Časopis Naše řeč
en cz

Cesty a osudy evropských jazyků

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

0. S názvem Duch jazyka (Le souffle de la langue)[1] a podtitulem, jímž jsme pojmenovali svou zprávu, vydalo pařížské nakladatelství Editions Odile Jacob v říjnu 1992 tuto novou knihu profesora Collège de France Clauda Hagègea, autora mnoha knih na převážně sociolingvistická témata.

Protože v naší zemi podobnou populárně naučnou publikaci postrádáme, a protože se nám knížka zdála velmi zajímavá a informačně cenná, chceme tu čtenářům Naší řeči poskytnout z ní jistý informativní výtah. Nejde nám tu tedy o klasickou recenzi, nýbrž spíše o to, seznámit naši kulturní veřejnost s těmi výklady a názory autora, které považujeme za nejzajímavější.[2] Samozřejmě jsme zde značně limitováni nutně omezeným rozsahem časopiseckého příspěvku. Přesto bude naše zpráva poněkud obsáhlejší.

Autor knížku rozčlenil do tří částí a osmi kapitol.

1. V části první pojednává o jazycích „federačních“, tj. jazycích sloužících v různých dobách různým úrovním dorozumívání mezi národy. Hagège snáší pro všechny tyto jazyky nejrůznější historická, sociolingvistická a jazyková fakta a argumenty, aby zdůvodnil tu skutečnost, že žádný z těchto jazyků, kromě angličtiny, která se dnes čím dál více jednoznačně prosazuje jako hlavní dorozumívací jazyk mezi národy, se – často po různých historických peripetiích – nakonec jako mezinárodní jazyk skutečně neprosadil.

Samozřejmě že první v pořadí je jazyk latinský, kulturní „pilíř západní Evropy“. Avšak, jak autor tvrdí, dokonce již v Římě samém užívaly kulturní vrstvy jako jazyka vzdělávání nikoli latinu, nýbrž řečtinu. Již od středověku pak latině začaly v kulturních [155]funkcích více či méně konkurovat jazyky národní. V matematických vědách se latina sice udržela až do 19. století, avšak již v r. 1637 Descartes poprvé publikuje svůj vědecký spis (Discours de la méthode) ve francouzštině.

V r. 1492 píše A. de Nebrija, profesor rétoriky na univerzitě v Salamance, z podnětu katolických králů, Gramatiku kastilštiny; je to první dílo tohoto druhu v Evropě, které kodifikuje národní lidový jazyk. Již o dvě století dříve to byla židovská obec, která, představujíc homogenní vrstvu administrativní, diplomatickou a finanční a podporována privilegii panovníků, projevovala živý zájem o jazyk a již ve 13. století doporučovala králi užívat v administrativních a právních spisech kastilštinu namísto latiny. „Kastilština“ (dnešní španělština) měla možnost stát se obecným (mezinárodním) evropským jazykem, kdyby ji byla historie nezavála za oceán a kdyby jistý typ společenské struktury, ekonomiky a náboženské politiky neutvořil ve Španělsku civilizaci až do 19. století značně vzdálenou ostatním státům západní Evropy.

Dalším z kandidátů na získání statutu mezinárodního jazyka byla jako nejpřímější dědic latiny italština; ta se však (kromě jiných nepříznivých okolností) rozpadá do mnoha dialektů obtížně navzájem srozumitelných; jazykem kultury a obchodu se přesto stala v Etiopii a Somálsku.

2. Autor dále načrtává historické cesty angličtiny za jejím nynějším světovým postavením a ukazuje, že ani tento jazyk to neměl vždy lehké. Tak jedním z důsledků vítězství vévody Viléma v bitvě u Hastingsu v r. 1066 bylo, že statusu oficiálního jazyka nabývá jazyk frankonormanský a až do 14. století je frankonormanština jazykem legislativy. Prvním anglickým králem, jehož mateřským jazykem byla angličtina, byl teprve Jindřich IV. (1399–1413). Na tři století tak anglosaština mizí jako jazyk literatury. Když se v průběhu 14. století angličtina do své země navrací, dochází k hybridizaci jazyka anglosaského s jazykem frankonormanským.

V 16. a 17. století podstupuje angličtina již třetí latinizaci. Přes mnohé pokusy o její kodifikaci, které v 16. století podnikli T. Smith a J. Hart a v 17. stol. spisovatelé tak významní jako J. Swift, se to skutečně nikdy nepodařilo, tvrdí poněkud problematicky autor.

Angličtina se však – a zde Hagège patrně poněkud nadsazuje, resp. tvrdí něco, co lze sotva dokázat – ze všech jazyků světa vyvíjí nejvíce ze společenských potřeb a nejlépe tyto potřeby vyjadřuje.

Americká podoba angličtiny se stala jazykem bezprostředně reagujícím na potřeby univerzální komunikace; je nástrojem usnadňujícím kontakty v oblastech, kde více než na kultivaci výrazové estetiky záleží na přenosu a příjmu jednoznačných, jasných a stručných informací: v letectví, obchodu, turistice.

Vedle této univerzální angličtiny existují ovšem ještě, jak v USA, tak ve Velké Británii, dvě další její formy: je to na jedné straně jazyk literární, a na straně druhé angličtina nerodilých mluvčích Indie, Pákistánu, Malajsie, Thajska, Jižní Koreje, Filipín a mnoha afrických zemí.

Jedním z faktorů, které přispěly k rozšíření angličtiny, je, že v její slovní zásobě jsou hojně zastoupeny jazyky klasické.

[156]3. Další kapitolu své knihy nazval Hagège případně Němčina a volání východu. Autor nám v ní poskytuje např. tyto (některé známější, jiné méně) informace a názory:

– němčina je mateřským jazykem více než jednoho a půl milionu Rusů obývajících severozápadní oblast Kazachstánu a jihozápadní cíp Sibiře;

– v důsledku hanzovní činnosti se němčina rozšířila do všech větších měst jižního baltského pobřeží;

– více než milion obyvatel pohraničních oblastí Polska jsou podle dostupných německých údajů původem Němci[3], kteří byli po druhé světové válce podrobeni polonizaci: bylo jim zakázáno na veřejnosti mluvit, číst a zpívat německy;

– ve 20. letech tohoto století to byla vrstva vzdělaných Židů, která by byla mohla učinit z němčiny nadnárodní dorozumívací prostředek v Evropě.[4] Důsledkem holocaustu však bylo i to, že Evropa přišla o velmi mnoho polyglotů, pilířů sjednocované Evropy.

4. Francouzština a její mnohostranné poslání je tématem kapitoly čtvrté.

Jazyk francouzský stál na evropském výsluní ve dvou od sebe dosti vzdálených dobách: poprvé to bylo století dvanácté a třinácté, podruhé století osmnácté. V 18. století se francouzština stala národním jazykem literatury s centrálním postavením v Evropě. Mimo Francii panovala zejména na dvoře Kateřiny II. (a obecně, jak známo, mezi ruskou šlechtou), v Rakousku ji mezi aristokracií šířil choť Marie Terezie, Francois de Lorraine.

Protinapoleonská opozice, oživující v Evropě nacionalismus, však přivodila zvrat v pronikání francouzštiny ve Španělsku, v Německu, v Itálii. Prodej Louisiany Spojeným státům americkým Napoleonem pak může být považován za jednu z katastrof externí historie francouzského jazyka.

Jinou neblahou okolností bylo, že starost a péče o čistotu jazykové formy převážila u francouzštiny nad snahou o šíření jejího užívání. Ještě v nedávné době existovala velmi malá tolerance k odchylkám od jazykové normy; obavy a strach z výtek gramatiků odrazují tak mnoho potenciálních uživatelů.

Přesto je počet uživatelů francouzštiny dnes větší než kdy v minulosti. V některých částech světa získává francouzština nové postavení. Jediným oficiálním jazykem je v některých afrických zemích (Benin, Kongo, Gabun, Nigérie), v jiných se užívá vedle angličtiny, arabštiny nebo některého domácího jazyka.

Hagège se v této kapitole – již věnoval své mateřštině – dopouští ovšem značného zjednodušení, tvrdí-li, že francouzština se vyznačuje mnohem větší jasností (srozumitelností) než angličtina, a jako příklad uvádí anglický výraz world population confe[157]rence a jeho dvojznačnost. Autorovo tvrzení zde ostatně silně koliduje i s jeho chválou univerzální angličtiny – viz výše.

5. Ve druhé části (kapitoly 5. a 6.) se autor zabývá bohatstvím a spletitostí jazyků Evropy.

Zamýšlí se v této souvislosti nad vztahem evropského Západu a Východu a tvrdí, že renesance Ruska dnes vyvolává potřebu znovu definovat Evropu a její hranice. Východní Evropa se autorovi jeví jako jazykově méně homogenní než Evropa západní. Zatímco v mnoha západoevropských státech užívá jazyka národnostních menšin méně než 10 % populace (Island, Portugalsko, Norsko, Dánsko, Nizozemí, Německo, Rakousko, Itálie, Velká Británie), ve východoevropských zemích je tomu naopak (Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina, Litva, a především Estonsko a Lotyšsko). O České republice, Slovensku, Maďarsku a Polsku však Hagège mlčí.

V Evropě užívá 620 milionů obyvatel na šedesát jazyků. Přitom ve Francii, Německu, Itálii se vedle množství dialektů prosadil jednotný jazyk spisovný. Silnou tendenci k neutralizaci místních dialektů ve Švédsku uvádí autor do souvislosti s vysokou životní úrovní průmyslové a demokratické společnosti. Neuvědomuje si však či neví, že stejná tendence nebyla přerušena ani v poúnorovém Československu.

Jedním z jazykově nejspletitějších míst v Evropě, uvádí Hagège, je Zakarpatská Ukrajina. Na tomto nerozsáhlém území jsou úzce propojeni Ukrajinci, Slováci, Madaři, Poláci a Rumuni, jejichž vzdělané vrstvy hovoří většinou odpovídajících jazyků a navíc, od r. 1939 ještě německy.

Evropský plurilingvismus není jen, na rozdíl od zemí Afriky či Asie, produktem sousedských nebo ekonomických vztahů či manželských svazků; je také důsledkem migrací, ale i duchovní potřeby poznání jiných kultur.

Jednojazyční mluvčí, jejichž jazyk mateřský se shoduje s jazykem jejich národnosti a s oficiálním jazykem státu, představují podle autora v Evropě více než 80 % obyvatelstva. Vedle této vrstvy populace existují v Evropě i takoví jednojazyční mluvčí, jejichž mateřský jazyk se neshoduje s jazykem jejich národnosti, nýbrž pouze s jazykem státu, jehož jsou občany. Např. v Rusku je ruština mateřským jazykem pro 82 % Židů, 67 % Poláků, 33 % Baškirů, 20 % Bělorusů, 15 % Ukrajinců, 13 % Čuvašů, 11 % Tatarů.

Obecný trilingvismus nacházíme v Evropě jen v několika menších oblastech, např. v jižním Tyrolsku, kde je obyvatelům mateřským jazykem některý z místních rétorománských dialektů, druhým jazykem němčina a třetím italština. Také v jihovýchodních belgických kantonech se hovoří třemi jazyky, německy, francouzsky a holandsky. Turci z Kosova užívají kromě turečtiny také albánštinu a srbochorvatštinu.

6. V poslední části své knížky se autor zaměřil na vztah evropských jazyků a nacionalismu.

Jazyky, zrcadla lidské identity, říká Hagège, hrály v Evropě nejčastěji prvořadou úlohu v bojích za národní suverenitu.

Jedním z projevů jazykového nacionalismu je odmítání cizích vlivů, především přejímání slov z druhých jazyků. Hagège jmenuje v řadě jazyků, v nichž byly limitovány [158]přejímky, vedle maďarštiny (o níž se obecně tvrdí, že má velmi málo internacionalismů jako televize, telefon, demokracie atd.), litevštiny, lotyštiny a moderní řečtiny také češtinu. Je sice známo, že u nás v minulosti existovaly silné tendence ze strany jednotlivých lingvistů a kulturních osobností vymycovat cizí vlivy (píše o tom i Karel Čapek; avšak sám Karel Čapek ojediněle psal proti faguli a už Jan Hus brojil mj. proti rendlíku – oba byli v těchto případech jak se zdá úspěšní), avšak přejímání slov do češtiny to nikdy vážně neohrozilo. Tvrdí-li dále Hagège, že čeští obrozenští patriotičtí filologové vytvořili jazyk, který měl jen málo společného s jazykem, jímž se mluvilo v r. 1800, jde z jeho strany zřejmě o vážný omyl v interpretaci některých, zčásti subjektivně formulovaných informací, jež měl k dispozici.

K jazykům, které byly po staletí trvale v láskyplné a oddané péči filologů, patří podle autora maďarština a finština. Maďarština se pak také ale v minulém století stala objektem nejfrapantnějšího jazykového nacionalismu v Evropě.

V poslední kapitole své knihy nám Hagège přibližuje některými zajímavými údaji a názory velmi komplikovanou jazykovou situaci a politiku v bývalém Sovětském svazu a v nynějších z něj vzniklých republikách. Cennou informací je pro nás např. fakt, že jedním z jazykových důsledků Gorbačovovy politiky byla série jazykových zákonů přijatých v letech 1988–1990. Prvořadým zájmem těchto zákonů je otázka společného jazyka, jenž je v textech zákonů explicitně nazýván „jazykem vztahů mezi národy“, a rozumí se jím ruština. Problémy s uznáním ruštiny za „mezinárodní“ jazyk v rámci SNS vznikají tam, kde je ruské obyvatelstvo menšinové; např. v Moldavsku získala ruština tento status až po stávkách dělníků mluvících pouze rusky a po osobní intervenci M. Gorbačova. Druhou otázkou řešenou v těchto zákonech je volba vyučovacího jazyka.

V závěrečných partiích knihy Hagège vypočítává „malé“ oficiální jazyky (většinou národnostních menšin) v některých zemích Evropy: jsou to např. holandština v Belgii (vedle francouzštiny a němčiny), irština, která je mateřským jazykem 10 % obyvatel Irska; arabština (jedna z jejích variant) na Maltě (vedle angličtiny a neoficiální italštiny). Zajímavá situace je v Lucembursku, kde se v běžném styku (Hagège říká doslova en famille, tedy v rodině) užívá lucemburštiny, oficiálním jazykem je francouzština a jazykem tisku, kultury a katolické církve je němčina.

Neškodilo by, kdyby se také mezi českými lingvisty našel někdo, kdo by podobnou knihu dokázal napsat a předložit ji naší kulturní veřejnosti.


[1] Francouzské slovo le souffle má více významů, z nichž některé odpovídají českým slovům dech a vání, vanutí. Zdá se, že i tyto významy hrají v názvu Hagègeovy knížky jako metafory svou roli. (Ostatně i česká slova dech a duch jsou slova etymologicky příbuzná.)

[2] Děkuji Dr. Hlavsové, že mě upozornila na některé autorovy omyly či nepřesná tvrzení. Jich se lze ostatně v publikacích tohoto typu stěží vyvarovat.

[3] Jak upozorňuje dr. Hlavsová v recenzi této zprávy, tito „Němci“ již zpravidla ani neuměli německy. Situace je tu ovšem značně komplikovaná a vztahy mezi mateřským jazykem, jiným(i) užívaným(i) jazykem (jazyky), státní příslušností a vědomím příslušnosti k národu jsou leckdy dost nejasné. Také například milion původních Němců obývajících dnešní Kazachstán již leckdy umí německy špatně nebo vůbec.

[4] Naproti tomu dr. Hlavsová se domnívá, že Židé vzhledem ke svému etnickému stigmatu neměli společenskou sílu prosadit němčinu jako mezinárodní jazyk.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 3, s. 154-158

Předchozí Jaroslav Bartošek: Splacený dluh zvukovému popisu češtiny

Následující Jiří Zeman: Sociolinguistica 1993

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1