Příručka rétoriky pro střední školy
Edvard Lotko
[Reviews and reports]
-
V současné době se stále častěji objevují hlasy požadující zařazení moderně pojaté rétoriky do výuky na středních školách, aby se také tímto prostřednictvím vrátil mluvenému slovu jeho plný význam v dnešní společnosti.[1] Na druhé straně – jak upozornila již A. Polívková[2] – „málokterý obor zabývající se řečovou činností člověka vzbuzuje tolik odlišných představ jako rétorika. Nejde tu jenom o různost v pojetí obsahu a rozsahu oboru, ale i o různost v hodnocení“ (s. 211). Bez ohledu na disparátnost současných názorů na rétoriku a odlišnost přístupů k ní je nutno vřele uvítat vydání příručky Antonína Langera, nazvané Úspěch veřejné promluvy. Kapitoly z rétoriky pro střední školy (vydala Fortuna, Praha 1993), a také fakt, že byla doporučena Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR jako učební text.
V úvodních slovech autor zdůrazňuje význam mluveného slova v dnešní společnosti, vhodně se zmiňuje o různém chápání termínu rétorika a upozorňuje na to, že se ve své příručce pokouší především „přenést bohatství dávno objeveného a staletími potvrzeného a promyšleného (…) do povědomí našich studentů“ (s. 8). Vyslovuje také přesvědčení, že výuku rétoriky na střední škole zvládne zkušený a k tomu školený češtinář. S tímto názorem lze souhlasit, ale je nutno zdůraznit potřebu jeho zvláštní přípravy, aby se výuka rétoriky nezužovala pouze na část elokuční a na přednes.
[48]Posuzovaná práce je rozčleněna do tří kapitol. První, nejrozsáhlejší kapitola (43 stran) má název Nauka o řečnictví a začíná stručným výkladem o historii této staronové disciplíny. Při popisu klasického období je oprávněně kladen důraz na dílo Marca Fabia Kvintiliana, který se pokusil o syntézu řecké a římské rétoriky a přispěl i k její pedagogizaci. Historii řečnictví v Čechách autor zahajuje nejstarší česky psanou rétorikou Simona Jelena Sušického (z konce 16. století) a dokládá řadou jmen našich věhlasných řečníků (např. Milíč z Kroměříže, J. Hus, J. Rokycana, F. L. Rieger, T. G. Masaryk apod.). Zmiňuje se i o některých cizích řečnících nového věku v Evropě (např. Pierre Vergniaud, Wiliam Pit, Daniel O’Connel, Otto Bismarck apod.).
Za historickým poučením o rétorice, která má také čtenáře motivovat, následuje fundovaný výklad o technice řeči, zejména o základních složkách řeči (respirace, fonace, artikulace) a o podmínkách dobré dikce. Zvláštní pozornost je pak věnována hlavním zásadám spisovné výslovnosti (výslovnostní styly, artikulace hlásek, výslovnost přejatých slov) a modulaci souvislého projevu, tj. modulaci výškové, silové, kvalitativní a kvantitativní. Škoda, že do výkladu o suprasegmentálních prostředcích (s. 47–51) autor nezařadil poučení o funkcích důrazu (větného přízvuku) a že poznámky o segmentaci projevu (o typech pauz) nelogicky posunul až do další kapitoly (s. 80–81). Jak důraz, tak segmentace nejsou mnohými řečníky náležitě využívány, i když patří k důležitým prvkům zvukové osnovy české věty a usnadňují percepci řečnického textu.
Druhá kapitola (34 stran) je nazvána Řečnická praxe. A. Langer si správně uvědomuje, že moderní rétorika musí mít také svou složku invenční a složku dispoziční (kompoziční). Proto věnuje přiměřenou pozornost přípravě řečnických textů (z hlediska hlavních cílů: informovat, přesvědčit a získat), způsobům argumentace a vybraným řečnickým figurám a tropům. Užitečný je rovněž výklad o typologii řečnických projevů (projevy politické, společenské, pracovní, soudní, didaktické a náboženské) a o některých psychologických aspektech rétoriky (osobnost řečníka a jeho chování, umění dobře vycházet s lidmi, projevy trémy apod.).
Protože těžiště výuky rétoriky spočívá především v praktických řečnických cvičeních (to zdůrazňoval již M. F. Kvintilianus), zařazuje Langer na různá místa své příručky vhodně vybrané a komentované ukázky řečnických projevů od nejstarších dob až po 20. století a ve třetí kapitole (12 stran) uvádí cvičné texty k individuálnímu procvičování (např. dechová cvičení, procvičování artikulace hlásek, rytmu a melodie, tzv. jazykolamy).
V doslovu k Langerovu studijnímu textu J. Pátek ukazuje, jak mimořádně důležitou úlohu hraje rétorika při zvyšování komunikativních schopností člověka v jeho soukromém, profesionálním či veřejném životě, jak se výrazně podílí na jeho kulturním rozvoji. V připojeném seznamu literatury, který by měl sloužit nejen studentům, ale i učitelům, postrádám některé novější praktické příručky věnované rétorice.[3]
[49]Závěrem je možno konstatovat, že se A. Langerovi podařilo v nepříliš rozsáhlém učebním textu (103 strany) podat přiměřené množství pragmaticky zaměřených informací z moderní rétoriky. Jeho text je čtivý, není zatížen složitým terminologickým aparátem a má velmi dobrou jazykovou i stylistickou úroveň. Ve druhém vydání této užitečné učebnice doporučuji vhodně doplnit výklad o elokuční složce rétoriky (je totiž skoro opomenuta). V rovině lexikální je třeba pojednat např. o různých aspektech volby slov a jejich spojování (porušování uzuální spojitelnosti slov), o užívání cizích slov a módních výrazů, o vyprazdňování slov apod. V rovině syntaktické je nezbytné podat výklad např. o nenasycené a přetížené větné stavbě (tzv. tasemnicová souvětí), o vztahu jednoduché věty a souvětí (také z hlediska frekvenčního), o jmenném a slovesném vyjadřování, o slovosledu, který zatemňuje obsah výpovědi a činí ji mnohoznačnou apod. Dále doporučuji odstranit určitou roztroušenost výkladu o přednesu a více pozornosti věnovat neverbálním způsobům komunikace.[4]
[1] Např. v tisku mimo jiné čteme: „Snad by se všichni povolaní (jazykovědci, spisovatelé, pedagogové a ministerstvo školství především) měli více zabývat otázkou zavedení povinného předmětu rétorika na všech stupních škol, než úvahami o tom, zda se má psát konkurs, nebo konkurz“ (Hanácké noviny, 13. 12. 1993, s. 1).
[2] A. Polívková, Rétorika v dějinách jazykové komunikace, NŘ 66, 1983, s. 211–214.
[3] Viz např. M. Dohalská a kol., Mluvím, mluvíš, mluvíme. Kapitoly z moderní rétoriky, Praha 1985; T. Holasová, Umíte dobře mluvit? Praha 1992; J. Hubáček, Rétorické minimum pro studium učitelství, Ostrava 1990.
[4] Podrobněji o tom viz: E. Lotko, K současnému pojetí rétoriky u nás, Sborník AUPO, Philologica 65, 1992, s. 149–152.
Naše řeč, volume 78 (1995), issue 1, pp. 47-49
Previous Petr Mareš: Krakovská konference o jazykové kultuře
Next Václava Musilová: Třetí konference Mezinárodní asociace forenzních lingvistů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1