K Słowniku języka C. Norwida a výzkumu individuálního slohu spisovatele v Polsku

Mieczysław Balowski

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Současné zkoumání polštiny se zaměřuje nejen na popis mluvnického systému jazyka, ale i na popis její stylistické podoby, protože dnešní rozvrstvení polského jazyka ovlivňuje (hlavně z historického hlediska) nejen vývoj mluvnických jevů, nýbrž také stylistické (literární proudy a žánry, individuální jazyk spisovatelů, komunikační sféry [104]atd.). Projevuje se to zvláště v diachronním zkoumání. V tomto případě se jazykovědné práce zaměřují nejdříve na jazyk určitého období, nebo celé epochy, zvláště pokud se řídí jednotným literárním směrem, a pak na výzkum individuálního jazyka a slohu spisovatele, jehož literární činnost měla na vývoj spisovného jazyka určitého období zásadní vliv. Tímto způsobem vznikly v Polsku v letech 1962–1983 Słownik języka A. Mickiewicze (11 dílů) – jakožto závažná a iniciující složka výzkumu polštiny XIX. století – a v letech 1965–73 Słownik języka J. Ch. Paska (2 díly) – jakožto součást práce nad Słownikem polszczyzny XVII w.

Byly zahájeny také práce na několika dalších autorských slovnících; jsou to Słownik języka J. Kochanowskiego (v Institutu polského jazyka PAN v Krakově), Słownik języka C. Norwida (v Institutu polského jazyka Varšavské univerzity), Słownik języka P. Skárgi (na Katolické univerzitě v Lublině, dočasně zastavený) a Słownik języka K. K. Baczyńskiego (v Institutu polské filologie Vysoké pedagogické školy v Opolí). Ještě donedávna se počítalo se vznikem Słowniku języka J. Słowackého, ale z finančních důvodů byly tyto práce zatím přerušeny.

V našem příspěvku se soustředíme na práce zkoumající jazyk a styl C. Norwida; byl již vydán ukázkový sešit jeho slovníku (1988) a o jazyku a slohu jeho díla již vyšlo několik sborníků.

Cyprian Kamil Norwid (1821–1883) patří k nejvýznamnějším polským básníkům období romantismu, netvořil však v duchu tohoto literárního směru. Do literatury vstoupil v atmosféře Varšavské bohémy. Na ni navazoval lidovými prvky ve svých básních. Vyznačil si však jinou cestu. Vždy ukazoval každodenní život a práce, která má být inspirována tvůrčím nadšením. Druhým zdrojem Norwidovy tvorby bylo křesťanství, i když ostře vystupoval proti reakční politice církve, protože odmítal mesianistickou filozofii oběti a žádal čin, který by měl přivést národ ke svobodě. Nebyla to však poezie agitační. Zajímala jej také vnitřní nesvoboda, do níž člověk upadá vlastní letargií, proto se velmi často obrací na obecné problémy lidského pokroku a na smysl lidské existence.

Své filozofické názory vyjadřoval složitým jazykem, plným neologismů, na první pohled drsným a těžko srozumitelným, což jej připravilo o nepochopení a o odpor současné kritiky. Ve skutečnosti jazyk jeho básní jsou obrazy, budované na základě logických úvah, vyjadřující vícevrstvovou a rozpornou skutečnost 19. století. Tím se dostal do rozporu se současníky, kteří spíše používali lidovou řeč. Teprve v konci 19. století, když přišla vlna nových symbolistických proudů (tzv. -ismů) našel pochopení. Jeho psychologická pronikavost a filozofické zevšeobecnění jevů každodenního života se staly vzorem novodobé poezie. Toto se uplatňuje i dnes; jeho dílo inspiruje básníky a je předmětem četných vědeckých studií.

Słownik języka C. Norwida připravuje kolektiv varšavských jazykovědců pod vedením Jadwigy Puzyninové a jednotlivá hesla v ukázkovém sešitu zpracovali Jolanta Chojaková, Magdalena Danielewiczová, Jacek Leociak, Radoslaw Pawelec, Jadwiga Puzyninová, Ewa Teleżyńska, Ewa Wiśniewska a Aleksandra Zawłocka.

Ukázkový sešit tohoto slovníku tvoří úvod z pera J. Puzyninové (s. 1–8), čtyři instrukce, podle kterých byl připraven sešit, a sice instrukce pro transliteraci a transkripci, [105]instrukce pro tvorbu hesel a jejich gramatické zpracování, instrukce pro redakční zpracování hesla v Słowniku a instrukce pro zpracování hesla v tzv. slovníkových sešitech. Dále je uveden seznam pramenů, zkratky titulů Norwidových děl a několik ukázkových zpracování hesel: deset pro slovník (acz, bynajmniej, głeboki, jutro, ku, Mojżesz, mówić, siedem, wolność a złoty) a tři pro slovníkové sešity (łza, wolność a złoty).

V Słowniku jde o ukázku jazykových a obsahových zvláštností, přičemž obsahová stránka je tady závažnější, protože kdyby se podoba měla podřídit obsahu, musely by se brát v úvahu jakožto pojmy hesla, ne slova, protože shoda slova s pojmem je většinou částečná: někdy jeden pojem je označen různými slovy a někdy jedno slovo označuje různé pojmy. Potíže při zpracovávání takovéhoto slovníku by byly obrovské a navíc takovýto slovník by nebyl srovnatelný s jinými již existujícími. Tím by se velmi snížila jeho hodnota. Tuto otázku autoři řešili připravením slovníku a dodatečně i slovníkových sešitů, které obsahují jen slova pro Norvidovu tvorbu závažná.[1]

Vztahy mezi obsahovou a formální stránkou při zpracovávání heslových článků v Słowniku a Zeszytech jsou dost různé. Ve Słowniku nejsou významy (hlavní, vedlejší, kontextový) a konotace odděleny, nýbrž jsou posuzovány jako řídící vůči gramatice a lexikálnímu spojení, přičemž gramatika a lexikální spojení jsou uvedeny v omezeném rozsahu. Poněvadž mnoho stejných citátů patří k různým částem zpracování a z citátů se uvádí jen výběr, proto se v jednotlivých případech předkládají citáty různé a neopakují se ty, které byly již jednou uvedeny. V Zeszytech, které jsou určeny hlavně pro filology, je dokumentární stránka úplná. Je také šíře vybudován model heslového popisu. Významy a konotace jsou zde rozděleny velmi obšírnými formálně gramatickými částmi. Tyto konotace, jež jsou velmi důležitou slovníkovou novinkou, jsou uvedeny spolu s lexikálním spojením a skladbou skoro na stejné úrovni. Popisové body heslových článků, umístěné mezi významovou definicí a konotacemi, jsou velmi četné, neboť jsou to metaforická, ironická a žertovně použitá slova, běžná frazeologie a její modifikace, řady a vztahy (řízeností) řídící-podřadné, které vyžadují jedno- nebo dvoustrannou akomodaci. V nich se odlišují spojení s různými druhy slov, heslová slova v jednotlivých případech a ve spojeních s rozmanitými předložkami. Všechno je přesně specifikováno. Stejné popisy se opakují u každého významu heslového slova. Takováto podrobná klasifikace způsobuje, že podobné případy (srov. łza rzewna a łzy rzewne) jsou uvedeny na různých místech a často na různých stránkách. Navíc málo výrazná grafická stránka Zkušebního sešitu (Zeszytu próbnego) ještě více znesnadňuje možnost je nalézt. Nyní se podívejme na ostatní část heslového článku.

Hesla jsou nejen slova, ale také jejich tvary (přídavná jména slovesná a slovesa zvratná s sie) a také víceslovná pojmenování jako Nowy Jork, Bože Narodzenie. Po heslu se uvádí slovní druh (a v Zeszytech navíc sestavení všech koncovek heslových [106]slov), jeho frekvence a frekvence jeho jednotlivých významů se zřetelem k literárnímu druhu.

Potom následuje běžná frazeologie a její modifikace (formální nebo sémantické), metaforické použití a také explikace, což je ve srovnání s dosavadními slovníky novinkou. V této části se uvádějí definice a výpovědi týkající se významů heslových slov, formulovaných samotným básníkem.

Také následující element, řady, se tu chápe trochu odlišně. Autoři Slovníku tvrdí, že „podmínkou uznání za řadu je souřadnost sestavovaných slov“ (s. 27). Zaměněná je také podoba a způsob jejich uvedení: „řady předkládáme v takové podobě, v jaké se vyskytují v textu“ (s. 39), což způsobilo citaci dost dlouhých kontextů, výrazně se lišících od jiných prvků popisu heslového článku.

Posledním bodem jsou konotace, které se objevují zároveň v Słowniku i v Zeszytech. Jsou to excerpovaná hodnocení pojmů z textu označených hesly, tedy takové významové prvky slov, které nepatří k souboru významových rysů definice (s. 41).

V některých článcích jsou uvedeny, pokud se vyskytují, konstrukce se spojovníkem (např. formalna-wolność, język-ojczyzna). Měly by tvořit odkazovací hesla, protože – podle autorů – „tyto konstrukce tvoří charakteristický prvek Norwidova jazyka“ (s. 3).

Skoro každý článek je ukončen komentářem. Předkládané informace jsou značně rozmanité. Občas to může způsobit zmatek, např. uvedení počtu citátu v jednom článku na začátku (někdy také u jednotlivých významů), v jiném, v závěrečném komentáři nebo uvádění derivátů od heslového slova (srov. heslo Mojźesz, s. 70–72).

Při příležitosti zpracovávání Słowniku języka C. Norwida vzniklo několik sborníků, v nichž se autoři zabývají slohem jednotlivých Norwidových skladeb. Většinou jsou to příspěvky přenesené na vědeckých konferencích věnovaných této tematice a interpretace Norwidových básní.

První sborník, Język Norwida, přináší výsledky I. konference, uspořádané Pracovištěm slovníku jazyka C. Norwida ve dnech 4.–6. XI. 1985, v době, kdy probíhaly poslední práce nad přípravou základních instrukcí Słowniku. Články jsou roztříděny do pěti částí. V první jsou uvedeny některé gramaticko-pravopisné zvláštnosti Norwidova jazyka. V druhé části se uvádí analýza sémantické stránky básní, zvláště axiologické otázky.[2] Třetí, čtvrtá a pátá část jsou věnovány interpretacím Norwidových skladeb. Ukazují, že Norwid pracuje s motivy a postavami, s nimiž se můžeme setkat v literatuře a umění 19. století, ale využívá jich způsobem sobě vlastním (srov. např. biblickou Juditu, která v evropské kultuře je označována za symbol ženské vzpoury; u Norwida funguje jako národní hrdinka). Tyto interpretace mají vliv na zpracovávání jednotlivých hesel, protože přinášejí sémantické změny významu slov-klíčů Norwidovy tvorby.

Obdobnou prací jsou Studia nad językiem C. Norwida[3], která obsahují sedm sémantických a pragmatických článků členů kolektivu Pracoviště slovníku jazyka C. Norwida. Každý z nich je součástí větší práce, kterou připravují jednotliví autoři. [107]Hlavním cílem sborníku je upoutat pozornost čtenářů na nové, dosud neuvedené rysy diskurzu, interpretace a někdy také způsobu myšlení C. Norwida. V každém případě autoři vycházeli z funkční analýzy zkoumaného materiálu.

První dva články se týkají slovní zásoby: lexikálního okruhu bílé a černé barvy (E. Teleżyńska) a sémantické analýzy slova cały (R. Pawelec). Následující dva příspěvky jsou věnovány interpunkci: tečce jako znaménku logicko-syntaktické struktury projevu (obdobně jako např. ve středověku[4]) a jejímu využití k jiným, sémantickým cílům, např. signalizuje remat (B. Sobko), a také otazníku uvnitř věty, který se objevuje po plnovýznamových slovech, fungujících v textu jako druhý vypravěč (J. Chojak).

Sémantické výstavbě věty jsou věnovány články J. Puzyninové (Rozkaźniki i wołacze w tekście „Vade-mecum“) a E. Wiśniewské (Autorski metetekst w „Vade-mecum“). V prvním se autorka snaží dát odpověď na otázku vztahu primárně impresivních mluvnických tvarů žádacích (např. slovesa v rozkazovacím nebo podmiňovacím způsobu, podstatná jména ve vokativu) k moralistickému charakteru textu. Ve druhém je podána analýza šesti struktur (kompozičních součástí): titulu skladby, podtitulku, mota, poznámek, číslování básní, úvodu a epilogu.

Poslední, zde uvedený článek se týká básně Ruszaj z Bogiem a je její interpretací. Autor, J. Leociak, přistupuje k textu ze dvou hledisek: literárněvědné pragmatiky a jazykovědné sémantiky i pragmatiky. Tím ukazuje, že mluvní projevy (akty mowy) se řídí nejen konverzačními pravidly, ale také aktuálními morálními zásadami, kterými odstraňují „etickou míru (wymiar) člověka“.

V posledním sborníku[5], který vyšel tiskem v roce 1991, jsou využity dosavadní znalosti Norwidova jazyka. Jeho autoři „se snaží odhadnout autorovy intence, uzavřené v skladbách; analyzují význam jím použitých slov se zřetelem k znalosti jazyka, básníkových textů, dějin, člověka a autora“, protože chápání básní musí být vícevrstevné, zároveň se tedy odvolává na obsah a na podobu, jakož i na relace mezi nimi. V případě podoby je velmi těžko oddělit to, co je záměrem autora, od toho, co je neuvědomělým výsledkem génia, básnického nadšení.

Většina zde interpretovaných básní se týká dramatu jednotlivce a nepochopení současníky, přičemž je to nepochopení ve smyslu obecného nedostatku společného cítění a akceptace (srov. interpretace básní Czemu, Epizod a teatr bez teatru[6]).

[108]V zde uvedených interpretacích je obsažena výrazná otázka skryté polyfonie Norwidových skladeb (srov. např. interpretace Czemu Falkovského[7]) jako jeden z příznaků básnické mnohovýznamnosti. S tím je spojena i analýza způsobu vyjadřování citu u Norwida.

Celý sborník je jakýmsi rozhovorem o Norwidových básních, protože – za prvé –autoři se přiznávají k tomu, že to není jediná a poslední možnost interpretace těchto básní[8] (ta bude možná, bude-li vůbec možná, až tehdy, až budou sestaveny slovníkové sešity), za druhé, ke každému článku je připojena krátká diskuse (srov. část Wokół interpretacji), ve které se uvádějí některé jiné možnosti chápání smyslu básní.

Důležitou částí tohoto sborníku je také bibliografie interpretací Norwidových skladeb, sestavená J. Leociakem.

Zpracování Słowniku vyžaduje dobré znalosti analyzovaných textů, a především jejich správné chápání, což si velmi dobře uvědomuje kolektiv pod vedením prof. J. Puzyninové. Dokladem toho jsou vědecké konference a vydávání sborníků věnovaných otázkám analýzy a interpretace Norwidových skladeb.

Tento podrobný přístup ke zpracovávanému materiálu vynutil následující celkovou koncepci slovníku: rozdělení do dvou vydavatelských druhů: Słownik střední velikosti s výběrovým dokladovým materiálem a Zeszyty słownikowe s výběrem hesel, které jsou tematicky klasifikované. Takto připravený slovník poslouží nejen jazykovědcům a literárním historikům, ale i ostatním humanistům.

---

[1] Záměrem autorů Słowniku języka C. Norwida je příprava slovníku v dvou verzích: slovník a slovníkové sešity. Slovník bude tvořit pět dílů (4. vlastní díly a index), obsahujících všechna slova s výběrovou dokumentací citátů. Ve slovníkových sešitech bude materiál zpracováván tematicky s výběrem hesel, ale i s uvedením všech (pokud jejich počet nepřesahuje tři sta) citátů s přesným popisem.

[2] Srov. také J. Najder, Wartości i oceny, Warszawa 1971.

[3] Díl pod red. J. Chojakové a J. Puzyninové, Warszawa 1990.

[4] Srov. např. využití tečky v Žaltáři floriánském (St. Dunin-Borkowski, Psałterz Królowej Zofíi…, Wiedeń 1834).

[5] Je to poslední společný sborník (Czemu i Jak. Czytamy Norwida, pod red. J. Chojakové a E. Teleżyńské, Warszawa 1991), protože v r. 1992 vyšla jen knížka prof. J. Puzyninové Słowo Norwida (Warszawa 1992), která je také věnována slohu Norwidovy tvorby a zároveň je výsledkem zamyšlení autorky nad pracemi probíhajícími na Pracovišti slovníku jazyka C. Norwida.

[6] S. Falkowski, Między wyznaniem, drwina i pouczeniem (C. Norwid Czemu), s. 9–27: R. Pawelec, Epizod. Interpretacja wiersza Norwida, s. 121–133: Axer, Norwida teatr bez teatru, s. 139–149.

[7] S. Falkowski, d. cit., s. 9–27.

[8] „…Staramy się odczytać, nie zaś odczytujemy, bo to, co należy do śviata duchowego, do historii (…) nie daje sie pozna’c w pell ni, do końca, jest poznawalne tylko hipotetycznie i tylko – w Norwdowskim również – przybliżeniu.“ Czemu i Jak. Czytamy Norwida, pod red. J. Chojakové a E. Teleżynské, Warszawa 1991, s. 5.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 2, s. 103-108

Předchozí Ivan Lutterer: První komplexní popis struktury českých pomístních jmen

Následující Emanuel Michálek: Rybitví nebo Rybitvy?