Časopis Naše řeč
en cz

O fyzikální terminologii

Jan Obdržálek

[Články]

(pdf)

-

Fyzikální terminologie leží ve společném průniku (alespoň) tří věd: fyziky, pedagogiky a jazykovědy. Přirovnání k lodivodovi mezi Scyllou a Charybdou je tedy neúplné, chceme-li vystihout potíže, se kterými se setkávají tvůrci, konzervátoři nebo mluvčí v oblastech terminologických. Mimo to, nejostřejšími kritiky jsou „prostí uživatelé“, tedy jako by ono moře řeckých plavců bylo navíc obydleno třeba piraněmi. Fyzikové se zpravidla velice neradi loučí se slovy, která si jako termíny osvojili v době, kdy příslušný obor začali studovat. Naznačují nejen marnost, ale i zbytečnost, ba přímo škodlivost jakýchkoli změn, a pokud vůbec odpovědí na otázku, zda hybnost nebo impuls (nyní i impulz), pak se zpravidla netají postojem „Tvoje problémy bych tak chtěl mít“. Na druhou stranu ovšem velice trvají na přesnosti formulací zákonů (vět, principů, teorémů, pouček). Protože se však zpravidla na jejich znění neshodnou a protože původní autoři většinou nežijí (a možná by i ze současné formulace těžko poznávali své dítko), lze se obrátit na další autority – představitele didaktiky nebo na zkušené kantory fyziky. Lze totiž sestrojit formulace, které vylučují chybné pochopení, protože vylučují jakékoliv pochopení vůbec. Lze se též u vědomí školní reality přimlouvat za formulace co nejjednodušší, viz Hookovo „Ut tensio, sic vis“. Má to navíc tu výhodu, že je nutno čas od času organizovat a navštěvovat semináře (za mořem), věnované problémům chybného výkladu nejznámějších fyzikálních zákonů. Jazykovědci mají pozici nejobtížnější; jsou osočováni ze všech stran, z bezbřehé tolerance a slabosti i ze zkostnatělosti (občas současně), případně s ideologickými narážkami na poklonkování režimu. Pozoruhodným faktem však je, že například jazykový purismus, našimi lingvisty opuštěný nejpozději v 30. létech, v některých technických a vědeckých kruzích dosud bují. V jiných kruzích se pojí zase užívání žargonu a slangu s pocitem, že jazyková kultura je vhodná jen pro diletanta v tomto oboru.

Rozsah průniku dříve uvedených oborů je ovšem širší; zahrnuje například otázku, zda rovnice (nerovnost) obsahuje gramaticky sloveso, či zda je sloveso, byť třeba jen pomocné, nutno do věty dodat. Formulace Když a<b a bJe-li a<b a b

V dalším se soustředíme na jeden problém, sice úzký, ale i tak plně ilustrující složitost a nejednoduchost látky: přebírání termínů z cizích jazyků a zejména z angličtiny. Jde o otázku jistě nanejvýš aktuální, vzhledem ke špičkové technické i vědecké úrovni některých pracovišť anglofonní oblasti. [146]Angličtina je také po čínštině nejrozšířenějším jazykem. V průběhu vývoje se však přiblížila k čínštině i jinak – posunem od flektivního typu k izolujícímu a tím, že se rovněž musíme u nového slovíčka učit i psanou, i vyslovovanou formu. Němčina, ale i například velština jsou mnohem fonetičtější. G. B. Shaw by těžko převedl do jiného jazyka svůj postřeh o angličtině, že se v ní slovo ghost má číst jako [fiš] analogií se slovy enough, women, sure, caution.

Vzhledem k rozdílným fonetikám angličtiny a češtiny můžeme přenést anglický termín do češtiny trojím způsobem:

(1) převzít, a to buď

(a) grafickou formou s anglickou výslovností: laser,

(b) grafickou formou s českou výslovností: radar,

(c) grafickou formou podle chybné výslovnosti: volejbal,

(d) fonetickým zápisem: displej;

(2) přeložit: computer – počítač;

(3) nahradit jiným slovem: shunt – bočník.

Nejpohodlnějším je pochopitelně převzetí (1a) v mluveném projevu. Při trošce duševní lenosti (nebo při fachmanském snobství) pak programátor džampne na lejbl, protože skok na návěští by nebyl důstojný jeho úst. Technik se zase nenamáhá s výběrem vhodného systému a raději hledí prosadit feature coby fíčuru, když váhá podle kontextu mezi (hlavním) rysem, vlastností, specifikem a podobně.

Paradigma (1c) doufejme zastaralo s rozšířením rozhlasu.

Progresivní paradigma (1d) má však také své problémy. Tak například výslovnost není vždy jednotná v rámci dialektů angličtiny: slovo schedule čte Brit [šedjúl], ale Yankee [skedjúl]. U jiných, do angličtiny přejatých slov je zase v naší povědomosti výslovnost původní. Jsou to například slova původu francouzského – programátor bonviván čte jistě [menü] a nikoli [menju]. Také u řecko-latinských slov asi setrváme na výslovnosti typu [katóda] a nikoli [khæθoud]. S tím souvisí i náhrada některých češtině neznámých anglických fonémů jinými, jak to ostatně požaduje i naše spisovná výslovnost – v předchozím případě tedy [kesout].

Náhodná homonymita anglických a českých slov zpravidla nanejvýš obveselí (list, to browse – brousit), málokdy zavádí: host (computer) je hostitel. Za zmínku snad jen stojí zajímavé nepochopení, kdy v českém textu užitý odkaz „viz str. 21“ byl interpretován nikoli jako ustrnutý imperativ od viděti (tedy „pohlédni na stránku 21“), ale byl chápán a čten [vajz] či [nejmli], jako anglické viz. (z latinského (videlicet) se smyslem „totiž“.

Citlivému pohledu někdy vadí shluky písmen v češtině neobvyklé: bajt, interfejs (… a co má bejt?).

Rozdílnost gramatik konečně znepříjemní život zejména po dvou liniích: angličtina nezná českou flexi a češtině je cizí anglická konverze.

[147]My se ovšem bez časování a skloňování neobejdeme. Stejně jako každou cizinku obdarujeme na našich hranicích pro ni exotickým -ová, tak i každému cizímu jménu i slovesu chceme ve větě přilepit nějakou tu koncovku pro ohýbání – nejraději podle osvědčených českých vzorů. Na to sice doplatí nejčastěji Francouzi jako Lissajoux, ale nemívá to jednoduché ani program v BASIC, basicu, báziku nebo bejziku.

Angličtina zato s klidem užije stejného tvaru /to/ jump pro skok, skočit, skákat i skoková (instrukce) a nic jí nevadí, jak nám tím komplikuje život u víceslovných termínů.

Překlad (2) či náhrada (3) termínu českým slovem je vynikající, pokud se vžije. Naráží však na dva problémy: jednak má domácí slovo zpravidla svou konotaci (česky řečeno: evokuje apriorní asociace). To může – zejména při výuce jak zpočátku velice usnadnit pochopení, tak i později ztížit správné pochopení. Věnujme tichou vzpomínku někdejší jednotce výkonu – koňské síle. (Vtipálkové říkali, že je s ní koňská práce.) Druhý problém lze bohužel rozhodnout jen zpětně: to je to „pokud se vžije“. Nevžil se vrt a ponechali jsme spin, naproti tomu velký třesk se stal pomalu součástí základního slovního fondu. (Toto soudím např. z kresleného Jiránkova vtipu „Naše společnost prochází fází velkého třesku – plesku“. A protože vtip je v naší zemi jedním z nejvýznamnějších a nejfrekventovanějších literárních útvarů, jde o kritérium bezesporu kvalifikované.)

Třebaže však není nikdo doma prorokem, neměli bychom se obávat překladů či náhrad, když se nám podaří pěkné slovo najít: jak hezké a výstižné je hradlo (gate) či návěští (label)! Můžeme jen litovat, že nebylo nalezeno slovo pro flip-flop. (On ten bistabilní klopný obvod je přece jen trochu zdlouhavý.) Není to snadné, protože čeština je (podobně jako např. němčina) značně konzervativní v tom, že jakkoliv miluje vtipy a dějové zkratky v hovoru, nerada je legalizuje v terminologii. Takový push-pull input (souměrný vstup) či push-to talk operation (simplexní provoz) čeština prostě nestrpí doslovně přeložit. I proto bychom se neměli v žádném případě cítit povýšeni nad autory termínů, které se nevžily. O udržení termínu rozhoduje totiž zpravidla pouhé iracionálno – dvojice uhlík (C) a kostík (P) nám budiž příkladem.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 3, s. 145-147

Předchozí Marie Čechová, Kamila Karhanová: K recepci kulturních frazémů v současné komunikaci

Následující Jaroslav Bartošek: Splacený dluh zvukovému popisu češtiny