Konference K diferenciaci současného mluveného jazyka

Naděžda Bayerová, Dana Davidová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve dnech 21. a 22. září 1994 se pod patronací rektora Ostravské univerzity konala na FF OU vědecká konference na akutální téma K diferenciaci současného mluveného jazyka. Připravila ji katedra českého jazyka a účast na ní přijalo přes čtyřicet odborníků, kteří přednesli celkem 35 referátů. Zaměření konference přivedlo do Ostravy nejen české lingvisty z Prahy, Brna a Olomouce a také z ostatních po revoluci vzniklých univerzit, ale i zahraniční hosty z Polska, Holandska a Ruska.

Jako první se ujal slova Fr. Daneš s programovou statí Perspektivy češtiny, v níž se zamyslel nad současnou situací našeho národního jazyka. Referát obsahoval tři základní části: v první zdůraznil, že je to míšení jazyků, resp. dialektů a podobných subvariet, způsobené zejména migrací, co charakterizuje jazykovou situaci naší doby, ve druhé rozebral postoje uživatelů k jazyku a ve třetí se pokusil objasnit termíny mluvený jazyk a diferenciace. V závěru vybídl ke zkoumání jazykové diferenciace vyplývající z různosti komunikačních situací a zdůraznil nutnost jejich podrobnější sociologické typologie. K rozsahu a obsahu pojmu mluvený jazyk promluvil ve stejnojmenném příspěvku J. Kraus. Zdůraznil dvě příčiny aktuálnosti zkoumání problematiky mluveného jazyka: 1. oprávněný požadavek vytvářet rozsáhlé textové soubory, které se stanou východiskem pro popisy užívaného kódu; 2. způsob, jak si uživatelé jazyka uvědomují jeho vzrůstající diferenciaci vázanou na různost jazykových situací. V souvislosti s tím vysvětlil obsah pojmu mluvený jazyk a upozornil na plynulost hranic mezi projevy spontánními a nespontánními, oficiálními a soukromými, připravenými a nepřipravenými i na to, že uvedená rozlišení souvisejí vždy s osobností mluvčího. Detailně pak rozebral rozdíl mezi jazykem psaným a mluveným na základě interpretace názorů některých filozofů a jazykovědců. O. Uličný se zabýval teoretickými otázkami mluvenosti. Charakterizoval fenomén mluveného jazyka, který je ve srovnání s jazykem psaným vázán na čas; zabýval se nedostatečnou kodifikací mluveného aspektu jazyka a dotkl se některých teoretických otázek mluvené češtiny ve vztahu k češtině psané. Zaměřil se na funkčně strukturní přístup k jazyku, který dovoluje vidět jazykové funkce jako typy komunikačních situací. Zaujal postoj k často diskutované obecné [206]češtině a jednoznačně konstatoval, že strukturní pojetí jazyka nemůže přijmout existenci obecné češtiny jako systémového útvaru. Korigoval názory o jejím pronikání na Moravu a vyslovil tezi, že při kodifikaci je nutno preferovat ten prostředek, který je přijatelný pro spisovné povědomí všech českých mluvčích.

Na téma specifika mluveného projevu promluvila M. Krčmová. Svým příspěvkem zpochybnila tradiční pohled na opozici mluvenost – psanost, který vymezoval oba typy projevů jako dvě samostatné formy existence. Zdůraznila, že lze vysledovat množství přechodů mezi oběma zdánlivě protikladnými typy a soubory jejich charakteristik je třeba chápat pouze jako tendence, přítomné v konkrétních projevech různou měrou a projevující se v jazykové a textové charakteristice nestejně intenzivně. Základem jejího vystoupení bylo srovnání souboru psaných textů vzniklých spontánně a spontánních textů mluvených. Zhodnocením obou typů dospěla k závěru, že mnohé rysy přičítané mluveným projevům nejsou ve skutečnosti dány volbou kódu, ale tím, že jsou texty tvořeny bez předchozí tematické a formální úpravy. Na tyto závěry plynule navázal J. Chloupek příspěvkem Sjednocující a rozrůzňující faktory v mluvené komunikaci, jehož hlavní myšlenka je, že nejdůležitější faktor, který dává běžně mluveným komunikátům jejich jazykový ráz, je vázanost na komunikační situaci; čím preciznější je situace, tím méně precizní může být komunikace. Z funkcí, které mluvená řeč plní, je nejdůležitější každodenní uskutečňování běžné komunikace, která je spjata s konkrétní komunikační situací v prostoru a v čase. Mluveným jazykem současné civilizace se zabýval ve svém příspěvku S. Gajda. Vyšel z přesvědčení, že lidské společenství utvářela původně ústní mluva. S nástupem písma, tisku a elektroniky se objevila sekundární mluvenost. Předmětem autorova zájmu se v tomto kontextu stala dynamika staré i nové mluvenosti v různých oblastech současné lidské působnosti. M. Basaj se ve svém vystoupení pokusil srovnat běžně mluvenou variantu polštiny a češtiny. Pozornost zaměřil na některé vývojové procesy běžné mluvy obou jazyků, hodnocené z hlediska mikrotypologie. Východiskem mu byla flexivnost, jejíž vyšší stupeň v češtině způsobuje, že se srovnávané jazyky liší druhořadými typologickými rysy, které v češtině denního styku posilují její flexivní povahu, zatímco v konverzační polštině zvýrazňují její typické analytické rysy. R. Šrámek se zabýval vývojovou proměnou tradičního nářečí v ostravské sídelní aglomeraci, která se vytvářela postupně v posledních dvou stoletích jako důsledek těžby uhlí a intenzivní industrializace. Zatímco do 50.–60. let lze mluvu charakterizovat jako směsici s minimální mírou ustálenosti, od té doby se vývoj nářečí bývalých předměstských obcí ubírá na jedné straně k formující se městské mluvě, na druhé probíhá silná archaizace a zánik příliš diferencujících jevů. Útvarem, který tento zrod městské mluvy ovlivňuje, je mluvená podoba spisovného jazyka; úloha tzv. obecné češtiny je zcela minimální. Na Šrámkův příspěvek tematicky navázaly referáty V. Šaura a J. Kolaříka, v nichž se rovněž věnovala pozornost městské mluvě. První z nich ve svém příspěvku K městské mluvě v Opavě rozebral několik hláskoslovných a morfologických znaků, které tento útvar charakterizují, druhý sledoval dynamiku ve flexi městské mluvy Zlína a na základě porovnání deklinačních koncovek přetrvávajících z tradičního teritoriálního dialektu a pronikajících z východomoravského interdialektu s nářečními jevy postupně mizejícími a s přihlédnutím [207]k působení prestižních jazykových útvarů konstatoval, že běžně mluvený jazyk obyvatel Zlína není stabilizovaný útvar a že se vyvíjí vyrovnáváním napětí mezi prestižními a neprestižními formami. K běžné denní komunikační praxi na území slezských dialektů se v příspěvku K diferenciaci mluveného jazyka se zaměřením na jazykovou situaci na území českého Slezska vyjádřila D. Davidová. Na bohatém jazykovém materiále ukázala, že většina obyvatel slezského teritoria je přinejmenším diglosní, častěji triglosní, obyvatelé žijící na česko-slovenském nebo česko-polském pomezí bývají navíc bilingvní a v běžné praxi přecházejí z jednoho jazyka do druhého podle konkrétní komunikační situace. Mluvené projevy v zásadě oscilují mezi polohou spisovnou a nespisovnou. Spisovná čeština je kombinována podle jazykového původu percipienta s běžně mluvenými prostředky celomoravskými nebo interdialektickými, případně i nářečními; vzácně a pouze ve specifických případech obecně českými. Výsledky dlouhodobého terénního i pramenného studia mluveného jazyka českých starousedlíků v Rumunsku a v USA shrnuje referát A. Vaška. Autor v něm ukazuje, že izolovaná čeština, existující a vyvíjející se teritoriálně odděleně od své podoby bázové, utváří se na základě tří různých typů vývojových faktorů: 1. extralingvních (mimojazykových); 2. intralingvních (= současný stav daného jaz. systému a jeho komunikativní funkce) a 3. interlingvních (např. typologická odlišnost kontaktujících se jazyků, míra genetické příbuznosti s místním jazykem a se všemi kontaktovými jazyky, stupeň bilingvismu nebo plurilingvismu mluvčích atd.). Tyto faktory působí vždy komplexně, navzájem komplementárně a kauzálně. Jako výsledek jejich současného uplatnění vzniká útvar izolované češtiny strukturně-výrazově i funkčně stále omezenější. Tato omezenost je vždy v souladu se zúčastněným komplexem zmíněných vývojových faktorů.

R. Brabcová zhodnotila při vytváření mluveného projevu funkci adjektiv. Zkoumala je v nepřipravených projevech dětí ve věku 3–15 let. Zaměřila se na vybraná deverbální adjektiva i na verbální adjektiva z přechodníku přítomného, z příčestí činného a z příčestí trpného převážně od sloves dokonavých. Rozborem materiálu sledovala primární funkce těchto adjektiv i funkce jakožto výsledek slovnědruhové transpozice gramatické. J. Šimandl ve svém vystoupení Ke kodifikaci českého tvarosloví na konkrétních příkladech vybraných z 2. vydání Slovníku spisovné češtiny (1994) a porovnávaných s Mluvnicí češtiny 2 (1986) a se školními Pravidly (1993) ukázal na řadu nepřesností a doporučil průzkum na konkrétním autentickém materiále, sbíraném po celém území ČR. Upozornil na obecné problémy tvaroslovné kodifikace, které shrnul do tří otázek: 1. kde získat pro podloženou kodifikaci vstupní data; 2. na jakých principech provádět jejich selekci a 3. jak získaná data interpretovat. Onomastickou problematiku řeší tři příspěvky: N. Bayerová nazvala svůj referát Nominativní a vokativní funkce i podoby antroponym v mluvených projevech. Ze sociálních činitelů, kteří podmiňují fungování antroponym v komunikaci, si autorka vybrala sféru různé společenské úrovně komunikujících osob a podrobně analyzovala oficiální i neoficiální podoby antroponym jak ve vztahu nadřazenosti a podřazenosti, tak ve vztahu rovnocennosti. V závěru mimo jiné potvrzuje, že v neoficiální sféře se v mluvených projevech projevuje ve volbě neoficiálních podob velká variantnost, která je tím větší, čím je komunikace méně oficiální. Jejich uplatnění je závislé na mnoha ukazatelích. S. Pastyřík v příspěvku [208]Hypokoristika a současný mluvený jazyk vyjádřil svůj názor na pojem hypokoristikon. Řešil dva základní problémy: 1. od čeho se hypokoristika mohou tvořit; 2. jak dnes rozumíme obsahu zkoumaného pojmu. Za hypokoristika považuje všechny expresivní formy neutrálního jména, propria i apelativa, v neoficiálním prostředí. Autorky A. Louženská a J. Dršatová v příspěvku Závislost oslovování dítěte na sociálních vztazích v rodině na základě detailní analýzy příslušného výzkumu konstatují, že oslovení je průsečíkem nejrůznějších sociálních a psychologických aspektů. Jeho výběr má individuální specifické rozměry. Docházejí také k názoru, že evidentní spjatost oslovení se sociálním prostředím i situačním kontextem by vyžadovala speciální sociolingvistický průzkum.

Příspěvek R. Mrózka Socjolektalne elementy dyferencjacji jązyka rozebírá sociolektové prvky jazykové diferenciace se zaměřením na klasifikaci jazykových útvarů na základě fakultativní variace formy a funkce prvků systémových. Vyčleňuje sociolektové kategorie, které určují jazykové kvality sociolektů a rozhodují o jejich typologických odlišnostech. Naznačuje také utváření sociolektů v mnohojazyčných společenstvích. J. Hubáček se v příspěvku Ke specifice mluvených projevů v pracovním a zájmovém prostředí pokouší nejen postihnout to, co má interindividuální platnost a co lze ve sledované komunikační oblasti zobecnit, ale i charakterizovat mluvenou komunikaci v obou prostředích, v nichž se uplatňují nejen rysy příznačné pro mluvené projevy obecně, ale i rysy specifické. V závěru dospívá k tomu, že spontánní mluvená komunikace v pracovním a zájmovém prostředí spočívá v rovině užití lexikálních prostředků a jejich motivace je oblastí hodnou nejen lingvistické pozornosti. J. Hoffmannová si za základ svého referátu Slang v literatuře a uchovávání zašlých světů vybrala méně známou prózu J. Novotného Alfa 62, jejíž jazyková charakteristika je založena na slangu, ev. vyhraněném sociolektu. Po patřičné analýze a po řadě úvah autorka uzavírá tím, že je asi třeba uchovat kódy i těchto typů textů, tedy pracovat s nimi, a hledat i lingvistickou metodologii, která by umožnila z textu tohoto druhu co nejvíce vytěžit. M. Žemlička v příspěvku Lexika na pomezí profesionalismů a slangů v publicistice vychází ze současného stavu komunikace, poukazuje na tzv. terminologickou expanzi, vypočítává nositele terminologizace a dostává se k osobité normativnosti vyjadřování, tzv. situačně adekvátní. Na řadě příkladů pak ilustruje užívání neobvyklé metaforizace a metonymizace v názvosloví, jakož i dalších postupů a jevů vyskytujících se v mluvené publicistice a dochází k závěru – vystupovat mimo jiné i proti prázdným či poloprázdným pozicím reprezentovaným lexikálními prvky pohybujícími se na pomezí profesionalismu, slangu a žargonu. Několik postřehů k problému diferenciace národního jazyka je název příspěvku G. Něščimenkové. Autorka v něm kromě jiného zdůrazňuje možnost dvojčlenného uspořádání jazykového prostoru, které je ovlivněno dvojčlenností prostoru komunikačního. Středem pozornosti jsou některé sociolingvistické pojmy, jako hovorový jazyk, hovorový spisovný jazyk, ústní spisovný jazyk atd. Zároveň nás seznamuje s určitými tendencemi v současné komunikaci v ruštině.

I. Nowakowska-Kempna Zróżnicowanie współczesnej polsczyzny w zachodniej części Śląska Cieszyńskiego w Republice Czeskiej věnuje pozornost jazykovým [209] problémům polské menšiny žijící v západní části Slezska na Těšínsku. Pro lepší porozumění této menšině autorka zavádí termíny region a jazykové pohraničí, které patřičně vysvětluje. V závěru pak uvádí, jakým jazykem komunikuje polská menšina žijící na tomto území Slezska. Z. Palková nazvala svůj referát Zvuková stránka řeči ve veřejných projevech. Všimla si v něm místa, které zaujímá zvuková stránka řeči v hodnotovém poli uživatele jazyka, připomněla povahu vlivů, kterým podléhá zacházení s fonetickým standardem v určitém konkrétním období, uvedla několik jevů zvukové podoby znamenající výrazné porušení standardu a pojednala o návycích jako zdroji uvedených odchylek od standardní podoby češtiny. Dva typy mluvených dialogických projevů z oblasti jaderné energetiky, a to neoficiální a oficiální, podrobila patřičné analýze O. Müllerová v příspěvku Některé rysy odborných mluvených projevů. Přichází k závěru, že jedním z jejich nejvýraznějších rysů je kontrastnost jazykových prostředků v nich užívaných. Jde o kontrasty prostředků psaných a mluvených, odborného a každodenního vyjadřování, prvků spisovných a nespisovných, zkratového a zkratkovitého vyjadřování a rozvážnosti a spontánního a vynuceného reagování. Mluvní tempo v rozhlase a televizi je název referátu J. Bartoška. Podává v něm výsledky měření mluvního tempa rozhlasových a televizních mluvčích, profesionálních i externích, v pěti slohových útvarech, a tak stanoví maximální průměrné a minimální mluvní tempo i jeho rozpětí. Naměřené údaje i jejich interpretaci pokládá za relativní, jsou totiž ovlivněny řadou faktorů. V závěru uvádí, že rozvoj a rozšiřování elektronických masmédií a snaha zjistit jejich účinnost pro sdělování informací i pro komerční cíle klade požadavek uvedeného výzkumu na přední místo. E. Minářová v příspěvku Rysy mluvené publicistiky charakterizuje rysy publicistického vyjadřování a ukazuje, jak moment vědomí publicistických projevů veřejných, oficiálních se střetává se záměrem přímosti a spontánnosti komunikace. Svéráznost mluvených publicistických projevů spočívá podle autoky i v tom, že vznikají primárně mnohem dříve, než je rozhlas a televize tlumočí veřejnosti. Poznámky k hierarchizaci propozice v mluvených projevech je název příspěvku E. Jandové, v němž se zabývá některými jevy souvisejícími s uvedenou hierarchizací a zaměřuje se především na vyjadřování deagentizace v projevech mluvčích z oblasti polsko-českého smíšeného nářečního druhu.

Částicím věnovala pozornost A. Grygarová-Rechzieglová v referátu K funkci částic jako nositelů komunikačních strategií. Základem analýzy jí byl text z knihy O. Müllerové, J. Hoffmannové a E. Schneiderové, totiž Restituce zblízka. Po podrobném rozboru předloženého textu autorka v závěru konstatuje, že zkoumání funkce částic v konkrétních mluvených textech ukáže možnosti pro rozšíření jejich dosavadní klasifikace. Lze počítat se stanovením dalších typů i funkcí. Analýza funkcí částic v komunikačních aktech může být jedním ze způsobů, jak dospět k definici jejich komunikační strategie. I. Kolářová nazvala svůj příspěvek Výskyt a funkce vybraných výrazů částicové a citoslovečné povahy v různých druzích mluvených projevů. Věnovala v něm pozornost jen některým výrazům považovaným za typické pro mluvené projevy, odrážejí totiž ráz vztahu komunikujících osob, snahu mluvčího udržovat s partnerem kontakt. momenty. Jednotlivé její interpretace poukazují na skutečnost, že různé charakteristiky mluvených projevů nelze chápat u jednotlivých [210]uvedených výrazů „izolovaně“. Repertoár sloves smyslového vnímání v mluvené komunikaci je středem pozornosti příspěvku M. Grygerkové. Analýza magnetofonových nahrávek mluvené řeči na Moravě ukázala, že uvedená slovesa se v mluvené komunikaci liší do formy mluvené jednak vlivem nářečí (hláskové obměny, jiné lexémy), jednak právě mluveností (odlišná frekvence výskytu, odlišný repertoár, jejich pokles mezi částice a citoslovce, častější sponové konstrukce a obměny významu pomocí zvukových prostředků). Téma referátu N. Kvítkové je Vyprávěč František Nepil. Na základě patřičné analýzy Nepilovy knížky Dobré a ještě lepší jitro autorka konstatuje, že F. Nepil pro vytvoření iluze mluveného vyprávění využívá především hovorové podoby spisovné češtiny, z obecné češtiny pak volí takové prostředky, které nejsou výrazně nespisovné. Všechny napomáhají k tomu, aby navodily dojem vlastností, které má živá mluvená komunikace. E. Demlová nazvala svůj referát Mluvený jazyk středoškolské a vysokoškolské mládeže severní Moravy ve srovnání s písemnými projevy z hlediska syntaxe. Vzhledem k tomu, že obsahová struktura komunikátu zahrnuje vedle obsahové složky tematické i složku intencionální a situační, sledovala autorka také aspekty sociolingvistické a psycholingvistické. Jejím cílem bylo ukázat vysokoškolským studentům – bohemistům, jak je důležité poznávat českou skladbu a přenášet poznatky z ní do praxe. J. Svobodová dochází ve svém příspěvku Mluvenost a psanost z hlediska školní výchovy k závěru, že zkoumání mluvenostních charakteristik výukového dialogu není samoúčelné kritické „pitvání“ řeči zkušených či méně zkušených učitelů, ale systematické sledování pravé podoby mluvené češtiny, jak zaznívá ve škole z úst učitelů. Může vést k velmi podnětným zjištěním obecného rázu a může usnadnit též překvalifikování žebříčku hodnot při výuce mateřštiny, kde zatím vysoko dominují psanost a spisovnost.

V závěrečném slovu O. Uličný shrnul přednesené referáty a příspěvky z hlediska tematického, poukázal na skutečnost, že se týkaly všech jazykových rovin, že bylo použito metodologických přístupů sociolingvistických, dialektologických a onomastických a že byly předneseny rozbory konkrétních mluvních i jazykových jevů na konkrétním území. Dále mj. konstatoval, že na konferenci došlo k dalšímu zpřesnění některých pojmů (obecná a hovorová čeština) a že byla zdůrazněna nutnost teoretického zpřesnění a zdůvodnění kodifikace a potřeba jednoty spisovného jazyka. Neopomněl ocenit ani vědecký přínos hostů ze zahraničí. Konferenci hodnotil jako významný bohemistický počin.

Naše řeč, volume 78 (1995), issue 4, pp. 205-210

Previous Milan Jelínek: O Čapkových Hovorech s TGM

Next Milena Švehlová: Do videnia v Banské Bystrici v r. ’97!