K nedožitým sedmdesátinám Emila Dvořáka

Ivan Lutterer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Letos 20. dubna by se PhDr. Emil Dvořák, CSc., bohemista Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, byl dožil sedmdesáti let. Jeho život skončil tragicky před 12 roky, když se při lyžařské túře za mlhy zřítil do Labského dolu v Krkonoších. Místo v oblasti Malé laviny pod Zlatým návrším, kde bylo jeho tělo nalezeno, trvale připomíná nenápadná deska na balvanu při Harrachově cestě. Nekrology, které tehdy o E. Dvořákovi vyšly v odborných časopisech[1], podrobně zhodnotily jeho učitelské a badatelské zásluhy na poli jazykovědné bohemistiky[2], avšak nemohly v plné míře ocenit jeho kvality jako člověka, kterému totalitní režim po léta odpíral přiznat postavení, jež mu právem náleželo.

Kolektiv katedry českého a slovenského jazyka měl k E. Dvořákovi vřelý vztah od prvních dnů, kdy nastoupil r. 1964 na filozofickou fakultu v Praze po čtyřletém působení na Pedagogickém institutu v Liberci. Obdivovali jsme se jeho noblesnímu jednání s kolegy i se studenty, za tzv. normalizace pak i jeho čestnému postoji v situacích, kdy lidé robustnějšího svědomí většinou zklamávali. Oceňovali jsme na něm, jak suverénně ovládal pedagogické umění a kolik toho v našem vědním oboru znal a uměl. Já jsem měl Emila rád navíc i pro jeho zálibu v hudbě a pro jeho lásku k horám, těm Krkonošům, které nám ho nakonec vzaly. Čím si však nejvíce získal mé sympatie, byla jeho skromnost a neokázalý altruismus: bylo mu cizí jakékoli vypínání nad ostatní, neznal [222]konkurenční řevnivost a nikdy se ani v nejmenším nesnažil sklízet úspěchy na úkor jiných, což byla vlastnost v minulém režimu poměrně vzácná. Bylo nás ovšem více, kdo jsme svého kolegu Dvořáka cenili nikoli podle funkcí a hodností, ale podle pevnosti charakteru a ušlechtilosti snah. V tom i nemálo studentů, jimž na jejich učiteli imponovaly vedle odborné erudice též jeho kvality lidské. Nepochybuji, že několik generací češtinářů, kteří na FF UK prošli jeho semináři a poslouchali jeho přednášky, si v srdci natrvalo uchová obraz Emila Dvořáka jako učitele při vší náročnosti vždy usměvavého a laskavého, jako moudrého a zkušeného rádce, ba otcovského přítele. Takové ocenění, třebaže veřejně neproklamované, je koneckonců nejvyšším vyznamenáním, jakého se může učiteli vůbec dostat.

---

[1] NŘ 66, 1983, s. 264–266, uveřejnila vzpomínku Josefa Hrbáčka.

[2] Připomeňme alespoň dvě jeho stěžejní práce o přechodnících: Vývoj přechodníkových konstrukcí ve starší češtině (1970) a Přechodníkové konstrukce v nové češtině (1983). Staly se základním pramenem poučení pro všechny odborné zájemce současné i budoucí.

Naše řeč, volume 78 (1995), issue 4, pp. 221-222

Previous Ivana Svobodová: Miloslav Sedláček sedmdesátiletý

Next Milena Šipková: K jednomu typu názvu podniků