé straně na kontextové spojení spisovnosti a tajemství a na poetizační funkci spisovnosti, a to nejen v řeči autorské, příp. ve vnitřním monologu, ale i v dialogu postav: „Ty jsi ale hezký,“ říkala mu Tamara nadšeně, „a jak jsi opálený,“ v románu Vinařové. Autoři sledují stylovou motivaci míšení prvku spisovnosti a nespisovnosti a všímají si efektu kontrastnosti a obecně efektu příznakovosti nečekaného spojení prvků z různých stylových registrů (správňácké hlouposti, takovýhle doják).

Hledisko kontrastu – v rovině morfologické, slovní, větné, textové a stylové – je vlastně průběžným hlediskem uplatňovaným v analýze dětské literatury. Kontrast leží v základě její tematiky, z kontrastu vyrůstá definování aspektu dětství a dospívání. Na kontrastu (pokud můžeme jedním slovem shrnout bohaté materiálové analýzy) spočívá zřejmě do značné míry i jazyk a styl této literatury. Autoři ukazují, že jazyk je tu nejen nositelem dějových fází jakožto primárních obsahových složek díla, ale sám je obsažný a často mu přísluší určující úloha při hledání klíče, v němž je text napsán. Tím klíčem bývá kontrast k řeči dospělých, k frázím a floskulím, k „prefabrikovanému“ jazykovému zachycení světa, jež se dětem předkládá a jež bývá ironizováno a parodováno. Předmětem perzifláží se stávají např. modely vidění dětského světa a světa dospívání v pokleslé literatuře, v brožurách pro dívky („Než odejdu do společnosti, vyzkouším si před zrcadlem ladné pohyby. Mají vyjadřovat cudnost, šelmovství a zcela nepatrnou koketerii“, říká si dívka z románu H. Frankové). Autoři tak ukazují složitost vztahů mezi jazykem dětským a dospělým, jejich dialogičnost, vzájemné citace těchto jazyků a rozmanité typy jejich zrcadlení.

Jazyk autorů je ovšem pozoruhodný nejen citlivostí, jemností a rafinovaností stylových analýz, ale i nezastřeným hledáním hodnot dětské četby, etických i estetických, jazykově výchovných a stylisticky tříbících. Je pozoruhodný i upřímností závěrů: Je to zřetelné slovo o hodnotách dětského světa i o směrech, jimiž by měly být rozvíjeny.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 5, s. 260-263

Předchozí Stanislava Kloferová: Česká Vídeň

Následující Ivan Lutterer: Sto let od narození univ. prof. Vladimíra Šmilauera