Slovník české frazeologie a idiomatiky

Karel Kučera

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nakladatelství Academia nedávno završilo jeden ze svých nepochybně nákladných, ale potřebných počinů vydáním třetí, dvousvazkové části Slovníku české frazeologie a idiomatiky (SČFI), která je věnována slovesným výrazům. Jedenáct let po vydání prvního svazku (Přirovnání, 1983) a šest let po vydání svazku druhého (Výrazy neslovesné, 1988) se tak všem zájemcům dostává do rukou závěrečná část díla, které jako celek představuje dosud nejvšestrannější a nejpropracovanější popis českých frazémů a idiomů. (Dodejme, že mimořádné kvality SČFI byly oceněny již roku 1990 tím, že jeho autorům byla udělena cena ČSAV. Toto dílo bylo oceněno i členy Jednoty tlumočníků a překladatelů jako „Slovník roku“.)

Přes relativní samostatnost uvedených tří částí SČFI a přes značný časový rozsah lexikografických prací spojených s tímto dílem (slovník vznikal již od 60. let, původně jako mnohem stručnější příručka) tvoří SČFI ústrojný celek mající spolehlivou základnu ve frazeologické teorii Františka Čermáka, která je zčásti představena i ve dvou jeho statích otištěných v 1. a 4. svazku SČFI (Česká přirovnání, SČFI I, s. 463–492, a České frazémy a idiomy verbální, SČFI IV, s. 597–630). Jednotící působení této základny zajišťovala tříčlenná hlavní redakce celého díla (F. Čermák, J. Hronek a J. Machač), v jejichž rukou se soustřeďovaly výsledky práce bezmála dvaceti dalších lingvistů našich (z oddělení češtiny pro cizince Filozofické fakulty UK a z Ústavu pro jazyk český) i zahraničních (anglických, německých, francouzských a ruských, jimž bylo svěřeno zpracování překladové části SČFI). Tento autorský a redakční kolektiv si na počátku (viz SČFI I, s. 9) vytkl za cíl vytvořit slovník, který by byl zachycením současného stavu české idiomatiky a frazeologie, referenční příručkou pro příležitostná i systematická ověření a zjištění, poučením pro aktivní užívání jednotlivých výrazů a pomůckou ke studiu vztahů mezi vybranými jazyky. Nyní, po vydání posledních dvou svazků, lze konstatovat, že vzniklo dílo vskutku úctyhodné (leccos napovídá už jeho rozsah přes 2 000 stran), které původní cíle svých tvůrců v mnoha směrech překonává.

Vysoká informativnost (a současně i mimořádné množství práce vložené do přípravy slovníku) se obráží už ve skladu běžného hesla v SČFI: vedle součástí, které lze z hlediska současné lexikografické praxe považovat za standardní (stylová charakteristika, gramatická charakteristika, výklad významu, exemplifikace), jsou zde uváděny i transformace, kontext, valence, údaje o úzu, etymologii, motivaci a jiných souvislostech příslušného výrazu, dále synonyma, opozita, volnější ekvivalenty obdobného významu a cizojazyčné ekvivalenty. Jednotlivé složky hesla plní přesně a spolehlivě své primární funkce – a navíc jsou často zapojovány i do sítě funkcí sekundárních (tak např. uvádění synonym, opozit a volnějších ekvivalentů spolu s údaji v přehledných sémantických rejstřících slouží nejen k nalezení potřebných dalších frazémů, ale také jako významný zdroj informací o synonymických, opozitních a dalších vztazích v rámci celých sémantických tříd, resp. vůbec v rámci příslušné oblasti české frazeologie).

[97]Vzhledem ke specifické povaze idiomatických a frazeologických výrazů, vyžadujících v mnoha ohledech odlišný, celkově složitější popis než výrazy jednoslovné, se jednotlivé frazémy a idiomy charakterizují inovativní promyšlenou soustavou kategorií a opozic. Detailní mnohostranné charakteristiky, které jsou výsledkem aplikace této soustavy, přinášejí uživateli SČFI řadu výhod. Obecně je lze shrnout do konstatování, že hranice obvyklého úzu a transformovatelnosti jednotlivých frazémů či idiomů jsou v SČFI vymezeny s přesností a úplností, která neponechává nic podstatného nevysloveno, a není tedy – na rozdíl od řady jiných našich i zahraničních jazykových příruček – v poslední instanci vztažena k předpokladu blíže nespecifikovaného společného jazykového povědomí o strukturních vlastnostech i užívání daného výrazu.

Takovou explicitnost, soustavnost a důslednost v popisu českých frazémů a idiomů ocení ovšem vedle domácích zájemců především zahraniční uživatelé SČFI, k jejichž potřebám se při tvorbě slovníků ve zvýšené míře přihlíželo. Zřetel k nim byl zřejmě také prvotním důvodem toho, že do heslové stati byl zařazen již výše zmíněný odstavec, který rozhodně nepatří k běžným součástem současných národních slovníkových děl – totiž základní cizojazyčné (anglické, německé, francouzské a ruské) ekvivalenty heslového frazému. Uvádění cizojazyčných ekvivalentů by u slovníku jednoslovných výrazů sotva znamenalo výrazný přínos, avšak pro slovník výrazů idiomatických a frazeologických představuje zásadní obohacení. Tento výsledek spolupráce českých a zahraničních bohemistů se nepochybně dočká širokého využití nejen v překladatelské praxi, ale i v oblastech na první pohled méně zřejmých, k jakým patří např. dosud jen skrovně rozvíjená srovnávací frazeologická studia (více než 80 let po vydání historicky orientovaných Flajšhansových Českých přísloví se totiž v SČFI dostává odborníkům do rukou reprezentativní synchronní soubor českých, anglických, německých, francouzských a ruských frazeologických paralel, jehož analýza může dát významný impulz k rozvoji tohoto odvětví jazykovědy).

Jako každé průkopnické vědecké dílo představuje SČFI nejen uchopení určitého výseku reality, ale i jistou výpověď o současném stavu příslušné vědní disciplíny, o některých jejích silnějších i slabších stránkách, o současných hranicích jejích možností. V SČFI je několik míst, v nichž se autoři těchto hranic opakovaně dotýkají a kde se jejich snaha co nejprecizněji popsat úzus určitého frazému střetá s neuspokojivým obecným stavem poznání dané skupiny jevů nebo s nedořešenými obecněji bohemistickými problémy. Většina takových bodů střetu spadá do oblasti zhruba vymezené výrazem běžně mluvený jazyk a protiklady spisovnost – nespisovnost a obecná čeština – východnější útvary českého národního jazyka. Tradiční, svou podstatou teoretické přístupy a pojmy, které se v této oblasti uplatňují, rozhodně nemohly plně vyhovět potřebám praktické charakteristiky úzu frazémů a idiomů v SČFI. Doménou valné části frazeologie je mluvený jazyk (spisovný či nespisovný), a tradiční základní protiklad spisovnost – nespisovnost má tedy v těchto souvislostech jen malé uplatnění. Řešením pochopitelně nemohl být ani termín hovorová čeština, svázaný jen s prostředky spisovnými. Autoři SČFI nakonec zvolili jako jednu ze základních charakteristik výraz kolokviální, kterým označují frazémy a idiomy patřící „do běžně mluveného jazyka (…), a to do jeho spisovné i nespisovné složky“ (SČFI III, s. 16); přiměřené k povaze [98]popisované skutečnosti se tedy přiklonili k pojmu běžně mluvený jazyk jako k pojmu překlenujícímu polaritu na ose spisovnost – nespisovnost.

Tuto polaritu bylo ovšem podstatně obtížnější překlenout při práci na samotném textu slovníku, kdy bylo často třeba volit mezi uvedením heslového frazému buď v podobě spisovné (srov. např. záhlaví zvědavý jako opice, SČFI I, s. 243), nebo nespisovné (smrdí to tam jako ve vopičárně, SČFI I, s. 385) – anebo v podobách obou (záhlaví být opice n. bejt vopice v SČFI III, s. 597). Přes zdánlivou nedůslednost, která z toho plyne (frazémy shodně charakterizované jako kolokviální jsou někdy uváděny prvním, jindy druhým nebo třetím způsobem), lze za touto praxí vycítit snahu autorů o další, jemnější rozlišení: v zásadě se nespisovné podoby v záhlaví heslové stati uplatňují zvýšenou měrou u frazémů, kterým jsou vedle samotné kolokviálnosti vlastní i jiné charakteristiky (hanlivost, zhrubělost, vulgárnost ap.), vzdálené obvyklé sféře uplatnění spisovného jazyka (např. frazém smrdí to tam jako ve vopičárně je charakterizován nejen jako kolokviální, ale i jako hanlivý a intenzifikační).

Uvádění nespisovných podob jednotlivých frazémů, jemuž se v díle jako SČFI nelze dost dobře vyhnout (důsledné zpětné pospisovňování by působilo mnohdy absurdně), je ovšem spojeno ještě s dalšími problémy. Jako nespisovné jsou totiž v SČFI uváděny zásadně podoby obecně české, zatímco nespisovný úzus ve východnějších částech českého jazykového území zůstává stranou. Není to ovšem vina autorů, a nelze je proto, jak se v dnešní době stává, vinit z pragocentrismu. Bylo by to vskutku křivé nařčení: reprezentativní slovník české frazeologie a idiomatiky by sice měl v ideálním představitelném případě uvádět všechny hlavní teritoriální podoby a varianty, ale to není v současné době realizovatelné. (Podobně lze dnes jen snít o soustavném vymezení úzu rozmanitých jazykových jednotek z hlediska generačního nebo sociálního.) Dnešní bohemistika jednoduše nemá soustavné informace o tom, jak jsou na našem území rozšířeny jednotlivé frazémy a v jakých podobách se jich na jednotlivých jeho částech užívá. Autoři SČFI zvolili tedy zřejmě jedinou schůdnou cestu, když za reprezentativní nespisovný útvar dosadili obecnou češtinu; vzhledem k tomu, že obecná čeština už jako takový útvar funguje např. v beletrii, byla jejich volba zcela přirozená. Nemohlo být úkolem malého autorského kolektivu SČFI, aby při práci na slovníku v úplnosti řešil elementární problémy stylového a útvarového členění češtiny a prováděl základní dialektologický výzkum. Jeho práce však zřetelně naznačila hranice našich současných znalostí a možností popisu; bude-li v budoucnu zorganizován výzkum české frazeologie zaměřený k odstranění alespoň některých zjištěných mezer, SČFI jistě poslouží jako jeho spolehlivé východisko.

Základní charakteristiky SČFI lze závěrem shrnout celkem stručně. Jde o dílo v mnoha směrech průkopnické, o němž lze bez nadsázky říci, že svou všestranností, úplností a systematičností zřetelně vystupuje nad to, co bylo v této oblasti dosud vykonáno u nás i v zahraničí (toto tvrzení podle našeho názoru plně obstojí nejen při srovnání s četnými účelovými příručkami, ale i s takovými reprezentativními a oceňovanými pracemi, k jakým patří např. The Macmillan Book of Proverbs, Maxims and Famous Phrases B. Stevensona). Vzhledem k tomu, že SČFI je navíc důsledně koncipován tak, aby na jedné straně vyhovoval potřebám odborným a praktickým a na druhé straně [99]byl plně přístupný (a v rámci možností i poutavý) také pro neodborníka, v budoucích desetiletích ho nepochybně budou bohatě využívat nejen lingvisté a tvůrčí pracovníci (spisovatelé, překladatelé aj.), ale i běžní uživatelé jazyka, u nichž se zejména obrazné a barvité výrazivo, z velké části soustředěné právě do oblastí frazeologie a idiomatiky, vždy těšilo mimořádnému zájmu.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 2, s. 96-99

Předchozí Ivana Svobodová: O jazykovém chování v jazykové poradně

Následující Josef Hrbáček: Nová práce o dialogu