Systémovost antonymie jako vývojový faktor (Josefu Filipcovi k osmdesátinám)

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

-

1. Lexikologové právem konstatují, že antonyma tvoří dílčí lexikálněsémantický podsystém, který se zakládá na relativně nejpevnějším logickém vztahu protikladu.[1] Vždyť pevnost sepětí protikladných obsahů antonym je daná mimořádnou těsností jejich vzájemné asociativní vazby: experimentální psychologie hodnotí antonymní vztah jako dominantní spoj mezi slovy.[2] Síla antonymního vztahu se pak ovšem projevuje ve vývoji lexikálních jednotek. Antonymní jednotky se formálně sbližují po stránce hláskoslovné (např. dial. hlyboký z hluboký přikloněním k antonymu vysoký), tvaroslovné (líc ‚svrchní, vnější strana’ z neutra líce sblížením s antonymním maskulinem rub), po stránce slovotvorné (zbohatnout na základě staré stč. formy zbohatěti podle antonyma zchudnout) a dotvářejí se také jako antonymní protějšky jednotek v polysémní struktuře slova (pol. lewy ‚nepravý, nesprávný, nelegitimní’ z lewy ‚sinister’ podle antonyma prawy ‚pravý, správný, legální’).[3]

2. Vzhledem k asociativní pevnosti antonymního vztahu (1) je systémový tlak ve směru dotváření antonymních protějšků značně silný, a proto jde o proces produktivní. S jeho výsledky se setkáváme často mimo spisovný jazyk v mluvené řeči, zejména v nářečích (viz výše uvedené hlyboký nebo těchce místo těžce podle antonyma lehce).[4] Ovšem také v individuálních projevech literárních nacházíme antonymní neologismy tam, kde příslušné responze v příbuzných jazycích jsou již systémově zakotvenými lexikálními jednotkami; srov. Uvedené pol. lewy ‚nepravý, nesprávný’ (sub 1) a vyjádření Jaroslava Vrchlického Kdo sní a mlčí, vždy levý konec všeho uchopí (tj. ‚nenáležitý, nesprávný’, PS). Široký prostor produktivitě stejnokořenných antonym dávají slovotvorné formanty, zejména předpony (správný – nesprávný, podřídit – nadřídit, podprůměr – nadprůměr apod.).[5]

[137]3. S produktivním tvořením antonymních neologismů musíme počítat v lexikologii i lexikografii diachronní. Značná míra této produktivity (2) komplikuje zde situaci tím, že vznikají také periferní neologismy za hranicí běžných typů, takže slovotvorná neobvyklost tu někdy ztěžuje jejich interpretaci. Jako příklad můžeme uvést dotvoření verbální dvojice stč. antonym přědčiti ‚jít vpředu, před někým’ → potomčiti ‚jít za někým, následovat někoho’ k substantivní opozici předek ‚přední strana’ – potomek ‚zadní strana’.[6] Zatímco sloveso předčiti ‚jít před někým’ je dobře doloženo stč. texty jako budú (lovečští psi) předčiti před lovcem (ŠtítBrigF 20a), sloveso potomčiti bylo v stč. materiálu dlouho zastřeno deformovanou podobou potomczenicze v dokladu řekl Jezus Petrovi: Poď po mně! Obrátiv sě Petr uzřě onoho učedlníka jejížto milováše Jezus, potomczenicze (EvBeneš 81b – J 21,20, lat. sequentem); v jiných žaltářích zde čteme: jdúce po sobě (EvSeit), následujíce (EvKlem). Teprve J. Vašica správně interpretoval toto záhadné slovo jako deformované prézentní participium aktivní potomčiece od slovesa potomčiti ‚jít za někým, následovat někoho’.[7] Příslušné doklady na slovesné jméno potomčenie se strukturním významem ‚následování’ uvádí Staročeský slovník 1993 (s. v.).

4. Pevná souvztažnost antonymních lexikálních jednotek se ovšem neomezuje pouze na jejich sbližování po stránce hláskoslovné, tvaroslovné, slovotvorné a významové (viz 1). Projevuje se také ve vývoji syntaktickém. Příklad na to nám poskytuje expanze infinitivu na místě prézentního participia u sloves fázových. Protože participium od původu vyjadřovalo reálný děj průvodní s jiným, kdežto infinitiv zprvu pouze děj nereálný, potenciální, ještě neuskutečněný,[8] došlo působením antonymních konstrukcí k takovéto změně: vlivem starého ingresivního typu počnu cěstovati vytlačil infinitiv participium v staré antonymní konstrukci přěstanu cěstujě (→ přěstanu cěstovati), i když zde participium vyjadřovalo děj reálný („přestává, co už je“); ale byl to durativní děj, který vůči perfektivu přěstanu – zejména po záporu (nepřěstanu cěstujě) – zřejmě nevylučoval perspektivu následnosti, prospektivnosti, vlastní infinitivu v antonymní konstrukci ingresivní („začíná, co ještě není“).[9]

---

[1] Nejnověji J. Filipec, Systémovost antonymie, NŘ 77, 1994, s. 124.

[2] Viz J. Průcha, O psycholingvistice, SaS 26, 1965, s. 72.

[3] Viz podrobněji I. Němec, Antonymní vztah jako činitel lexikálních změn, LF 89, 1966, s. 76n.

[4] Viz O. Hujer, Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka, Praha 1961, s. 60–61, 83 a 163.

[5] Viz podrobně J. Filipec, Lexikologie, in: J. Filipec a F. Čermák, Česká lexikologie, Praha 1985, s. 131.

[6] Viz první význam hesla potomek v Staročeském slovníku, Praha 1993.

[7] J. Vašica, K vydání evangeliáře Benešova, LF 47, 1920, s. 167.

[8] Tento původní stav zachovala litevština, srov. P. Trost, Infinitiv v litevštině, in: Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 271–274, zvl. s. 271.

[9] Podrobněji viz I. Němec, K funkci infinitivu v češtině a litevštině, SaS 38, 1977, s. 276.

Naše řeč, volume 78 (1995), issue 3, pp. 136-137

Previous Marie Těšitelová: O jazyce prezidenta dr. Edvarda Beneše (1884—1948)

Next Marie Čechová, Kamila Karhanová: K recepci kulturních frazémů v současné komunikaci