Časopis Naše řeč
en cz

Nová práce o dialogu

Josef Hrbáček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Touto prací jsou Kapitoly o dialogu Olgy Müllerové a Jany Hoffmannové (vydal ÚJČ AV ČR v nakladatelství Pansofia 1994, práce má 96 stran). Publikace má popularizační ráz, ale je hluboce odborně fundovaná, neboť autorky patří k významným znalcům dané problematiky, a zvl. O. Müllerová tu mohla podat širší veřejnosti přehledně výsledky své třicetileté badatelské činnosti na poli výzkumu dialogu. J. Hoffmannová je zase známa svou velmi dobrou orientací v světové textové lingvistice, a tak spolupráce obou autorek dala vznik dílu hluboce poučenému a poučnému a přitom čtivému.

Práce má kromě úvodu osm částí. V první se podává přehled o zkoumání dialogu v lingvistice 20. století, zahraniční a naší. Autorky stručně informují o různých směrech analýzy dialogu (analýza komunikačně-pragmatická, konverzační, analýza diskurzu, etnolingvistická a antropolingvistická). Podrobněji se v tomto přehledu uvádějí domácí badatelé, mezi nimiž mají významné místo samy autorky. K této části práce poznamenáváme, že je poněkud jednostranně orientována na zahraniční odbornou literaturu angloamerickou a zčásti německou. Zcela stranou zůstala produkce z oblasti románské, z níž např. práce známé rumunské badatelky Slamové-Cazacové Dialog u dětí byla v překladu vydána i u nás.

Kapitola druhá poučuje o vztahu dialogu a monologu. Vytyčují se dva základní a nesporné rysy dialogu, totiž účast alespoň dvou komunikantů na něm a střídání jejich komunikační aktivity. Dále se objasňuje vázanost obou forem komunikace, dialogu a monologu, na sebe a poukazuje se na přechodné formy mezi nimi. Avšak názor, že dialogizace monologu spočívá na jeho skryté adresovanosti (s. 15), není příliš přesvědčivý. Adresovanost nepatří k specifickým rysům dialogu, adresovaný je (přímo nebo nepřímo) skoro každý jazykový projev. Kapitola je doplněna stručným výkladem o dialogu v literárních textech, o formách dialogu podle kontaktu partnerů, podle způsobu realizace (mluvený – psaný), podle připravenosti (připravený – nepřipravený) a krátkou úvahou o termínu dialog.

Předmětem výkladu v třetí části je struktura dialogu. Už stanovení základní jednotky této struktury, jíž není věta, nýbrž replika a výpověď, ukazuje na prolínání komunikačního a strukturního zřetele v této práci. Replika je jednotou mluvčího a času: „je to souvislý úsek textu, který pronese jeden z účastníků rozhovoru“ (s. 21). [100]U výpovědi autorky upustily od rozšířeného, ale jednostranného pojetí této jednotky jako zvukového (popř. grafického) úseku textu vymezeného koncovou intonační kadencí, i když ji nadále uvádějí jako základní vymezovací znak výpovědi. Připouštějí však, že „výpovědi navíc tvoří aspoň relativně uzavřené, samostatné celky významové a syntaktické“ (s. 21). Vyššími jednotkami dialogického textu jsou pak replikové sekvence. Kromě minimální sekvence – replikové dvojice (např. otázka – odpověď), nejsou určitěji vymezeny (ohraničeny). Dost všeobecně se o nich říká, že „řeší … určitý komunikační úkol“ (s. 23). Dialogický text se člení i do dalších, rozsáhlejších jednotek. Jsou to jednak jednotky motivované funkčně, které však autorky terminologicky nijak neoznačují, jednak jsou to tematické bloky, úseky dialogu, které vyčerpávají jednotlivá jeho témata. Členěním jiného druhu je členění na fáze: úvodní, středovu a koncovou; pozornost se věnuje zvl. výstavbě začátků a konců rozhovorů. Stálý zřetel k praktickému poslání práce vede autorky i při strukturní analýze dialogu k tomu, že nevěnují velkou pozornost komunikační problematice: různým strategiím ve vedení rozhovoru, preferencím ve výběru reakcí, způsobu střídání mluvčích a pravidlům úspěšné účasti na rozhovoru. Není divu, že se ve výkladu uplatňuje též pragmatické hledisko, povaha dialogu je totiž výrazně závislá na účastnících, na jejich vzájemných vztazích, v spontánních situačních rozhovorech na prostředí atd.

Část čtvrtá je věnována tematické výstavbě dialogického textu. Mluví se o různých druzích dialogů z hlediska jejich tematické koncentrovanosti, jako důležitý předpoklad dialogického rozhovoru se uvádí tematický soulad, který je výrazem tzv. principu kooperace, tj. součinnosti účastníků dialogu. Pojem tematický soulad však není úplně jednoznačný (není jasně oddělen od pojmu názorový soulad, viz s. 36/37). Potvrzuje to také formulace 9. pravidla úspěšného vedení dialogu (s. 84): „Při názorovém konfliktu v rozhovoru se pokus o změnu tématu; zkus prosadit téma, u něhož je pravděpodobný tematický soulad.“ Avšak tematickým souladem se v zásadě rozumí to, že účastníci rozhovoru mluví o téže věci (nikoli, jak se občas stává, každý o něčem jiném), což nemá mnoho společného s názorovým souladem, který častý nebývá (kromě společensky konverzačních rozhovorů), ať se mluví o jakémkoli tématu. Názorový nesoulad je totiž živnou půdou pro dialog, s jistou nadsázkou lze říci, že lidé, kteří mají stejné názory, si nemají co říct. Dialog je neustálé střetávání (když to vyjádříme mírněji) dvou (nebo více) různých kontextů. K souladu se dialogem teprve spěje, ale ne vždy dospěje.

Vedle předmětného dialogu se věnuje pozornost tzv. fatické komunikaci, čímž se rozumí komunikace kontaktově orientovaná, která bývá náplní dialogů konverzačních. Pro ně jsou typické některé tematické okruhy (hovory o počasí, o zdraví apod.). V rozhovorech, ať předmětných či konverzačních, dochází ke střídání témat, čímž se vytvářejí v dialogu tematické bloky. Hranice mezi tematickými bloky mohou být zřetelně signalizovány, ale často jsou naopak nezřetelné, protože vyznačeny nejsou. Vývoj tématu lze v textu dialogu sledovat s využitím Danešovy teorie tematických posloupností.

V další části se podává poučení o komunikačních cílech rozhovorů, uvádějí se příklady kombinací elementárních komunikačních záměrů, které vytvářejí určité strategie mluvčích, jimiž se mluvčí snaží dosáhnout komunikačních cílů. Elementárním funkčním útvarem v dialogu je dvojice (nebo trojice) replik, v níž jeden z účastníků něco [101]iniciuje a druhý na to reaguje (v třetí replice první mluvčí eventuálně reakci partnera ještě komentuje). Přehledně se vypočítávají druhy elementárních komunikačních záměrů (upozornit na něco, pobídnout k něčemu, přikázat něco, oznámit něco, žádat informaci atd.).

Obsáhlá šestá část práce se zabývá typologií dialogů nebo, přesněji řečeno, rysy rozhovorů, které by se mohly stát základem pro jejich klasifikaci (jsou to: počet účastníků, řízenost nebo spontánnost dialogu, bezprostřednost nebo zprostředkovanost komunikace, soukromé nebo veřejné prostředí, sociální postavení a osobní vlastnosti účastníků aj.). Propracovaná je klasifikace rozhovorů podle prostředí. Rozlišují se v prvé řadě rozhovory pracovní, rozhovory mimopracovní a rozhovory při nakupování a poskytování služeb. Rozhovory pracovní jsou jednak neformální (rozhovory v pracovním prostředí, ale netýkající se pracovního výkonu), jednak formální (týkají se pracovní náplně) a doprovodné (při konkrétní pracovní činnosti). Rozhovory mimopracovní jsou rozděleny na rodinné, přátelské, náhodné a doprovodné (při různých společenských hrách). Kapitola je doplněna ukázkami rozhovorů z různých prostředí. Ukázky sice nejsou početné, ale z celého textu knížky čtenář jasně vyciťuje, že výklad se opírá o velmi bohatý a různorodý jazykový materiál. Krátké ilustrační příklady výklad soustavně provázejí.

V sedmé části práce podávají autorky přehled jazykových prostředků, které jsou typické pro dialog, a jazykovou (syntaktickou) charakteristiku dialogického textu. Vlastnosti dialogického textu vyplývají většinou ze spontánnosti rozhovorů. Zvláštní pozornost se věnuje stavbě otázek a odpovědí (např. také ve škole) a prostředkům zdvořilosti.

V závěrečné, osmé části jsou zformulována pravidla, jak úspěšně vést dialog. Publikace je doplněna výběrem z odborné literatury cizí i domácí a německým a anglickým resumé.

Přes nevelký rozsah práce se autorkám podařilo stručnou formou podat přehled rozsáhlé problematiky dialogické komunikace, v němž poněkud zkrátka přišel jen dialog sekundární, tj. dialog dramatický a epický. O něm je několik poznámek v druhém oddílu knížky, kde se však výslovně upozorňuje, že publikace se dále na specifiku těchto dialogů nebude zaměřovat (s. 20). Je to škoda, neboť vztah mezi primárním a sekundárním dialogem je téma zajímavé a specifiku obou by takový rozbor mohl ještě zvýraznit.

Výklad o objektivních vlastnostech dialogické komunikace a principech výstavby dialogu je smíšen s pragmatickými návody, jak si počínat v rozhovoru z hlediska dosažení komunikačních cílů, ale také z hlediska společenského chování. Výklad je tedy soustavně zaměřen ke komunikační praxi a z tohoto hlediska je užitečný nejen pro odbornou část čtenářů, ale pro každého.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 2, s. 99-101

Předchozí Karel Kučera: Slovník české frazeologie a idiomatiky

Následující Ivan Lutterer: První komplexní popis struktury českých pomístních jmen

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1