Knížka o češtině opravdu každodenní

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Knižní publikace O. Müllerové, J. Hoffmannové a E. Schneiderové Mluvená čeština v autentických textech (nakl. H & H, 1992, 236 s.) přináší zajímavý pohled na běžně mluvenou češtinu, jak ji kolem sebe v nejrůznějších situacích denně slýcháme. Autorkám, pracovnicím Ústavu pro jazyk český AV ČR, se podařilo předložit první výsledky svého soustavného úsilí o zpracování tematiky, která k sobě stále více přitahuje pozornost badatelů domácích i zahraničních, a navíc napsat publikaci opravdu čtivou, a to jak v kapitolách obsahujících doslovné zápisy bezprostředně zachycených promluv, tak ve vynalézavě napsaných komentářích. Jejími čtenáři budou nepochybně především jazykovědci, ale některé poznatky tu mohou načerpat i teoretikové komunikace (zejména takových žánrových okruhů, jako jsou dialogy, polemiky, argumentativní texty) a také sociologové, zvláště ti, kteří přecházejí od tradičních výzkumů pomocí anket a dotazníků k metodám tzv. narativní sociologie, která ke svým závěrům dochází na základě interpretace textů nejrůznější povahy. V neposlední řadě [211]však nemusí být po jejím přečtení zklamáni ani ti, kteří po knížce sáhnou jako po čtivé lingvistické literatuře, protože některé ze zachycených rozhovorů překvapivě nepostrádají ani jisté hodnoty estetické. Koneckonců uvedené ukázky by mohly dovést i literárního vědce k zamyšlení nad rozdíly mezi fiktivním dialogem v uměleckém díle a dialogem odposlouchaným ze skutečného života.

Knížka obsahuje doslovné záznamy jedenácti žánrově odlišných rozhovorů, které autorky pořídily v letech 1990–1992. Za každým záznamem následuje poměrně podrobná interpretace jazykové, stylistické i tematické složky rozhovoru, doplněná o charakteristiku prostředí, ve kterém se odehrával, a mluvčích, kteří v něm vystupují. Výskyt mimojazykových složek jednotlivých replik (gest, mimiky, pohybů a chování mluvčích) se zaznamenává pomocí jednoduchých značek přímo v přepsaném textu. Autorky daly přednost běžnému přepisu, který respektoval hlavní zvukové rysy promluv (např. počta, ňák, kerej), navíc však využily některých grafických možností k postižení jejich autentičnosti – čtenář tak získává informace o intonačním průběhu slabiky, o jejím zdůraznění, o protažení samohlásek, o otázkové intonaci, o překrývání replik, skákání do řeči apod.

Vybrané záznamy jsou zvoleny tak, aby se projevila jejich žánrová odlišnost. Povaha některých ukázek přitom vedla k tomu, že jsou shrnuty do jednoho celku (např. rozhovor téhož prodavače s různými zákazníky, telefony adresované ohlašovně požárů). Převládají texty, v nichž se repliky střídají celkem rovnoměrně, je tu však zastoupeno i vyprávění převážně monologické, jen občas přerušované a podněcované reakcemi posluchačky. Vedle dialogů, jimž současná jazykověda a příbuzné obory věnují značnou pozornost, jako je např. řízený rozhovor lékaře s pacientem, se autorkám podařilo nalézt ukázky pro všestrannější poznání běžně dorozumívací funkce jazyka opravdu příznačné – domluvu při šití, vyřizování rozsáhlejšího dotazu na restituci zemědělské půdy, přátelské posezení dvou studentských párů. Trochu odlišný ráz mají záznam z pracovní porady, z výkladů o technice zacházení s počítačem a o technice obchodní činnosti, z rozhlasové besedy na téma astronomie a vědy vůbec. Právě v této skupině ukázek se více prosazuje promyšlený stylizační a kompoziční plán promluvy, který si účastníci alespoň rámcově předem připravili.

Základním užitým jazykovým útvarem ve zvolených situacích, ve kterých převážně vystupují lidé z Prahy nebo jejího okolí, je obecná čeština, a to bez ohledu na téma řeči nebo na vzdělání a povolání mluvčích. Jen v rozhovoru skupiny studentů se občas vyskytne nápadná knižní podoba (jsem od toho velice zapatlána), jíž bylo nepochybně užito se záměrem promluvu slohově ozvláštnit, aktualizovat. Tvaroslovné rysy obecné češtiny i výrazy profesionální mluvy se s vysokou četností výskytu uplatňují také v záznamu obou přednášek na odborná témata. To nijak nebrání tomu, abychom zvláště díky promyšlenému tematickému členění textu a vhodnému zařazování odlehčujících komentářů nemohli jazykovou a slohovou stránku uvedeného záznamu odborných výkladů označit za funkčně přiměřenou a v zásadě kultivovanou. Užitím převážně spisovných tvaroslovných a lexikálních prostředků se od ostatních ukázek podstatně odlišuje záznam rozhlasové besedy. Její účastníci, všichni značně zkušení mluvčí, hovoří živou spisovnou češtinou přirozeně a spontánně, občasné odchylky od [212]spisovné normy tuto přirozenost ještě zdůrazňují. Všechny uvedené ukázky odborných vystoupení můžeme považovat za vhodný příklad běžného poznatku, že bezpečná znalost tématu je důležitým předpokladem dobré jazykové úrovně projevu a zároveň skýtá zkušenému mluvčímu i možnost se nad svým jazykem zamyslet a toto zamyšlení občas v textu komentovat. Knížka tak přesvědčivě dokumentuje skutečnost, že v českém prostředí rozhodující úlohu při volbě spisovné nebo nespisovné podoby národního jazyka příliš nehraje společenský status mluvčího (jeho vzdělání, postavení, role), ale celková situace promluvy, míra její oficiálnosti nebo naopak intimnosti, soukromí. Zejména si to uvědomujeme tehdy, překvapí-li nás spisovná čeština v běžném rozhovoru dvou přátel nebo známých, stejně jako tehdy, ozývají-li se nespisovné podoby v rozhlasovém či televizním pořadu na téma všeobecného zájmu. Tam totiž spisovná čeština zaznívá převážně tehdy, nechce-li mluvčí připoutat pozornost na svou osobu (na vlastní jazykovou a komunikační suverenitu nebo nekonvenčnost), ale chce-li soustředit pozornost na samo téma, na potřebu věcně informovat co nejširší okruh posluchačů.

Pořízené záznamy všedních promluv i nevšedně podaný rozbor jejich jazykové a tematické stránky jsou pro čtenáře s živým zájmem o jazyk vhodným východiskem sloužícím poznání velkého funkčního rozpětí současné češtiny. Autorkám se podařilo pomocí pečlivě a promyšleně vybraných textů ukázat, jak v určitých situacích skutečně mluvíme a jaká zkušenost naše hodnocení jazykových jevů ovlivňuje. Ukázaly, že spolehlivost jazykovědných soudů nemusí být podmíněna rozsahem zkoumaného materiálu, ale jeho vhodným výběrem a respektováním všech podstatných souvislostí, které proces dorozumívání ovlivňují. Pokud přesně formulovaný záměr výzkumu chybí, pak i mnohamilionový korpus textů shromážděný za pomoci náročné techniky může vést ke poznatkům falešným.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 4, s. 210-212

Předchozí Eva Hošnová: Český jazyk a literatura 1991—1993

Následující Jana Hoffmannová: Mezioborová konference o dialogu