Mezioborová konference o dialogu

Jana Hoffmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dialog nepochybně představuje jedno z témat, na která se soustřeďuje značná pozornost současné jazykovědy; komunikačně-pragmaticky orientovaná lingvistika zkoumá, jaké je situační pozadí dialogu a monologu, jaká je tematická výstavba dialogu, jak partneři v dialogu realizují (prostřednictvím funkcí jednotlivých replik) své záměry a cíle, jak se od sebe liší různé typy dialogů, a zejména jaké jazykové prostředky se při organizaci dialogu nejvýrazněji uplatňují. Česká jazykověda tu může navazovat především na známé studie J. Mukařovského; zároveň se však může nechat inspirovat některými současnými směry a školami, jako je

a) tzv. konverzační analýza, jejíž převážně sociologické základy byly položeny na počátku 70. let v USA;

b) analýza diskurzu, rozvíjená hlavně ve Velké Británii (v pracích příslušníků birminghamské školy);

[213]c) analýza dialogu, soustředěná především kolem Mezinárodní společnosti pro analýzu dialogu, v níž vyvíjejí největší aktivitu lingvisté (či spíše filologové) z Francie, Itálie, Německa a Švýcarska.

Dialog je však i předmětem zájmu mnoha dalších oborů; jde o typické mezioborové téma a navíc nikoli o téma výlučně vědecké (akademické, „kabinetní“) povahy, ale o fenomén, jehož poznávání (a někdy i prosazování) má velký význam pro veřejný život i pro praktickou každodenní komunikaci. Proto se stal námětem konference, jejíž široké zaměření prozrazuje už název: Dialog a dialogičnost v politice, společnosti, filozofii, kultuře. Konference se uskutečnila ve dnech 21.–23. října 1993 v Trenčianských Teplicích; hlavním pořadatelem byla Nadace Milana Šimečky, spolupořadateli Ústav slovenské literatury SAV a katedra politologie FF Univerzity Komenského, sponzory Nadace K. Adenauera, Nadace S. Máraiho (financovaná mj. známým mecenášem vědy G. Sorosem) a Ústav pro demokracii ve východní Evropě. Záměr konference se podařilo naplnit živou výměnou názorů nejen mezi představiteli různých vědeckých oborů, ale i např. mezi politiky a publicisty; ostatně známé osobnosti z veřejného života posledních let na Slovensku, které byly mezi účastníky (M. Kusý, M. Šútovec, M. Porubjak, P. Zajac, F. Šebej ad.), jsou důkazem, jak plynulá je dnes v některých případech „hranice“ mezi vědcem, politikem a publicistou. Na pozvání slovenských hostitelů se konference zúčastnil poměrně velký počet hostů z České republiky, dále hosté z Polska, Maďarska, Německa a Velké Británie.

Cílem Šimečkovy nadace je výchova ke svobodě, rozvoj demokracie, kultury, humanity ve společnosti; a právě dialog – zvolené téma konference – je jistě jedním z nejúčinnějších prostředků, s jejichž pomocí lze tyto cíle naplnit. Proto byla s dialogem v řadě konferenčních vystoupení spojována žádoucí otevřenost společenského diskurzu (dialog je tu i nositelem nejistoty, rizika, problémovosti). Dialog je také ztělesněním rozdílnosti, „jinakosti“ (řečeno s. E. Levinasem) partnerů, mezi nimiž vznikají četné asymetrie; je prostředkem uvědomělého konsenzu (nikoli bezzubého kompromisu), který partneři společně konstruují na základě vzájemného respektu, přejímání perspektivy druhého, sdílení myšlenkového světa. Živnou půdou dialogu je prostředí nasycené empatií, tolerancí, vstřícností; s touto pozitivní etikou dialogu nejsou v rozporu ani přirozená nedorozumění a konflikty, které tu vznikají jako vyústění pluralitních, alternativních kontextů, jež dialog obklopují. Dialog v politice by tedy měl tvořit protiváhu mocenského boje, uplatňování síly, násilí. Ozvalo se však také varování před absolutizací, „mytologizací“ dialogu; právě v politice dochází v současné době někdy i k tomu, že dialog (či spíše pseudodialog), zbytečně protahované rozhovory vlastně suplují skutečné řešení problému a poskytují znesvářeným stranám alibi, pod jehož zástěrkou dochází k eskalaci konfliktu či agrese.

V některých příspěvcích byl dialog situován na pozadí hry (podobně jako hra, má i dialog svá pravidla). Prostředkem potvrzování určitých pravidel, prolongace jejich platnosti se dialog stává ve službách rituálu. Je ovšem třeba počítat s tím, že v postmoderním období rozkladu mnoha životních (i komunikačních) vzorců nastává relativizace řady pravidel. Argumentace tohoto typu byla většinou opírána o názory předních francouzských filozofů – M. Foucaulta, J. Derridy, G. Deleuzeho, J.-F. Lyotarda. Ji[214]nak byly zaměřeny filozofické referáty zabývající se etikou dialogu (a odvolávající se nejčastěji na dílo M. Bubera), nebo příspěvky věnované vztahu dialogu a interpretace, tj. možnostem zprostředkování smyslu v dialogu (zde byla citována mj. polemika J. Habermase s H.-G. Gadamerem).

Na konferenci se tedy hovořilo o dialogu (v nejširším smyslu) mezi paradigmaty, hodnotovými systémy, ale i o dialogu mezi biologickými druhy (tak, jak toto téma nastoluje etologie); o kultuře chápané jako dialog (např. J. M. Lotmanem); o dialogu mezi minulostí a přítomností; o generačním dialogu ve společnosti i o dialogu mezi různými societními skupinami (např. o dialogu s menšinami); o specifice dialogu mezi ženami a muži (v rámci feministického přístupu); byly probírány též historické a politické souvislosti dialogu mezi Čechy a Slováky. Působivého sociologického výkladu se dostalo veřejnému dialogu mezi občany a představiteli samosprávy. I z lingvistického hlediska byla zajímavá demonstrace „dialogu“ mezi známými slovenskými politiky – účastníky televizního diskusního pořadu: účastníci si skákali do řeči, překřikovali se, spíše než o dialog šlo u některých z nich nesporně o snahu prosadit se, dominovat celé debatě, potřít a umlčet politické odpůrce. Naopak na příkladu českého rozhlasového pořadu Dialogy občanské společnosti byl předveden dialog jako ideální forma kultivované výměny názorů mezi dvěma partnery (s minimálním prostřednictvím moderátora), která umožňuje vznik nových myšlenek, to, že účastníci v interakci překračují sami sebe.

V referátech lingvistických (jejich autorkami byly I. Marková z univerzity ve skotském Stirlingu, M. Šimková z Bratislavy, O. Müllerová, M. Švehlová a J. Hoffmannová z Prahy) se – kromě už uvedených obecných témat – hovořilo konkrétně o tom, jak vznikají různé druhy asymetrie v dialogu (záleží na tom, jak se jednotliví účastníci uplatňují, tj. kdo začíná hovor, zavádí nová témata, kdo mluví více nebo častěji, kdo se více ptá a kdo spíše odpovídá…); jakými prostředky se paralyzují konflikty, jaké strategie umožňují odstranit nedorozumění; jak se v dialogu uplatňují prostředky verbální, neverbální a jaké specifické funkce tu plní mlčení (mlčení jako výraz nesouhlasu, odmítavé, zlověstné, výhružné; jako výraz únavy, rezignace; ale také jako signál souhlasu, respektu, zdvořilého naslouchání partnerovi). Jako specifický dialog lze vykládat též korespondenci (zdůrazněna byla navíc i vnitřní dialogičnost dopisů). Naproti tomu některé atributy dialogu (autentická výměna názorů, snaha o porozumění a dorozumění, přirozený rytmus aj.) zřejmě chybí konvenční společenské konverzaci, která má leckdy povahu sémanticky vyprázdněné snobské hry nebo i paralelních monologů. – Ke vztahu mezi dialogem a monologem byla upřena pozornost také v referátu o absurdním dramatu (banální pseudodialogy se však zdaleka nevedou pouze ve hrách E. Ionesca a dalších autorů – setkáváme se s nimi i v běžném životě). Jinak literární vědci na konferenci pochopitelně nejčastěji citovali práce M. M. Bachtina: uvažovali mj. o tom, zda skutečně prozaický literární text (zvláště román) je ztělesněním dialogu, polyfonie, „různořečí“, sváru různých hlasů a jazyků, zatímco lyrická poezie má charakter monologický.

Konference o dialogu se tedy sama stala mnohohlasým dialogem o tom, jak je v současné době náš soukromý i veřejný život prostoupen dialogičností. Poskytla nejen četné náměty pro další výzkum dialogu ve filozofii, politologii, sociologii, psychologii, lingvis[215]tice, teatrologii či literární vědě, ale zároveň též impulzy k tomu, jak rozvíjet pozitivní dialogické hodnoty ve společenské komunikaci a jak se bránit vůči zneužívání dialogu. Bylo by škoda, kdyby podněty tohoto inspirativního setkání zapadly bez ohlasu.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 4, s. 212-215

Předchozí Jiří Kraus: Knížka o češtině opravdu každodenní

Následující Dana Davidová: Vědecká konference na Filozofické fakultě Ostravské univerzity