Splacený dluh zvukovému popisu češtiny

Jaroslav Bartošek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S tímto konstatováním lze přijmout monografii Zdeny Palkové Fonetika a fonologie češtiny (FFČ), kterou v roce 1994 vydala Univerzita Karlova. Vždyť samostatný reprezentativní synchronní popis zvukového systému češtiny u nás nevyšel více než třicet let. (Šikovná, ale stručná skripta M. Krčmové ani Mluvnice češtiny I k porovnání nemohou sloužit.)

Práce je koncipována jako vysokoškolská učebnice. To určuje výběr i rozsah jednotlivých témat a způsob zpracování. Důraz je kladen jak na nesporné jevy a základní pojmy, tak i v potřebné míře na jevy problémové. Knihu lze pokládat za „kontaktový text“ směrem ke slovenštině a k obecné evropské fonetice a fonologii; zahrnuje i mezioborové exkurzy do fyziologie řeči, audiologie a akustiky. Další hodnotou díla je syntéza výsledků práce Fonetického ústavu UK a akustického pracoviště ČSAV za poválečné období; konečně představuje i syntézu autorčina čtyřicetiletého badatelského, učitelského a konzultantského úsilí. (Je konzultantkou předních pražských divadel a Českého rozhlasu.)

Na 336 stranách rozčleněných do 10 kapitol FFČ věnuje nejdříve pozornost mluvené formě jazyka a jeho matérii ve vztahu ke grafické soustavě (kapitola 1), produkci řeči (kap. 2), akustickému signálu a jeho percepci (kap. 3). Pokračuje popisem segmentální roviny jazyka (4) a suprasegmentální roviny (5). Zde končí první polovina učebnice; představuje obecnou fonetiku a fonologii a může s úspěchem sloužit všem, kdo studují zvukovou stavbu jazyků. Autorka tak demonstruje jeden z cílů fonetického pracoviště FF UK – poskytovat obecný integrující základ pro specializaci na konkrétní jazyky. Své výklady staví na tradici české fonetické školy (Chlumský, Hála, Romportl) a na koncepci pražské fonologie (Trubeckoj, Jakobson, Vachek): přirozeně bere v úvahu i další hodnoty pozdějšího vývoje oboru.

Na obecném základě pak kapitola 6 popisuje samohláskový systém češtiny, kapitola 7 je věnována českým souhláskám, osmá pojednává o českých slabikách, přízvukových taktech, promluvových úsecích, o větné melodii, mluvním tempu a hlasové poloze. České ortoepii je věnována kapitola 9 a poruchám řeči kapitola poslední. Závěr obsahuje seznam literatury a rejstřík.

Jednotlivým kapitolám a oddílům autorka věnuje rovnoměrnou pozornost. Diachronní pohled ani historii oboru kniha neuvádí; přístrojová technika je popsána jen v základním rozsahu. Snad by neškodilo samostatné poučení o hygieně řeči.

Didaktičnost a zaměření na cílové uživatele vedly Z. Palkovou k důsledně cyklickému uspořádání tematiky, k postupnému přechodu od základních poznatků k prohlubování úrovně popisu a k závěrečným diskusím a konfrontacím. Proto každá kapitola začíná stručným uvedením do problematiky s definicí pojmů a termínů – snaží se orientovat uživatele v současném množství synonymních i homonymních pojmenování uváděných [149]v mezinárodní praxi. Pak následuje podrobný pozitivní výklad a na závěr se uvádějí diskuse, výhledy a dilemata. Výklad nepředpokládá žádné předchozí specializované vzdělání.

Monografie je podrobně členěna na oddíly a paragrafy, takže umožňuje dokonalou orientaci ve struktuře i hierarchii jevů.

Kapitola 1 pojednává o mluvené formě jazyka. Autorka neužívá pojmů/termínu mikro – mezo – makrosegment; pracuje s „elementárním“ zvukovým segmentem a definuje ho nejen na rovině fonetické, fonologické a morfonologické, ale také vzhledem k expektaci v komunikačním procesu. Fonetiku označuje jako jazykovědnou disciplínu odlišnou od fyzikální analýzy tím, že si všímá jen hodnot z hlediska jejich využití ve stavbě a fungování jazyka. Proto i elementární zvukový segment je vždy projevem abstrakce, „kategoriálního uplatnění relativně vágní matérie“ (s. 31). Uvedeny jsou také způsoby fonetické transkripce (české a mezinárodní); suprasegmentální transkripce užívaná v textu souborně popsána není. Přehlednou tabulku všech aspektů popisu zvukové stránky jazyka lze vztáhnout nejen ke kultuře řeči, ale i k výslovnostním stylům či ke stylistice mluvené řeči (s. 27).

Produkce řeči je popsána z hlediska respiračního, fonačního a artikulačního. K výkladu jsou využity popisy Hálovy – Sovákovy vztahující se na češtinu. Příležitostně se uvádějí i jevy exotičtější – vdechové a mlaskavé hlásky; bylo by možné doplnit i další: břichomluvecké, pískavé (whistles), šeptavé (whispers) aj. Poprvé v české literatuře pro širší publikum Z. Palková v FFČ zpochybňuje (právem) tradiční názor o všeobecné škodlivosti tvrdého hlasového začátku; také mytický dyšný začátek odkazuje z centra funkčního řečového dýchání na okraj. Velmi instruktivní je závěrečné schéma fungování pěti artikulujících orgánů: hlasivek, měkkého patra, rtů, překážky a jazyka.

Kapitola 3 o zvuku řeči a jeho percepci nejdříve stručné, pak podrobně a instruktivně, nakonec i perspektivně zasvěcuje do povahy vnímání řeči; seznamuje se základy audiologie, struktury a fungování sluchového ústrojí, se zvukovou analýzou, s formantovou klasifikací a na závěr uvádí čtenáře do automatické syntézy a analýzy řeči pro praktické komunikativní potřeby třetího tisíciletí.

Text umožňuje proniknout do fonologie založené na distinktivních rysech. Důležité je doporučení nepřeceňovat elektroakustický rozbor na úkor percepce.

Následující kapitola uvádí do fonologického popisu jazyka na segmentální úrovni, tzn. na úrovni, jejíž tradiční jednotkou je hláska. Pojednává o pojmech/termínech hláska, foném a morfoném, fonemika a fonologie a snaží se vnést světlo do terminologické nejednotnosti, která zde panuje. Nelze než souhlasit s autorčiným tvrzením, že odlišnosti jednotlivých fonologických koncepcí nelze ani v tak obsáhlé kapitole vyložit a že „týž termín se může objevit v různém pojetí; interpretace závisí vždy na pojmovém aparátu v celku“ (s. 125). K úctyhodnému počtu nejrůznějších synonymních označení by bylo možné dodávat i další, např. manifestace, realizace aj.

V pozitivní části výkladu se autorka věnuje distinktivním rysům v pojetí Trubeckého, Jakobsona, Fanta, Halleho, Chomského a Romportla; upozorňuje i na slovenský [150]přístup Sabolův. Již zde vytváří systém distinktivních rysů vhodných pro češtinu, který podrobně popisuje v kapitolách 6 a 7. Podrobněji si všímá např. dvou variant konsonantu ř. Polemizuje s jeho pojetím v Mluvnici češtiny 1, Praha 1986 (dále MČ).[1] Chomského generativní model gramatiky aplikuje na konkrétním příkladu. Didakticky cenný je přehled a definice typů hláskových změn – od nazalizace přes metatezi, ablaut a hiát až po vokální harmonii a synkopu.

Suprasegmentální zvukovou rovinu jazyka v kapitole 5 ve FFČ reprezentují hierarchicky pojaté kategorie přízvukového taktu, promluvového úseku, výpovědi a vyšších textových jednotek. Také zde autorka staví vedle sebe četné synonymní pojmy/termíny. Komentuje prozodickou analýzu Firthovu, Trubeckého, Jakobsonovu a Pikeovu. Za východiska pokládá segmentaci (delimitaci), prominenci a hierarchii. Tzv. větný přízvuk je podle Z. Palkové označení pro prominenci některých slov (taktu) uvnitř výpovědi. Základní lineární jednotkou pro instrumentální a percepční poslechovou analýzu není věta (gramatická konstrukce), ale promluvový úsek. Intonační kadence jsou vnitřní (nekoncové) a výpovědní (koncové). V systému kadencí platí aspekt systémový a aktualizační (důrazy, vytýkání, emfáze).

Zvukovou podobu souvislých textů významně konstituují i hlasová barva, pauzy a tempo řeči i jejich změny (amplituda, agogika, akcelerace). Jsou zatím málo popsány.

Téměř přes polovinu monografie věnovala tedy Z. Palková obecně pojatým kapitolám z fonetiky a fonologie. Vytvořila si tak základ, na kterém v kapitolách 6–9 popisuje zvukovu soustavu češtiny. I v nich postupuje podle cyklického modelu od stručného uvedení přes pozitivní podrobné osvětlení k závěrečné diskusi.

V kapitole 6 FFČ přináší artikulační a akustické hodnocení českých samohlásek v jejich spisovných (v autorčině terminologii „standardních“) i regionálních a stylových variantách (realizacích). Formantový popis je založen na analýzách Hálových a Romportlových, z nichž vychází i MČ. Údaje pro F₂ v poměru k F₁ autorka doplňuje i pro krátké samohlásky. (Hála uvádí jen dlouhé.) Významnost tohoto přístupu dokumentuje poznatky Janotovými, ověřenými na syntetickém materiálu. Pozorování jsou zajímavá, protože prokazují, že percepce je podmíněna osobností příjemce.

Na základě dílčích odborných prací Palková připomíná, že poměr dlouhé a krátké samohlásky v češtině skutečně činí 2 : 1. Měli bychom na to myslet, budeme-li v nejbližší době vážně chtít popsat kvantitu vokálů v cizích a v přejatých slovech pro potřeby kodifikace spisovné výslovnosti a odtud i pro český pravopis.

Český vokalický systém podle FFČ čítá 13 jednotek: čtyři párové vokály i-í, e-é, a-á, u-ú, české o a přejaté ó, český monofonemický diftong ou a přejaté diftongy au a eu. Nejčetnější je e (přes 9,5 %), následují a a o (asi 7 %); nad o ovšem stojí otazník jeho interpretace, protože bývá vykládáno i jako samostatný komponent diftongu ou. Vokál i má četnost přes 6,2 %. Dlouhé vokály jsou méně četné než krátké. Frekvence dlouhého ó činí pouhých 0,05 %. Navozuje to otázku, zda je jako grafém potřebný, zejména ve víceslabičných slovech. Také četnost vokálů ú, ou a au je mizivá; u eu není [151]dokonce uveden žádný index výskytu. Distribuce vokálů v českých slovech se liší od stavu v přejatých.

Frekvenční údaje Palková přebírá ze studií Ludvíkové a Krause; jejich uvedení prospívá komplexnímu pohledu na otázku.[2] Artikulační vlastnosti vokálů jsou představeny v podobě obyklého trojúhelníka, zatímco MČ uvádí méně obvyklé schéma čtyřúhelníkové.

Za distinktivní rysy českých vokálů FFČ pokládá otevřenost – zavřenost (nízkost – výšku), přednost – zadnost (labializovanost), kompaktnost – nekompaktnost, difuznost – gravisovost, délku – krátkost a monoftongičnost – diftongičnost. Rysem vokaličnosti se liší ode všech souhlásek. Vedle tradičních schémat v podobě stromů autorka uvádí také názorné prostorové schéma systému.

Sedmá kapitola má totožné horizontální i vertikální členění jako předchozí. Popisuje český systém souhláskový. Více pozornosti než u vokálů přirozeně věnuje rozdílnějším pohledům z hlediska hlásek a fonémů: neutralizacím, alternacím a popisům segmentů modifikovaných okolím; jsou zřetelné jak v lineární posloupnosti, tak i v morfémové struktuře.

Za artikulační kritéria autorka přijímá místo, způsob, znělost a neznělost; akustické rysy jsou sonornost a šumovost. Monografie registruje celkem 32 českých souhlásek. Obrazy jejich akustického spektra vycházejí hlavně ze studií Borovičkové – Maláče a z údajů M. Romportla pro konfrontaci s ruštinou (zčásti jich užívá i MČ). Důsledně odkazuje také na obrazy Hálovy včetně popisu artikulační činnosti. Je užitečné, že autorka prameny podrobně označuje. Nejde jen o prestiž; takové údaje každému zvídavějšímu zájemci umožňují rychle se obracet ad fontes.

Pro kvantitativní analýzu českých konsonantů jsou užitečné údaje o jejich trvání. V obrazu 7–29 najdeme také málo četné nebo chybějící souhláskové skupiny v češtině, rovněž zjištěné bádáním Ludvíkové a Krause.

Distinktivními rysy českého konsonantického systému, které užívá Z. Palková, jsou tónovost – šumovost, kontinuálnost (trvalost) – abruptnost (okamžitost), drsnost –hladkost, anteriornost (difuznost) – neanteriornost (kompaktnost), koronálnost (akutovost) – nekoronálnost (gravisovost), vibrantnost – nevibrantnost a znělost – neznělost. Tónové jsou přitom sonorní hlásky, znělé jsou tónové (sonorní) hlásky se základním hlasivkovým tónem, tj. znělé souhlásky šumové. V závěru kapitoly jsou podle akustických rysů klasifikovány souhlásky v podobě tradičních matic i stromů a nově v podobě prostorového schématu.

Popis zvukové výstavby souvislé češtiny přináší kapitola 8 v oddílech o slabice, přízvukovém taktu, promluvovém úseku, větné intonaci a mluvním tempu; pozornost je věnována i hlasové barvě. U české slabiky Palková uvádí její rysy artikulační, akustické i frekvenční. K tradičním informacím připojuje i vlastní pohledy, získané především při hodnocení slabiky jakožto východiska pro rytmické členění řeči.

[152]Přízvukový takt je charakterizován vrcholem (prominencí, přízvukem) a umístěním mezitaktové hranice. Takt je složitá kompaktní jednotka: může být vyjádřen pestrými soubory prostředků, ale pestře může být i vnímán či nevnímán. Velmi je třeba ocenit důraz, který Palková klade na dodržení plného trvání slabiky v rámci pozice a na počet slabik v taktu, zejména jestliže mluvčí ani posluchač nevěnují pozornost tzv. vedlejšímu slovnímu přízvuku. Zde asi leží klíč k tzv. polodélkám vokálů u víceslabičných (delších) taktů a k hledání objektivní normy spisovné výslovnosti přejatých slov. Některé poznatky Z. Palkové svědčí o větším působení rytmických vlivů v české prozodii, než se uvádělo dosud. Svá zjištění podporuje i pozorováními Janotovými a Ondráčkové.

Jednoslabičná slova fungují jako samostatný takt či tzv. enklitikum a proklitikum (předrážka, předtaktí) složitěji, než se traduje. Výslovnost s přízvukem na předložce je přirozená a tzv. čtecí tón, který ji nerespektuje, lze podle mého názoru pokládat za nevytříbený (nekultivovaný). Ani zde ovšem situace není jednoduchá a přímočará, je polem pro pozitivní výzkum. Norma se zde projevuje v podobě nevyhraněných tendencí, a má-li být poznána a kodifikována, předpokládá větší orientaci na kontext. Také rozdíl mezi slovem a taktem je motivován stylem a žánrem: Při pomalejší a výraznější řeči text jako celek jeví „vyšší zájem“ o organickou rytmizaci, diskrétní jednotky psaného jazyka v něm figurují zřetelněji než v rychlejší řeči spontánní. Asi 70 procent českých taktů je dvojslabičných a trojslabičných, delší než šestislabičné takty jsou výjimečné.

V oddílu 8.27, o rytmické charakteristice českých taktů, autorka shrnuje výsledky svého bádání na toto téma. Rytmus je ovlivňován nejen přízvukem a taktovými hranicemi, ale např. i opakováním gramatických konstrukcí. V prozaické dikci stejně jako ve verzologii funguje princip tzv. rytmické stopy; záleží přitom nejvíc na strukturních vlastnostech taktu. (Chce se k tomu dodat, že dobrý stylista mluvených komunikátů má tento princip ve svém po/podvědomí.)

Na rozporné vnímání přízvuků z hlediska mluvčího a posluchače autorka FFČ upozorňuje v souvislosti s tzv. vedlejším přízvukem u delších slov. posluchači vedlejší přízvuk téměř nevnímají. Mohu potvrdit, že nepoučení mluvčí (hlasatelé) ho neumějí využít, ačkoliv mj. zabraňuje přeřekům a jiným poruchám souvislé dikce. Pro rozhlasovou řeč ho velmi doporučoval již V. Mathesius v souvislosti s eufonií a srozumitelností.[3]

V pojetí promluvového úseku vychází z F. Daneše, upřesňuje však aspekty větné prominence. Uvádí také, že ve spontánních textech je zřejmá snaha segmentovat syntaktické celky na promluvové úseky při zachování optimálního sousedství členů syntagmat.[4] Produktor připravených textů by měl toto hledisko ctít, a to jak z důvodů srozumitelnosti, tak i technických (dýchání, artikulace aj.). Promluvový úsek má být zkrátka pronesen „jedním tahem“. Za problematickou Palková pokládá Danešovu [153]koncepci intonačního centra úseku, protože plní více funkcí – primárně významové i důrazové a postojové: rozdílně může být míněno mluvčím a vnímáno příjemcem.

Větnou melodii i soustavu českých melodémů FFČ přejímá z uznávaných speciálních prací. Přidává pozorování, že emocionální aktualizaci signalizuje více výškový interval než samotný stoupavo-klesavý tvar. Doplnil bych, že roli zde může hrát i současná absence odpovídajícího jazykového vzdělání a nerespektování normy a kodifikace v masmédiích, které vedou „ke zborcení intonační linie.“[5]

Zájem vzbudí i závěrečný odstavec o existenci středního hlasového rejstříku v různých jazycích. V polštině a v ruštině je bezpochyby vyšší než v češtině. Patrný je nejen u studentek, jejichž poznatky Z. Palková uvádí; lze ho evidentně pozorovat i u mužů ve věcných projevech.

Kapitola 9 o české ortoepii je hutná a věcná. Pojata je v dobrém smyslu konzervativně. Lze ji po špatných zkušenostech s diskusemi o pravopisných úpravách v dnešní jazykově nevyhraněné situaci u nás přijmout. Řekl bych, že v porovnání s pravopisnými polemikami je v ortoepii situace a kulturní klima u nás klidnější; bohužel asi hlavně proto, že prestiž spisovné výslovnosti veřejných projevů je u nás nízká: „Pokud jde o spisovnou výslovnost, jsme žebráci.“[6]

Podle Z. Palkové veřejnost však výslovnostní normu vnímá a její deformaci pociťuje jako neschopnost mluvčího. Někteří rozhlasoví a televizní moderátoři sice explicitní výslovnost odmítají a dávají přednost náznakové v domnění, že je „civilnější“, ale přední hlasatelé i herci ji uznávají a zachovávají. Důležitost explicitní, pečlivé dikce mluvčích se požaduje i tam, kde záleží na spolehlivém a jednoznačném dorozumění.[7] Také reklamní texty jsou z tohoto hlediska velmi pečlivé, „vysokého“ výslovnostního stylu.

Hodnocená monografie předkládá podrobný a rigorózně stratifikovaný přehled ortoepických pravidel a variant; dá se označit za stylovou klasifikaci české zvukové soustavy. Pro výslovnost přejatých a cizích slov FFČ doporučuje přizvukovou a fonemickou adaptaci, jak ji známe z Výslovnosti spisovné češtiny II. Zřetelně také konstatuje, že krátkost samohlásek ve slovech cizího původu (beton) je spojována s větší korektností (dalo by se říct i s intelektuálností), zatímco délka (betón) je příznakem expresivity. (Někdy ovšem může jít také o neblahé pozůstatky snahy grafickým označováním délek ovlivňovat vybavování spisovné výslovnosti.)

Závěrečná kapitola učebnice je věnována poruchám řeči. Přejímá poznatky předchůdců a uvádí nové významné výsledky průzkumu výslovnosti pražských dětí z roku 1989. Jsou deprimující – dyslálie postihuje téměř třetinu dětské populace a „je třeba se obávat, že vad řeči přibývá“. (Je třeba se obávat, že nejen v Praze.)

Za „vady na kráse“ Fonetiky a fonologie češtiny lze označit některé typografické a korektorské drobnosti: Nápadná je např. nejednotnost psaní slov matérie × materie [154](str. 21, 31 aj.), glidy × glydy (76 a 211), intensita × intenzita (84). Nesprávně jsou označeny příklady na str. 320 (příklad 1 má být příkladem 2, příklad 2 asi příkladem 3); na str. 21 místo odkazu na oddíl 11.4 má být uvedeno 1.41. Také sazba obsahu mohla být typograficky pestřejší např. užitím tučnějšího typu písma pro některé paragrafy.

Vcelku však můžeme mít jen radost, že monografie na toto téma a takto koncipovaná u nás existuje. Jistě nebude sloužit pouze jako vysokoškolská učebnice. Mně se na ní líbí i autorčin noetický přístup k práci. Označil bych ho slovy Paula Garvina jako nadřazení realismu nad elegancí a jednoduchostí.[8]

---

[1] Srov. Z. Palková, Zvuková stránka českého jazyka v mluvnici češtiny, Český jazyk a literatura 39, 1988/89, s. 37–45.

[2] M. Ludvíková – J. Kraus, Kvantitativní vlastnosti soustavy českých fonémů, SaS 26, 1966, s. 334–344.

[3] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1946, s. 137–149.

[4] L. Uhlířová, Slovosledné principy v jazykovém systému a v řeči, SaS 53, 1992, s. 292–299.

[5] Vyjádřil se tak ministr školství P. Piťha na poradě o Pravidlech českého pravopisu v březnu 1994.

[6] A. Stich, Zpráva o tom, jak vlastně mluvíme, Literární noviny, č. 20, 20. 5. 1993, s. 6.

[7] Srov. např. M. Dohalská-Zichová, Dynamika verbální komunikace, UK Praha, AUC Philologica Monographia CXIV, 1991.

[8] P. Garvin, Funkční empirismus – noetický základ soudobého funkcionalismu, SaS 54, 1993, s. 241–253.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 3, s. 148-154

Předchozí Jan Obdržálek: O fyzikální terminologii

Následující František Štícha: Cesty a osudy evropských jazyků