Časopis Naše řeč
en cz

Systémovost antonymie

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

1. Antonymie tvoří dílčí lexikálněsémantický podsystém zakládající se na relativně nejpevnějším významovém i logickém vztahu protikladu. Z toho také vyplývá nocionální, pojmová povaha antonym. Tento podsystém se člení na několik podtříd. Centrální je podtřída antonym kontrárních, odpovídajících privativnímu typu protikladu (mladý × starý, vysoký × nízký), periferní povahu mají např. záporná antonyma označující mezipozice antonym kontrárních (nemladý × nestarý) a zvláště jevy enantiosémie, dnes řídké významové antonymie sémémů při polysémii (např. pach 1 ‚zápach‘ × 2 kniž. a zast. ‚vůně‘ v SSJČ).[1] Přechodnou oblast tvoří antonyma stupňovitá, graduální (studený chladný × teplý horký aj.) a antonyma směrová, vektorová (přivést × odvést) a slovotvorná, tedy sekundární. Charakteristickým rysem antonym je právě stupňovitost, což souvisí se skutečností, že typickým slovním druhem prostých, nepředponových antonym jsou adjektiva, připouštějící ovšem i substantivní, adverbiální a verbální odvozeniny. Antonyma vektorová a slovotvorná jsou hojně zastoupena slovesy.[2]

V tomto příspěvku vycházíme ze vzorku 184 nejběžnějších adjektivních antonym, reprezentujících podtřídu antonym kontrárních, kontrastních.[3] Jejich onomaziologický okruh je omezen na označení vlastností osob, především duševních, a věcí: např. veselý 1 × smutný 1; silný 1, 2 × slabý 1, 2; ostrý 1, 2 × tupý 1, 2; prostorových a časových vztahů: přední 1 × zadní 1; blízký 1a × daleký 1a, vzdálený 1a; počáteční × konečný; blízký 1b × daleký 1b, vzdálený 1b; dlouhý 1 × krátký 1; dlouhý 2 × krátký 2; činností: úmyslný, vědomý 1, záměrný 1 × bezděčný, mimovolný; a nepragmatického hodnocení a vymezování: kladný 1–4, pozitivní2 x záporný 1–4, negativní2; teoretický × praktický 1.

Poznámka: Čísla významů se uvádějí podle Slovníku spisovné češtiny (dále SSČ).[4] 1a – 1b rozlišuje různovýznamové užití lexému pod jedním významem v SSČ. Některé příklady dokládají spojení antonymie se synonymií (úmyslný, kladný) a s polysémií (silný, 1, 2, kladný 1–4 aj.). Povýšená číslice, např. pozitivní2, označuje homonymii, stejnozvučnost.

[125]Cílem tohoto příspěvku je ukázat, že antonyma uvedeného typu jednak sama tvoří dílčí podsystémy, pole (dále sub 2), jednak se na výstavbě těchto podsystémů podílejí (3), že jednak sama vytvářejí polysémii (4), jednak v souvislosti s polysémii svůj systémový charakter ještě posilují (5).

2. Antonyma tvoří zavřené třídy lexikálních jednotek. To platí, i když lze mezi krajní opoziční pozice vložit střední člen (minulý přítomný budoucí) nebo záporná mezioznačení (nehezký, nemladý, nevysoký, nedaleký) nebo – u antonym graduálních – označení pro mezistupně, např. v stupnici označení teploty, věku, nadání.

Antonyma tvoří i specifický typ elementárních polí. Tato pole jsou buď minimální, tj. dvojčlenná, binární, nebo trojitá, ternární. Ternární pole jsou buď lineární, jde-li o krajní pozice privativního vztahu, nebo hierarchická, jde-li při antonymii i o třetí nadřazený pojem. V tomto posledním případě jde o vztah implikace: nadřazené slovo označující rod, hyperonymum, zahrnuje slova stejně podřazená, označující pojmy druhové, kohyponyma, která jsou antonymy: den 1: den 2 × noc 1; kosý [úhel] ⊃ ostrý × tupý (v. sub 3).

3. Zkoumaná antonyma obsazují svými významy různé onomaziologické okruhy, např. prostorové vztahy a rozměry (v. sub 1). Při tom se mohou antonyma ve funkci elementárních polí podílet na výstavbě polí komplexních. Např. antonyma označující různé úhly tvoří specifický dílčí podsystém geometrický, přesahující do běžného lexika. Každému je znám pravý a ostrý úhel. Osm pojmenování různých úhlů je sdruženo do čtyř binárních polí: ostrý × tupý, tupý × vypouklý, nulový × plný, kosý × pravý. K tomu přistupuje jeden ternární vztah hierarchický: kosý ⊃ ostrý × tupý a jeden vztah asymetrický: přímý × (nepřímý, tj. všechny ostatní úhly). Jednotlivé úhly jsou pojmenovány podle geometrických podob tvořených rameny úhlů vykazujících jistý počet stupňů měřených na kružnici opsané z vrcholu úhlů (např. pravý úhel 90 °).

4. Členy antonymických dvojic a stupnic bývají nejen monosémické, ale i polysémické. Vedle polysynonymie existuje i polyantonymie. Např. lexémy silný a slabý jsou antonymické, pokud jde o fyzickou sílu, duševní sílu, společenský vliv, účinnost nějakého prostředku, rozměr do šířky (tloušťku), kvantitu, intenzitu, obsažnost. Slova první × poslední, blízký × daleký, vzdálený; malý × velký, dlouhý × krátký označují protiklad, pokud jde o místní a časovou vzdálenost; kladný a záporný jsou antonymy ve všech čtyřech významech, sémémech. Další případy jsou u lexémů cizí × vlastní, cizí × domácí; hluboký × mělký, hluboký × vysoký; hrubý × jemný, hrubý × hladký; lehký × těžký, lehký ‚snadný‘ × těžký; tajný × zjevný, tajný × veřejný; trvalý × dočasný, trvalý × přechodný aj.

Tento jev prokazuje ekonomii jazyka i jazykových mluvčích. Polyantonymie nenarušuje komunikační úspěšnost, což potvrzuje obecnou platnost zjištění, že [126]polysémie je jednak projev asymetrie lexému, znaku, jednak významová struktura lexému (hyperlexému), struktura sémémů a tím i relativně samostatných monosémických lexikálních jednotek (lexií).

5. Provázanost polysémie, antonymie a souvztažnost uvnitř dílčích podsystémů lze prokázat a lze jí využít při lexikografickém řešení sporných otázek. Tak např. byla vyslovena pochybnost, jde-li v případě významů slova pravý ve spojení pravý úhel o polysémii nebo homonymii (Igor Němec v diskusi po přednášce v lexikologické sekci Jazykovědného sdružení ČR).

Podle SSČ jde o šestý význam slova pravý v odborném geometrickém spojení p. úhel, tj. ‚jehož ramena stojí na sobě kolmo‘. Tento výklad dnes běžného termínu neprokazuje žádný společný rys, žádný průnik s ostatními významy slova. Mělo by tedy být pro něj zavedeno samostatné homonymické heslo pravý2? Přihlédneme-li však k dílčímu podsystému slov pojmenovávajících různé úhly (v. sub 3), uvážíme-li protiklad kosý  ostrý × tupý úhel, uvážíme-li dále, že ostrý úhel je ‚menší než pravý‘a tupý ‚větší než pravý a menší než přímý‘, pak je pravý úhel takový, který má velikost náležitou, ‚který má příslušné vlastnosti v plné míře‘. A stejně formulován je výklad třetího významu slova pravý. Jde zde tedy o jasnou významovou souvislost a rozdíl je jen v distinktivním rysu geometrického vymezení a zúžení. Tuto polysémii ostatně potvrzují i slovníky cizojazyčné. Polysémie lexému pravý je tak dokladem jazykové ekonomie, těsné souvislosti mentálního zakotvení jazykové sémantiky a návaznosti jazykového, lexikálního systému a terminologického podsystému.


[1] Srov. M. Pisárčiková, Vnútroslovná antonymia, Jazykovedné štúdie 15, 1980, s. 213–219.

[2] Srov. J. Filipec, in: J. Filipec – F. Čermák, Česká lexikologie, Praha 1985, s. 129n.

[3] Srov. i V. Červená, K lexikálnímu kontrastu v české slovní zásobě, NŘ 62, 1979, s. 121–125, a K slovotvorným adjektivním kontrastům, tamže, s. 240–244.

[4] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Red. J. Filipec, F. Daneš, Academia, Praha 1978.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 3, s. 124-126

Předchozí Emanuel Michálek: K vývoji v slovníkářství staročeského údobí

Následující Josef Vachek: K teleologickému pojetí změn v historii jazykového systému

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1