Krakovská konference o jazykové kultuře
Petr Mareš
[Posudky a zprávy]
-
Nedlouho po olomoucké konferenci o spisovné češtině a jazykové kultuře (srpen 1993) se v polském Krakově uskutečnila obdobně zaměřená akce: konference s názvem Jazyková kultura dnes (Kultura Języka Dziś). Pořadatelem této konference byla Komise jazykové kultury Výboru jazykovědy Polské akademie věd (Komisja Kultury Języka Komitetu Językoznawstwa PAN) spolu s akademickým Ústavem polského jazyka (Instytut Języka Polskiego PAN) a katedrou polského jazyka Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani; zasedání, jež se konalo od druhého do čtvrtého prosince 1993 v historické budově akademie věd v centru Krakova, se zúčastnilo několik desítek jazykovědců z celého Polska (zastoupeny byly takřka všechny polské univerzity) a navíc dva hosté z České republiky (autor této zprávy a ostravský polonista Jiří Damborský), kteří vystoupili s informativními referáty o české situaci. Hlavním organizátorem jednání byl prof. Walery Pisarek, autor mnoha prací z oblasti jazykové kultury; při zahájení konference promluvil další významný představitel polské jazykovědy prof. Stanisław Urbańczyk, dlouholetý vedoucí redaktor časopisu Język Polski.
Široce pojatá konference, jež si kladla za cíl vytvořit „fórum pro představení výsledků výzkumů a pozorování současné polštiny“, poskytovala dobrou příležitost pro poznání stanovisek polských jazykovědců k aktuálním problémům kultury jazyka a kultury jazykového dorozumívání; z jednání vyplynulo, že zde existují četné shody a podobnosti s poměry a přístupy českými, ale také nezanedbatelné odlišnosti. Nebude proto snad neužitečné, jestliže upozorníme alespoň na některé příznačné momenty krakovské konference:
V řadě referátů zazněl zřetelně kritický (a také značně pesimistický) tón. Do popředí vystupovaly žaloby na celkové snížení úrovně jazykového vyjadřování v posledních letech (mj. při komunikaci ve škole), na nedbalost a výrazovou chudobu ve vyjadřování, na vulgarizaci, resp. „brutalizaci“ jazyka; za velmi závažný problém byla označena invaze anglicismů. K tomu přistupovalo pěstování tzv. lapsologie, tedy uvádění a klasifikace jazykových nedostatků; důraz byl z pochopitelných důvodů kladen zejména na oblast masového sdělování. Jeden z referátů upozornil na lavinovité šíření módních výrazů.
Proti těmto negativním jevům staví pak polští jazykovědci požadavek, aby uživatelé jazyka byli soustavně a cílevědomě vedeni k jazykové správnosti a vyjadřovací kultivovanosti. Sám pojem jazykové správnosti (poprawność, poprawna polszczyzna) přitom nepodléhá žádné problematizaci a není také nijak zpochybňována způsobilost lingvistů rozhodovat o tom, co je (v rámci spisovného jazyka) správné. Zajímavé je, že se vyzdvihují hlavně pragmatické aspekty jazykové správnosti: je třeba, aby si lidé uvědomili, že plné ovládání spisovného jazyka je pro ně užitečné, že je jedním z předpokladů jejich životního úspěchu.
[46]Cestu k zlepšení úrovně jazykového vyjadřování představuje podle závěrů konference především široké a účinné popularizační působení. Značná pozornost byla věnována metodickým aspektům tohoto působení, např. tomu, jak v popularizačních textech dospět k přístupným, instruktivním a jednoznačným formulacím. Hovořilo se i o potřebě nových a nově koncipovaných příruček (přitom je zapotřebí říci, že polský knižní trh už nabízí nemalé množství prací o současné polštině; zájemce může vybírat z několika výkladových slovníků různého rozsahu, případně sáhnout po slovníkových publikacích speciálních,[1] po souborech „jazykových koutků“ apod.). Důraz byl kladen rovněž na popularizační články v novinách a časopisech a na vystoupení jazykovědců v rozhlase a televizi, jež mohou ovlivnit (a také – jak dokládá ohlas v podobě dopisů a telefonátů – fakticky ovlivňují) rozsáhlý okruh uživatelů jazyka. (O působení televize svědčí charakteristický detail: při referátu vratislavského lingvisty Jana Miodka, který promlouvá o jazykových problémech v polské televizi, byl konferenční sál skoro zcela zaplněn posluchači „zvnějška“.)
Předmětem výkladů a obsáhlých diskusí byly ovšem rovněž východiska a předpoklady kroků zaměřených na ovlivňování jazykové praxe. Opakovaně se objevovaly poukazy na potřebu co nejpřesnějšího a co nejobjektivnějšího popisu současné jazykové normy či spíše norem – zvlášť byl vyzdvihován fakt, že je třeba respektovat mnohorozměrnou zvrstvenost jazyka a jazykové komunikace. Šlo např. o vztahy mezi prostředky obecně platnými a regionálními variantami nebo o odstupňování vázané na míru oficiality a formálnosti projevu; tak v oblasti ortoepie pracují polští lingvisté se čtyřmi rovinami: s výslovností velmi pečlivou, pečlivou, běžnou a konečně s (už nepřijímanou) výslovností nepečlivou.
Vedle otázek obecnější a koncepční povahy byly pro českého účastníka konference zajímavé a podnětné i některé jednotlivosti:
Upoutávalo např. to, jak důkladně byly probírány programy jazykového vzdělávání studentů nehumanitních oborů (byl jim věnován celý blok referátů). Programy jsou zaměřeny nejen na celkové zlepšení úrovně jazykového vyjadřování studentů, ale především na to, aby si osvojili schopnost vytvářet a přetvářet odborný (technický) text a účastnit se komunikace o odborných otázkách (studenti se mají zabývat mj. těmito tématy: jazyk a styl odborného textu; kompozice tohoto textu, jeho spojitost a členění; techniky resumování textu; psaní a přednášení referátu; způsoby vedení argumentace ve vědecké diskusi).
Některé referáty nepřímo vybízely k porovnání s alespoň částečně paralelními jevy českými. Tak výklad o příčinách určitého ústupu přechýlených feminin v polštině mohl připomenout, že i mezi mluvčími češtiny se projevují náznaky takového procesu (jsou např. ženy, které by chtěly své příjmení zbavit přípony -ová). Zcela zřetelnou [47]podobnost s územ šířícím se v češtině si uvědomujeme v případě konstatování, že se prosazuje znělá výslovnost souhlásek i v pozicích, kde je zatím vyžadována výslovnost neznělá. A ještě jeden, i když snad trochu okrajový příklad: Referát věnovaný zásadám dělení slov byl zakončen rezignovanou poznámkou o počítačové sazbě, která likviduje všechny dosavadní předpisy a zvyklosti.
Naproti tomu zdrojem mnoha informací o oblasti nám značně vzdálené byl referát popisující podmínky jazykové komunikace mezi tzv. Poláky na východě, tedy etnickými Poláky žijícími hlavně na území bývalého Sovětského svazu. Zároveň referát obsahoval návrh programu jazykové a kulturní pomoci těmto lidem.
Krakovská konference o jazykové kultuře byla v kontextu polské jazykovědy událostí bezpochyby závažnou a přínosnou, stala se místem širokých diskusí o mnoha důležitých jazykových otázkách a ve svých závěrech formulovala i východiska dalších výzkumů a praktických aktivit. Materiály konference budou uveřejněny ve sborníku, který vyjde péčí Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani.
[1] Účastníci konference obdrželi nové, rozšířené vydání ortoepického slovníku polštiny: W. Lubaś – S. Urbańczyk, Podręczny słownik poprawnej wymowy polskiej, 2. vyd., Kraków – Katowice 1993. Zmínky si dále zaslouží Słownik interpunkcyjny języka polskiego od J. Podrackého (Warszawa 1993), který obsahuje (vedle přehledného výkladu o užívání interpunkčních znamének) seznam více než 400 výrazů důležitých z hlediska interpunkce (spojky, částice, zájmena aj.) s instrukcemi a příklady.
Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 1, s. 45-47
Předchozí Magdalena Kneřová: Ke způsobům oslovování v mluvených projevech
Následující Edvard Lotko: Příručka rétoriky pro střední školy
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1