Vědecká konference na Filozofické fakultě Ostravské univerzity

Dana Davidová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Za účasti jazykovědců a literárních vědců z Polska (z Opolí, Těšína a Katovic) a lingvistů i literárních historiků domácích (z Brna, z Olomouce a z Ostravy) zorganizovaly katedra českého jazyka a katedra polonistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity 30. 9. 1993 vědeckou konferenci Jazyk, etnokultura a region.

Její uspořádání bylo mimo jiné důkazem snahy postupně naplňovat dohodu o odborné spolupráci, kterou má FF OU s jazykovědnými a literárněvědnými pracovišti vysokých škol výše jmenovaných polských měst, a zároveň pokusem zahájit tradici pravidelných setkání zaměřených na zkoumání široké a stále velmi aktuální problematiky jazykových, literárních i etnických kontaktů na česko-polském pomezí.

Cílem pořadatelů bylo nejen blíže osvětlit nové pohledy na základní otázky spjaté s regionem a vyměnit si metodologické zkušenosti při jazykovém, literárním nebo folklorním bádání, ale také vytvořit příležitost pro domácí i zahraniční odborníky představit na širším fóru výsledky své práce.

Na téma konference zřetelně navázaly referáty zařazené na pořad I. sekce, zejména vystoupení E. Lotka, R. Šrámka a J. Chloupka. Edvard Lotko zdůraznil důležitost a prospěšnost synchronního i diachronního výzkumu na česko-polském pomezí, jenž by se měl ubírat dvojím směrem: 1. pokračovat ve výzkumu zaměřeném převážně systémově, používajícím zpravidla metod klasické systémové lingvistiky, 2. zintenzivnit výzkum sledující pragmalingvistickou dimenzi jazykových kódů a zdůrazňující hlediska sociolingvistická, psycholingvistická a etnolingvistická. Cílem by byla komplexní analýza a interpretace jazykové situace. Rudolf Šrámek upozornil na slabiny chápání pojmu region. Zdůraznil, že při jeho definování nutno mít na zřeteli jak prostorovost (každý dorozumívací prostředek funguje v prostoru), tak vztahovost (zahrnuje konkrétní obsahy a formy, které mají vztah k danému areálu). Zkoumání pak není jenom lineární srovnávání regionů, nýbrž rozbor zahrnující společné východisko; tato metodika umožňuje zachytit dynamiku, region se jeví jako fáze vývoje. Jan Chloupek ve svém příspěvku rozebírá dnes tak diskutovaný termín hovorová čeština, a to ve vztahu k slezskému jazykovému území. Konstatuje, že ačkoliv neveřejným komunikačním interakcím na většině území našeho národního jazyka lépe vyhovuje soubor vyjadřovacích prostředků založený dosti důsledně na teritoriální bázi mluvy, ve Slezsku a na severovýchodě Moravy lze vcelku oprávněně uznat existenci hovorové češtiny, k čemuž vede zejména důvod sociolingvistický: celá staletí vedený politický zápas tří národů, [216]českého, polského a dříve i německého, způsobuje, že obvyklá diglosie dnešního člověka se zde realizuje v klasické dichotomii tradiční teritoriální dialekt – spisovná čeština (respektive polština). O potřebě zkoumání jazykové situace na území západotěšínských nářečí v ČR promluvila Iwona Nowakowská-Kempná ze Slezské univerzity v Katovicích. Hodnocení provedla se zřením na národnostní složení obyvatel Zaolží (= těšínské Slezsko v České republice). Ve shodě s E. Lotkem zdůraznila, že popis tohoto jazykově komplikovaného území by měl být realizován na základě důsledného rozboru sociolingvistického i strukturního, což vytvoří předpoklady objektivního posouzení jazykových znaků systémových i nesystémových. Jaroslav Hubáček vystoupil s referátem K současnému stavu zkoumání sociolektů, zejména slangů, v němž se věnoval této nespisovné vrstvě slovní zásoby v obecné rovině. V první části podal přehled dosavadního odborného zájmu o slangy a všímal si jejich funkčnosti a aktuálnosti, ve druhé části soustředil pozornost na metodologii práce při praktickém výzkumu. Eva Mrhačová hodnotila ve svém příspěvku lexikálně gramatickou kategorii pluralia tantum v současné češtině a polštině. Konstatovala na základě analýzy, že tato kategorie je v obou jazycích naplněna asi z 80 % totožným obsahem; čeština má však ve většině vydělených sémantických polí početnější soubory. V žádném z obou jazyků se neprojevuje tendence ke konstituování nových sémantických polí pomnožných, jde o kategorii neproduktivní.

II. sekce se zabývala převážně problematikou onomastickou. Naděžda Bayerová podala slovotvornou analýzu hypokoristických podob v oblasti slezských nářečí, konkrétně části Opavska a Bílovecka, ukázala na jejich slovotvorný mechanismus, stanovila jejich slovotvorné modely, které pak vyjádřila příslušnými formulemi. Názorně ukázala na systémový charakter této části propriální sféry. Robert Mrózek ze Slezské univerzity v Katovicích zaměřil svůj příspěvek na onymický systém, který pojal ze dvou hledisek: 1. abstraktně, v kontextu jazykového systému, 2. z hlediska jazykové praxe jako konkrétní výsledek onymických procesů vázaných na region. Onomastickou problematikou se zabývala také Krystyna Nowiková z VŠP v Opole, která popsala vzorek antroponym a podala jejich přehled podle frekvence. Vyšla ze vzorku pořízeného v 10 obcích na území Horního Slezska v opolském a katovickém vojvodství. Podala přehled současného stavu užívání křestních jmen mužských i ženských a poukázala na pohyb vyvolaný módními vlnami. S onomastickou problematikou souvisel i příspěvek opolské badatelky Ewy Jakusové-Borkowé Imiona w polskich i czeskich prognostykach. Autorka soustředila zájem na antroponyma a zjistila, že osobní jména objevující se v tzv. rolnických pranostikách jsou v obou jazycích podobná, jejich soubor tvoří hlavně jména katolických světců, patronů kalendářních dní. Vyskytují se v 95% případů v matrikální podobě, někdy rozšířené o rozlišovací přívlastek. Podoby hypokoristické a různě regionálně obměněné tvoří v obou jazycích jen nepatrnou část.

Jednání III. sekce zahájil svým vystoupením na téma Postavení české literatury ve Slezsku a na Ostravsku Jiří Svoboda. Vymezil v něm specifické znaky Slezska jako území tří kultur, české, polské a německé, a naznačil složitost literárního vývoje v historických proměnách, jimiž Slezsko a Ostravsko prošlo. Na jeho příspěvek navázal Edmund Rosner z pobočky Slezské univerzity v Katovicích se sídlem v polském [217]Těšíně. Hovořil o polské literatuře, která vznikla v českém Slezsku v letech 1956–1968 v návaznosti na polské písemnictví rozvíjející se na území naší republiky od 20. let. Z uvedených pěti období rozvoje polské literatury v těšínském Slezsku na území ČR právě 50. a 60. léta představují jedno z bílých míst v regionálním bádání. Příspěvek se pokouší objasnit společenské, kulturní i ideové zázemí zkoumaného období. K regionu se vztahoval i příspěvek Jaroslava Pleskota pojednávající o prvním literárně známém Slezanu Martinu Polonovi, zvaném Opavský (+ 1278), a o jeho nejvýznamnějším díle Římská kronika. Sleduje cestu tohoto díla přes německý překlad a úpravu k českému překladu a tisku. K folklorní problematice obrátila pozornost Svatava Urbanová, která v příspěvku K některým specifickým znakům folklorní tvorby na Ostravsku rozebrala etnografické dispozice Ostravska, které se promítají do motivistických inspirací a filiací, do pojmenování protagonistů nebo do jazykových zvláštností (např. v hornickém folkloru, zbojnické látce, v žákovských anekdotách aj.).

IV. sekce se zabývala převážně rozborem konkrétních mluvených komunikátů. Jiří Damborský ve svém příspěvku Národní kultura, řečové chování a interference uvažoval o národní specifičnosti komunikace. Do pojmu národní vlastnosti komunikace zahrnul řečové stereotypy, doprovodné složky řeči, etiketu a zvukové prostředky verbální komunikace. Podrobný rozbor variantních tvarů měkkých rodových zájmen zájmenné deklinace na autentickém materiálu z oblasti polsko-českého přechodného pásu provedla Dana Davidová. Ukázala, že variantní podoby hodnoceného zájmenného sklonění jsou většinou ovlivněny tvary adjektivními; značné množství dublet je způsobeno také vyrovnáním měkkého a tvrdého sklonění a zčásti i tvarovým vyrovnáním v rámci paradigmatu nebo pádu. Autorka konstatovala, že místní zvláštnosti alternují většinou jenom jako druhotné varianty, v celkovém průměru však převládá tendence přiblížit konverzační mluvu stavu celonárodnímu a výrazné místní prvky potlačit. Eva Jandová pronesla příspěvek na téma Reflexivní forma slovesná ve větách dispozičního typu. Vytyčila tři jejich základní rysy: obligatorní užití reflexivní formy slovesné, obligatorní přítomnost hodnotícího elementu a přítomnost (podle povahy logického subjektu obligatorní nebo fakultativní) jmenného doplnění v dativu. Zkoumání provedla na materiále mluvených komunikátů slezské provenience. Irena Bogoczová se ve svém příspěvku zamýšlela nad jazykovým a národnostním povědomím polské a české mládeže na Těšínsku, podala zprávu o stavu tamějšího menšinového školství a zmínila se o nejdůležitějších výsledcích sociolingvistického výzkumu zaměřeného na asimilační procesy v jazykovědě v národnostně smíšené oblasti česko-polského pohraničí. Obdobnou problematikou se z hlediska etnokultury zabýval ve svém vystoupení Tadeusz Siwek, který zkoumal rodinné prostředí na Těšínsku. Popsal metody práce a stručně seznámil se současným stavem bádání. Emílie Demlová v příspěvku Projevy psané a mluvené, spisovné a nespisovné v jazyku práva rozebírala právní text a soudní diskurz. Ukázala, že při celém soudním procesu sehrává podstatnou úlohu spisovný jazyk, zejména hlavní typy speciálního využití jazykových prostředků intelektualizace a automatizace. Popis ortografického systému a fonologického plánu jazyka v obcích Písek u Jablunkova, Řepiště a Vendryně podala ve svém příspěvku Jazyková situace ve slezských historických památkách 17. století Dagmar Kremzerová. [218]Srovnání s Královskou listinou Matyáše II. (z Vratislavi) vedlo k závěru, že listiny jsou psány standardizovanou češtinou, kde není mnoho dokladů pro vliv polštiny.

Jak patrno, ústředním tématem ostravské konference Jazyk, etnokultura a region byl region v širším slova smyslu (obecně) a region jako česko-polské pomezí.

Konference vytvořila předpoklad pro řadu společných iniciativ česko-polských, které mohou vést k adekvátnějšímu pohledu na česko-polskou problematiku.

Referáty přinesly pozitivní důkazy možnosti interdisciplinárního propojení (jazyka, literatury, folkloru a etnokultury), které se při řešení tak obsáhlé problematiky, jakou je výzkum česko-polského pomezí, vždy osvědčily. Ukázalo se, že chceme-li studovat pomezní problematiku, musíme ji vidět vždy ve vztahu k celku, nikoliv pouze k dílčím aspektům, problémy je třeba hodnotit ve vzájemné provázanosti a pronikat do jejich hierarchického uspořádání, řečeno slovy prof. Damborského „pohlížet na problematiku regionu z hlediska komplexnosti a mnohovrstevnatosti“.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 4, s. 215-218

Předchozí Jana Hoffmannová: Mezioborová konference o dialogu

Následující Karel Vondrák: Kurz lingvistiky a sémiotiky