První komplexní popis struktury českých pomístních jmen

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vztahově modelová a strukturní analýza toponym, kterou od sedmdesátých let začal v české onomastice na teoretické rovině rozvíjet Rudolf Šrámek[1], našla svou první praktickou aplikaci v průkopnické práci Jany Pleskalové[2], kterou autorka věnovala popisu moravskoslezských pomístních jmen, tzv. anoikonym (tj. názvů neobydlených objektů, jako jsou např. terénní útvary, pozemky, vody, komunikace a různé orientační body). Na materiálu téměř 38 tisíc jmen ze 626 zkoumaných obcí krajů Jihomoravského a Severomoravského zjistila celkem 165 vztahových modelů (jde o motivační vztah pojmenovatele k pojmenovávanému objektu, vyjádřený odpovědí na otázky Kde, odkud? Kdo, co? Jaký, čí?). Čtyři z nich byly jednočlenné, ostatní dvou- a vícečlenné (vytvořené kombinacemi jednočlenných). V rámci vztahových modelů (VM) se realizovalo 66 modelů strukturních (SM), z nichž většina jednočlenných a některé dvoučlenné se dále dělí na strukturní typy (ST). Početnost jednotlivých VM, SM a ST závisí na zeměpisném rozšíření a době vzniku, u posledních dvou pak i na typu, gramatickém i lexikálním systému jazyka. Všechny zjištěné VM a SM jsou jmenovitě uvedeny v příloze (s. 134–143) jako součást autorčiny komplexní klasifikace. Vedle pomístních jmen obvyklých kdekoli na našem území (např. Podhora, Hajnýho, Na panských, Nad Jakubem, Beneška), najdeme tu i případy zvláštní (např. Pomahajbůh, Petřek u Bohuša, Kovářovsky nádavke ho panáčkovy lóke). U vícečlenných VM je rozsah využití jednotlivých pojmenovacích modelů řízen do jisté míry systémovými zákonitostmi, jak přesvědčivě autorka dokládá na s. 28. Její analýza ukázala, že základní význam pro výběr pojmenovacích motivů na zkoumaném území mají přírodní podmínky a typ osídlení včetně sídelní kontinuity.

Z topografického hlediska reprezentují Moravu a Slezsko tři typy krajinného reliéfu: (a) Českomoravská vrchovina, Brněnská vrchovina a některé další pahorkatiny, (b) úvaly Dyjskosvratecký, Hornomoravský a Dolnomoravský, (c) Moravskoslezské Beskydy, okraje Javorníků a Bílých Karpat. Z hlediska demografického jsou obce na většině moravskoslezského území sídelně kompaktní, pouze hornaté oblasti na jeho východním okraji se vyznačují rozptýleným typem osídlení. Na územích nově osídlených, kde odchodem původních obyvatel byly místní a sociální vztahy přetrhány, se anoikonymie vyvíjí specifickým způsobem. V regionech osídlených do r. 1945 převážně Němci je nápadná absence víceslovných pomístních jmen (viz mapka 1), což vyplývá mj. ze stále silnější tendence dnešních lidí k univerbizaci (Čertův mlýn > Čerťák). Z jazykového hlediska je každé pomístní jméno závislé na lokální nářeční normě, v níž se mohou [103]uchovávat i jevy velice archaické. S postupnou nivelizací místních nářečí získávají však v jazykové komunikaci stále pevnější postavení standardizované podoby spisovné, běžné především na mapách a v úředních dokumentech. Ostatně věrná nářeční podoba nemohla být vždy dodržena ani při anketovém soupisu pomístních jmen, který prováděl Ústav pro jazyk český (za vydatné účasti J. Pleskalové). Doklady se proto v práci uvádějí v té podobě, v jaké byly získány při terénním sběru.[3]

V práci J. Pleskalové je na jazykovém materiálu názorně zachycen proces přeměny celé struktury zemědělské výroby, který se u nás uskutečnil v letech kolektivizace: družstevní hony, jež vznikaly scelováním menších pozemků původně soukromých, dostávaly nová jména spíše výjimečně, obvykle tehdy, když nevyhovoval ani jeden z názvů dílčích scelených polností. Jak ukazují jména honů U dálnice, Za vodojemem, Ke kravínu, K transformátoru apod., motivací kolektivizačních anoikonym bývala často stavba považovaná místními obyvateli za důležitý orientační bod. Za cenné považujeme i zjištění, že na katastrech obcí dosídlovaných po odsunu Němců se téměř nevyskytují jména metaforického původu a jména poukazující na způsob získávání kulturní půdy, popř. na složité poměry vlastnické. Směr, kterým se dnes česká anoikonymie vyvíjí v změněných hospodářských poměrech, naznačuje, že opět přijdou ke slovu tradiční typy pomístních jmen z doby před násilným scelováním pozemků (zvlášť nepřijatelná se nám jeví pojmenování číslicemi nebo písmeny abecedy, běžná v tolika JZD).

Nepochybujeme, že publikace Jany Pleskalové bude vyhledávaným inspiračním zdrojem všem současným i budoucím pojmenovatelům na naší vesnici. Podařilo se jí přesvědčivě demonstrovat plodnost Šrámkovy modelové teorie v toponomastice, opřené o modelovou klasifikaci V. Blanára[4] a slovotvornou teorii M. Dokulila[5]. To ovšem není přínos jediný.

---

[1] Viz zvláště jeho stati Toponymické modely a toponymický systém, SaS 33, 1972, s. 304–318; Onymický příznak, in: SOK 6, 1976, s. 7–14; Slovotvorný model v české toponymii, SaS 37, 1976, s. 112–120; Teorie onomastiky a roviny propriálního pojmenování, SaS 47, 1986, s. 16–28.

[2] Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku, H & H, Praha 1992, 151 stran, 7 mapek.

[3] Zápis tzv. lidové podoby pomístních jmen byl nejslabším místem těchto soupisů: jejich dobrovolní pořizovatelé v terénu neměli přirozeně odborné dialektologické školení, aby mohli při transkripci respektovat všechny nářeční zvláštnosti.

[4] Viz jeho stať Motivačný model v onomastike, JČ 41, 1990, s. 113–120, a zvl. starší práce Špecifíkum onomastiky, in: SOK 2, 1970, s. 15–35; Niektoré teoretické otázky onomastiky, Slavia 40, 1971, s. 551–553.

[5] Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov, Praha 1962.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 2, s. 102-103

Předchozí Josef Hrbáček: Nová práce o dialogu

Následující Mieczysław Balowski: K Słowniku języka C. Norwida a výzkumu individuálního slohu spisovatele v Polsku